Národní divadlo uvádí hru Emila Hakla Návštěva

o blížícím se konci světa, stárnutí a pečených kachnách…

Čtyři muži, dávní přátelé pořádají večírek.  V troubě se připravují vypasené kachničky, ale než budou  upečeny  dozlatova,  krátí  si  všichni  čas  popíjením  a  mudrováním.  Řeší se osobní i dějinné záležitosti, dávno  dané  a  nezvratné,  vedou  se  řeči  o  zániku  lidstva, geopolitických eskapádách světových velmocí i prohnilosti českých elit. A hodiny pomalu odpočítávají čas…

Motivem klábosení se stává asteroid, jenž má k večeru dopadnout na Zemi. Křehké postavení naší planety se překrývá se stejně ohroženou a křehkou tělesnou schránkou lidských životů, v těle jednoho z mužů se totiž uhnízdila smrt… Jenže na toto téma – na rozdíl od problémů lidstva – je chlapská konverzace krátká. Ostatně každý z oněch čtyř přátel  je  osudově  poznamenán  tím,  že  v  pravou  chvíli  neřekl,  co  říct  měl.  Zatím  je  ale všechno v pořádku…

Návštěvou  divadelně  debutuje  Emil  Hakl  (1958),  spisovatel,  jehož  dílo  patří  k  tomu nejlepšímu, co v poslední době česká próza přinesla.

 



 

Spisovatel Emil Hakl

(vlastním jménem Jan Beneš) se narodil roku 1958. Pracoval jako aranžér, knihovník,  skladník,  strojník,  zvukař,  textař  a  redaktor.  V  roce  2001  vydal  povídkovou  sbírku  Konec světa a o rok později román Intimní schránka Sabriny Black  (kterou o osm let později vydal podruhé  zcela  přepracovanou),  ale  skutečný  průlom  přišel  až  s  novelou  O  rodičích  a  dětech (2002), za niž byl oceněn Magnesií Literou a která patří mezi nejoceňovanější a nejprodávanější díla  českých  autorů;  v  roce  2008  podle  ní  režisér  Vladimír  Michálek  natočil  stejnojmenný  film. 

Návštěva

V roce 2014 vydal Emil Hakl sbírku povídek Hovězí kostky. Jedenáct textů, jež se tváří, že vznikaly téměř  třicet  let,  spolu  souvisí  skrze  hrdinu,  tak  trochu  smolařského  vypravěče  Honzu.  Není  to  příliš  aktivní  ani  úplně  sympatický  muž:  jeho  cesty  vedou  akorát  z  lokálu  do  nonstopu  a  pak  rychle  zpátky  do  hospody,  cestou  občas  zkonzumuje  něco  nezdravého  z  umaštěného  papíru. Truchlí  nad  absencí  láskyplného  vztahu,  smyslu  života,  obyčejné  radosti,  fatální  lásky  –  a  ve  svém žalu snad ze setrvačnosti zalézá zpět do lokálu.

Jedna z povídek, právě Návštěva, se tematicky i příběhově ostatku Haklovy sbírky drobně vymyká, neboť  přináší  i  téma  ztracené  generace  a  ukradené  revoluce.  Autor popisuje jednoho  večírku  a  s  typicky  jazykovou  bravurou  vede  –  občas  nemilosrdně – řez současným mužským světem, aby odkryl všechno, co dokáže pod kůží mužů, procházejících krizí středního věku, ale i zdánlivým úspěchem, bujet a hnisat.

 

Emil Hakl: Návštěva Foto: Archiv Národního divadla

Herci o svých postavách

David Matásek

Můj  hrdina  Mates  je  neurotický  podivín,  nepraktický,  sobecký,  k  ženám  necitlivý,  pijan,  prostě  k zulíbání… Hakl píše tak, že je mi to prostředí důvěrně známé, postavy blízké, pocity odžité. Jistě je to dáno společnou lokalitou a generační blízkostí.

David Prachař

Bombur je autistický, hrabalovský hrdina a tato povídka vypráví o setkání čtyř kamarádů. Nutno říct, že Ondřej, David i Saša jsou mými skutečnými kamarády, takže jde zároveň o naše setkání na Nové scéně.

Saša Rašilov

S Janem Benešem jsem se poprvé setkal na návštěvě u Ondry Pavelky, na první čtené zkoušce. Znal  jsem  nějaké  jeho  povídky,  právě  jsem  se  nořil  do  jeho  příběhu  o  umělé  ženě  a  začínal  tušit,  co  se  stane.  Že  totiž  možnost  přijít  na  návštěvu  do  světa  magického  realismu  kumpánů  z nonstopu, mezi postavy, které mi připomínají mé oblíbence z Hrabala, Bukowského, Čechova, bratrů Cohenů, hodně Carvera… Co víc – že stát se jednou z těch postav bude zážitek. A stalo se: Páťa-Páťa je ex-seladon, fotograf a depresivní skeptik, který – ač věkem nejmladší člen party – trpí zřejmě nejvíc fyzickou devastací. Ta je také do značné míry následkem víceméně veselého a intenzivního života v umění i mimo něj.

 

Více informací naleznete ZDE