Libereckou inscenaci Mikve vytvořil s osmi herečkami činoherního ansámblu mladý úspěšný slovenský režisér Jakub Nvota.
Mikve je židovská rituální lázeň a současná izraelská autorka Hadar Galron do intimního prostoru této lázně soustředila děj svého vyostřeného dramatu. Ženy z ortodoxní komunity se každý měsíc scházejí, aby vykonaly Bohem uloženou povinnost – obřad duchovní očisty před naplněním svátosti manželské. Do uzavřeného společenství přichází nová lázeňská a postupně odkrývá pohnuté osudy místních žen – dramata, o nichž všichni vědí, ale nesmí se přiznat. Když se jedna z nich rozhodne svůj život změnit, musí se rozhodnout úplně všechny: dostát společenským pravidlům, nebo chránit lidský život? Věřit slepě příkazům autorit, nebo naslouchat soucitu s týranou ženou? Každá přitom sama hledá hranici, kdy je třeba vzít svůj život do vlastních rukou a nenechat se obětovat za udržení jakýchsi neměnných pravidel. Tuto hranici ovšem ve svém životě nehledají jen ženy v současném Izraeli, ale ženy i muži po celém světě. Proto se drama Mikve dotýká diváků všude, kde se hraje, a nabízí výrazné herecké příležitosti v podobě psychologicky bohatých postav a jejich výsostně dramatických střetů.
מקווה Mikve znamená v hebrejštině doslova „shromáždění“ vod. Slovo označuje tradiční židovskou rituální lázeň. Je tvořena nádrží s přírodní vodou a měla by být dost hluboká, aby umožnila dospělému člověku úplné ponoření. Původně to byly kamenné nádrže ve sklepení blízko modlitebny, napájené podzemními prameny. Ponoření v mikve je nezbytnou součástí konverze k judaismu, muži do lázně chodí před důležitými svátky. Pro ženy je ponoření rituální očistou po krvácení. K moderní ženské mikve bývá připojen kosmetický salón i kadeřnictví. V Čechách jsou dnes v provozu tři mikve.
Podle zemského rabína Efraima Karola Sidona se „v mikve se člověk neočisťuje od materiální nečistoty, ale obnovuje se, a proto ji nemohou nahradit vody všech koupelen a bazénů na celém světě. Voda v mikve musí být buď dešťová nebo pramenitá. Očistnou sílu má jakákoli živá voda, v řece, moři a průtočném rybníku. Pramenitá a dešťová voda jsou dvěma aspekty vody, která prvního dne stvoření naplňovala podle Tóry celý svět. Rituální očista v mikve není ničím jiným než znovuzrozením, obnovením původní čisté existence.“ (Když umřít, tak v Jeruzalémě, Mladá fronta 1997)
Hadar Galron
הדר גלרון
žije s manželem a třemi dětmi v Izraeli, kde není zdaleka samozřejmé, aby se vdaná žena věnovala umění. O to je podivuhodnější, v kolika uměleckých profesích je úspěšná: prosadila se jako herečka a improvizátorka stand-up komedií a zároveň je dnes nejslavnější izraelskou dramatičkou, scenáristkou i režisérkou.
Narodila se 28. září 1970 v Londýně do ortodoxní židovské rodiny, když jí bylo třináct, přestěhovala se s celou rodinou do Izraele. Vzepřela se otci a vstoupila do armády jako učitelka. Divadlo studovala na univerzitě v Tel Avivu a upoutala pozornost široké veřejnosti svou odvahou vysmát se na jevišti ortodoxní společnosti, kam sama patří. Proslavila ji břitká satirická stand-up komedie Pulsa o ženském údělu podle židovských zákonů, která ortodoxní kruhy natolik rozzuřila, že byla pro členy komunity zakázána. Navzdory tomu se na ni diváci hrnuli, včetně těch ultraortodoxních, hrála se téměř deset let a dosáhla 700 repríz.
Mikve je zatím její nejslavnější hrou. První uvedení hry v roce 2005 vyvolalo skandál a málem další zákaz, současně však text získal mnoho ocenění, včetně prestižní ceny Izraelské divadelní akademie. Pětatřicetiletá autorka tehdy sama přestala do mikve chodit. Bála se, že ji někdo zastřelí, dostávala výhrůžné dopisy. A přitom nepovažuje Mikve za feministickou hru, bojující jen za práva žen; podle ní by se nikdo neměl obětovat pro dodržení nějakého pravidla – ať je to muž či žena. Zajímá ji svoboda a důstojnost člověka jako takového. Hra se rozletěla do světa a byla přeložena do mnoha jazyků, dvou úspěšných inscenací se dočkala i v Čechách (Národní divadlo 2008, Městské divadlo Mladá Boleslav 2015), kam autorka velmi ráda jezdí. V nedaleké Mladé Boleslavi dokonce na jaře 2018 režírovala svou hru Tajemství.
Po Mikve vytvořila Hadar Galron řadu dalších úspěšných her, píše pro televizi, kde vystupuje i jako herečka a moderátorka, učí na několika divadelních školách a napsala scénáře ke dvěma filmům: Tajemství (společně s režisérem Avi Nesherem získali několik mezinárodních cen za scénář) a Bruriah, kde navíc ztvárnila hlavní roli.
Jiný svět
V divadle jsou hry z „jiného světa“ odnepaměti oblíbené. Exotika diváky přitahuje a současně je jakoby ubezpečuje, že to není „o nich“. V Mikve lze jiný svět vnímat v jidiš výrazech, v odlišných společenských pravidlech, tradicích i v obřadnosti. Ptali jsme se autorky, jestli publikum doma v Izraeli hru přijímá jinak než diváci v cizině. Hadar Galron nám odpověděla: „Viděla jsem všechny české inscenace Mikve (a těším se na tu vaši!) a řadu inscenací v jiných zemích a došla jsem k přesvědčení, že ženy jsou všude ženami! Mikve je jen kulisa, vnější svět, ale světy vnitřní jsou stejné. Někdy jdou herečky při tvorbě postavy opravdu daleko – ale nakonec zjistí, že se dívají do zrcadla. Mluvila jsem s mnoha českými ženami a herečkami a v nejhlubších vrstvách jsem necítila žádný rozdíl.“
Hadar Galron
MIKVE
Překlad Ester Žantovská
Režie Jakub Nvota
Dramaturgie Lenka Chválová
Scéna Karel Czech
Kostýmy Tereza Vašíčková
Hudba Mario Buzzi
Korepetice Marek Ottl
Odborná Spolupráce David Václavík
OSOBY OBSAZENÍ
Šošana שושנה Markéta Tallerová
Šira שירה Veronika Korytářová
Chedva חדווה Jana Hejret Vojtková
Hindi הינדי Štěpánka Prýmková
Esti אסתי Jana Stránská
Tehíla תהילה Barbora Bezáková
Miki מיקי Karolína Baranová
Eliševa אלישבע Eliška Jansová
Premiéra 7. prosince 2018 v Malém divadle
