„Dialog s dílem malíře a ilustrátora Aléna Diviše přijímám s velkou úctou a radostí. Jsem přesvědčen, že naše díla ve své podstatě přirozeně korespondují, že jsou přímým dokladem toho, že existuje něco jako kontinuita, že jsou výrazem toho, že některé hodnoty přetrvávají a mohu být opakovaně zdrojem inspirace.“ Josef Zlamal
Ve svých kresbách navazuje mladý česko-německý umělec Josef Zlamal vzrušující dialog s různými fázemi vývoje umění. Přes svůj výrazný optimismus vyjadřuje ve svém díle obavu z přerušení civilizační a umělecké kontinuity, z přetržení existenciální nitě, která nás jako pupeční šňůra přidržuje při zdravém rozumu. Jako příslušník německo-české rodiny vnímá nutnost přesahu geografické a kulturní determinace, stejně jako nutnost intenzivní komunikace napříč jazyky, kulturami a uplývajícím časem. Své náročné kresebné dílo neuzavírá do sebe, ale otevírá ho k otevřenému dialogu s jinými díly, se kterými ho pojí ideové i formální souvislosti. Reaguje na kontext prostředí, kde se vystavuje a také na díla, se kterými se propojuje bez ohledu na dobu a provenienci jejich vzniku. V tomto smyslu je dialog s kresebně vyprofilovaným dílem Aléna Diviše vzrušující jak po formální stránce, tak i ve smyslu obsahu, když oba umělci jsou svým způsobem v dané době kulturně a civilizačně výluční. Oba zasahuje jistá existencionální nepatřičnost, se kterou se ve svém dílem vyrovnávají. Samozřejmě, že Alén Diviš pracoval v daleko komplikovanějších podmínkách a za mezních životních situací, než je tomu u Josefa Zlamala, který úspěšně pracuje a vystavuje jak v Čechách, tak i v německy mluvícím zahraničí. Nicméně, souvislosti obou tvůrců jsou až překvapivě blízké.
Martin Dostál
Alén Diviš (1900 – 1956)
Alén Diviš se narodil v rodině správce statku v Blatě u Poděbrad. V Praze vystudoval gymnázium a poté navštěvoval několik uměleckých škol. V roce 1926 odjel do Paříže, kde studoval na École des Beaux-Arts, ale také u Františka Kupky. Stýkal se s J. Zrzavým, Fr. Tichým, Toyen, J. Šímou a dalšími Čechy žijícími v Paříži.
V roce 1939 uprchli do Francie před protektorátem další čeští umělci a v centru Paříže založili jako své útočiště Dům československé kultury, v němž podobně jako Diviš žili a tvořili také např. A. Hoffmeister a A. Pelc. Po vyhlášení války Německu byli všichni obyvatelé Domu zatčeni, neprávem obviněni ze špionáže a na 6 měsíců vsazeni do obávané věznice Santé. V internačních táborech Francie, Maroka a Martiniku následně strávili další více než rok, než se dostali do New Yorku. Zde konečně mohl Diviš výtvarně zpracovat otřesný životní zážitek z pařížského vězení. Inspirací mu byly neumělé nápisy a kresby předchozích vězňů na stěnách vězeňských cel, které se promítly do obrazů plných nočních můr, pochyb, strachu a halucinačních vizí. Děsivá zkušenost byla silným tvůrčím podnětem a odkryla tak paradoxně Divišovo životní umělecké téma.
Do Československa se Diviš vrátil v roce 1947 a navázal na stará přátelství se skupinou umělců kolem Fr. Tichého, H. Zaorálkové, J. Seiferta, V. Holana, B. Stefana a dalších. Dočkal se zde krátkodobého zájmu o svou práci a uspořádal i dvě výstavy.
V 50. letech za změněné politické situace Diviš odešel do ústraní a do konce života už přežíval v chudobě a zapomenutí. Udržoval kontakty jen s několika nejbližšími přáteli. Stupňující se zdravotní problémy a nedostatek peněz dovedly Diviše k intenzivnější kresbě – inspiroval se především hororovými povídkami Edgara Allana Poea a v závěru života pak biblickými motivy. Ty se staly opravdovým vrcholem jeho pozoruhodné kresebné tvorby, byť za použití obyčejného uhlu a balicího papíru. Po smrti Aléna Diviše v roce 1956 bylo jeho dílo dlouho přehlíženo. Do širšího povědomí se Divišovo dílo dostalo až s velkou výstavou v Galerii Rudolfinum v roce 2005.
Josef Zlamal
Josef Zlamal se v roce 1983 narodil v moravském Šternberku do česko-německé umělecké rodiny. Prostředí, kde Josefův dědeček i otec byli výtvarnými umělci, a pochopitelně i vědomí poněkud odlišného původu od ryze českého prostředí, formovali mladého tvůrce osobitým směrem. Za hlavní výrazový prostředek si zvolil figurální kresbu, která svou expresí a exaltovaností nezapře výrazné odkazy, parafráze a citace pozdněgotického umění německé a vlámské provenience. Odtud pramení i motivy Zlamalových kreseb, jako je Genesis, Apokalypsa či hrdinství sv. Jiří, umělec je však vnímá v přesahu k dnešním situacím ve všedním i obecném životě. Ostatně v dalším plánu se odkazuje ke komiksu, k německému expresionismu či k němému filmu a filmu noir, nechybí ani vztah k postmoderním vyprávěním a uměleckým strategiím od 90. let minulého století po současnost. Nechybí ani inspirace z literárního světa Friedricha Dürrenmatta, Thomase Bernharda nebo Karla Čapka. Zlamalova díla ale mají obecný a srozumitelný obsah, a ovšem zaujmou i nezúčastněného diváka mimořádnou kresebnou intenzitou. V určitých fázích své tvorby propojoval kresby s plastikou.
