V příštím roce slavíš svoje významné životní výročí. To je určitě důvod k bilancování, a tak bych se Tě ráda zeptala. Tedy, ve Tvém konkrétním případě, jak ses k výtvarnu dostal? Byl Ti v tom vzorem někdo z rodiny? Byl někdo z příbuzenstva malířem nebo dělal jinou tvůrčí práci?
Moje cesta k malbě a výtvarnému umění vůbec, když se tak podívám zpět, vlastně asi započala už v dětství. Táta byl takový ten hobby malíř, který o víkendech relaxoval tím, že vytáhl olejové barvy a maloval si pro potěšení krajinky. Ale ne že by obkresloval nějaké pohlednice, ale zpaměti vytvářel sice realistické, nicméně svým způsobem abstraktní krajinky, neboť spoléhal čistě na svoji imaginaci. No, a protože maloval olejem, tak vůně terpentýnu byla onou specifickou vůní „víkendu“, kterou si pamatuji z dětství. Další vzpomínkou je tátův kufřík barev. Ten mne naprosto fascinoval, tedy hlavně jeho malířská paleta s kopečky zaschlých barev. Ostatně tu mám schovanou dodnes.
Rozmlouvali ti studium umění? Nechtěli rodiče mít doma raději třeba inženýra nebo lékaře?
Zcela upřímně, tehdy byla maličko jiná doba, kdy zas nebylo tak jednoduché, díky tehdejšímu politickému establishmentu, dostat se na Akademii výtvarných umění nebo na UMPRUM. Takže to rozhodování nebylo zase tolik o nějakém rozmlouvání, ale spíš o pragmatickém zvážení možných šancí být přijat ke studiu. Nakonec jsem tedy zakotvil na strojní průmyslovce a studiu malby se věnoval na lidové škole umění. LŠU v té době měly docela slušnou úroveň, neboť na nich vyučovali dost často i výtvarníci, kteří akademii vystudovali. A tak jsem se vlastně dostal do ateliéru akademického malíře Jaroslava Šindeláře, který mne, mimo jiné, připravoval i na přijímačky na Akademii výtvarných umění. Tam jsem posléze, a nejenom tam, ale i na UMPRUM, dělal střídavě přijímačky celkem asi osmkrát. Talentovkami jsem sice prošel, ale protože jsem na tehdejší dobu neměl ten správný „kádrový profil“, tak jsem stejně přijat nebyl. To mne velmi zklamalo, a tak jsem pokračoval vlastně v soukromém studiu právě u Jardy Šindeláře, v jeho ateliéru a později v ateliéru dalšího významného západočeského malíře Jiřího Patery.
Jaké výtvarné styly jsi měl rád předtím, než jsi se promaloval ke své vlastní výtvarné zkratce? Krajiny, figuru nebo si se hned od začátku chtěl propracovat k abstrakci? Líbila se ti malba ve stylu klasických, předmodernistických malířů nebo hned spíš expresionismus, abstrakce a znakovost?
Tak já svoji výtvarnou dráhu začínal u pana Šindeláře, který mimo Akademie výtvarných umění v Praze, studoval i na Moskevské akademii výtvarných umění, a to hlavně klasickou, mistrovskou, realistickou malbu. Takže mé první setkání, či školení ve výtvarném světě, bylo zaměřeno na klasickou malbu. Upřímně se přiznám, že mne nikdy nelákala figurální kompozice, vždy jsem spíš tíhnul ke krajinomalbě, což p. Šindelář velmi dobře poznal a nesnažil se mne směrovat jinam. Studijních kreslení dle živého modelu jsem si ovšem také užil, ale nebylo to to, co by mne oslovilo. Poměrně brzy jsem se začal zajímat o abstrakci, tedy přesněji řečeno, o to, jak vystihnout základní stavební prvky krajiny, města nebo působení světla. Co zřejmě bylo rozhodující v mém dalším směřování, bylo moje seznámení se s publikací, kterou tenkrát vydala Jazzová sekce pod názvem „Zakázané umění“. Přinášela přehled o současném světovém umění té doby. Konkrétně mluvíme o letech 1982-1985, takže reprodukce byly pouze černobílé, ale i přesto mi to hodně otevřelo oči. Pochopil jsem, že na krajinu se dá nahlížet i jiným pohledem, než tím „tady je domeček a tam stromeček“. A vlastně to byl i důvod proč jsem opustil studia u pana Šindeláře a přešel k panu Paterovi.
Na moji abstraktní tvorbu měl největší vliv právě Jiří Patera, který mi, dalo by se říct „otevřel oči“. Ukázal mi, že krajina se dá vnímat různými způsoby. Byl to nesmírně vnímavý, chytrý a citlivý člověk, který své žáky nesměroval, spíš jim vždy naznačil cestu, kudy by se mohli ubírat.
Po studiích, dokázal sis představit, alespoň zhruba, jak bude vypadat tvůj život nebo spíše „umělecký provoz“ jako takový? Třeba kolik výstav bys rád uspořádal v průběhu roku, kam by ses chtěl, dejme tomu za pět let, posunout a jak se propagovat? Nebo jsi byl spíš intuitivní typ, který nejdřív chce malovat a teprve poté se rozhodne, co s obrazy vlastně udělá?
Ne to jsem si nedokázal vůbec představit, a to z několika důvodů. Tehdy byla dost jiná doba, jiný režim, jiná pravidla. Takže nonkonformní výtvarníci, mezi které jsem se v té době, s dovolením řadil, neměli zrovna „umetenou cestu“. Vystavit tenkrát nějaké abstraktní dílo se skoro rovnalo sebezáhubě. Což jsem si ostatně vyzkoušel na své výstavě v roce 1984 ve Starém Plzenci, kde jsem v tehdejším kulturním středisku vystavil své abstraktní obrazy a prostorové instalace. Jedna paní učitelka výtvarné výchovy na místní škole na tuto výstavu do knihy návštěv výstavy reagovala takto: „Je podivuhodné, co vše člověk neudělá, aby se nemusel živit poctivou prací.“ … poté jsem delší dobu nikde nic nevystavil. A pro dokreslení celé absurdní situace – já jsem v té době, z důvodu obživy, pracoval jako pomocný dělník na noční směně v pekárně, abych měl přes den čas na malování.
V určitou dobu ses od malování na nějaký čas odklonil k fotografii. Měl jsi v tu chvíli pocit uměleckého vyhoření a jen potřebu dobít si baterie jiným druhem tvorby nebo jsi tak nějak tušil, že fotografie Ti po nějaké době přinese další obohacení malířské tvorby?
Na tuto otázku jen velmi těžko hledám odpověď. Ono to přišlo tak nějak samo a postupně. Napřed mne fotografické médium zlákalo možností zachycení reality a následně, jak se mi to svým způsobem „přejídalo“, začal jsem se snažit i v tomto hledat jisté možnosti tvůrčí stopy. Musím upřímně říct, že čím víc a hlouběji jsem se nořil do fotografie, tím víc jsem nacházel značné možnosti koexistence fotografické tvorby a výtvarné tvorby. Nicméně v určitém bodu jsem usoudil, že už je čas se opět vrátit k malbě. Tohle se prostě velmi těžko popisuje, nejsou proto žádné empirické kategorie, pohybujeme se pouze v oblasti pocitů.
Jak k Tobě přicházejí nápady? Víš předem, co chceš malovat, ztvárnit nebo spíš něco „nahodíš“ na plátno a sám se necháš inspirovat tím, co vzniklo a postupně vizi rozvíjíš?
Čím dál více otázky na tělo 😀. Toto se mi těžko vysvětluje, možná bych použil jednu citaci z mého kratičkého úvodu v katalogu k výstavě v plzeňské výstavní síni Centrum v roce 1988 (… ježiš, to zas zní nafoukaně 😀 ). Cituji: „…Je noc, zhasnuto, tma. Vy dostanete žízeň a tak jdete, po paměti vezmete ze skříňky sklenici a po tmě automaticky točíte vodu do sklenice. Najednou Vám voda přeteče, Vy procitnete a rozsvítíte…“
Co tě nabíjí? A kde čerpáš inspiraci?
Inspiraci čerpám v podstatě všude, ze všech vjemů, z viděného. Nicméně nejsem ten typ malíře, který si dělá nějaké poznámky či skici. Já to vše ukládám do paměti, do své hlavy. A prostě po nějakém čase to vše zas vyplyne ven formou obrazu. Ale pak to není nějaký „záznam viděného“, ale prožitek, vzpomínka. Mnohdy promotaný, skládající se z několika vrstev, obsahující jen nějaké útržky… Ale vždy je to záznam nějakého mého iracionálního světa, světa vzniklého z reálné skutečnosti, ze zážitků, vzpomínek či vjemů
Máš nějaké vlastní malířské krédo, podle kterého se řídíš a mrzelo by Tě se mu příliš vzdalovat?
Ne, nemám, i když … možná toto: „Nikdy se nesnažím namalovat konkrétně TO nebo ONO, vždy maluji jen obraz“.
Co všechno bys chtěl ještě namalovat? Kam se posunout – jak v tvorbě samotné, tak v prezentaci svého výtvarna?
Tak na tuto otázku opravdu neumím odpovědět, protože já nekalkuluji, maluji, protože malování je pro mne formou komunikace, je to prostě bytostná potřeba, je formou jistého deníku mého vnitřního já. Rozhodně to není nějaké předem vykalkulované směřování.
Děkuji Ti za odpovědi i čas, který jsi rozhovoru věnoval a popřeji hlavně neutuchající chuť tvořit a hlavně inspiraci!
Ptala se: Ivana Beranová
Pavel Janouškovec – „Když jsem šel krajinou výstavu“ z cyklu výstav „Neobjektivní nerealita“
