Průvodce právy pacientů chce pomoct lidem lépe se zorientovat ve zdravotnictví

Ústav státu a práva AV ČR vydal publikaci, která mí širokou veřejnost provést pacientskými právy a pomoci jí se lépe se zorientovat a systému zdravotní péče. 

Legislativa

Pro pacienty nemusí být vždy snadné se ve svých právech a potažmo i povinnostech vyznat. Prostřednictvím Průvodce právy pacientů chtějí odborníci z Akademie věd ČR seznámit pacienty s právy, jež jim ve vztahu s poskytovatelem zdravotních služeb náleží, a napomoci jim tak se lépe zorientovat a nalézt řešení typických životních situací souvisejících s poskytováním zdravotních služeb.

Zdravotní péči v české legislativě upravují mimo jiné Úmluva o lidských právech a biomedicíně, Listina základních práv a svobod, Zákon o specifických zdravotních službách, Zákon o veřejném zdravotním pojištění nebo občanský zákoník.

Svobodná volba poskytovatele

V českém právu se uplatňuje svobodná volba poskytovatele zdravotních slu­žeb a zdravotnického zařízení. Pacientovi nemůže být odepřeno přijetí do péče například z důvodu místa jeho bydliště nebo kvůli absenci doporučení (žádan­ky) k poskytnutí specializované péče. Zákon o zdravotních službách tedy nezná „spádovost“ – příslušnost pacienta k lékaři podle místa bydliště. V praxi se však můžeme například při objednávání do specializované ambulance s dotazem na bydliště setkat; odmítnout přijetí pacienta z tohoto důvodu je nicméně protizákonné a spojené pro poskytovatele se sankcí až do výše řádově stovek tisíc korun.

Svobodná volba poskytovatele nicméně neznamená právo zvolit si konkrétního ošetřujícího lékaře nebo jiného zdra­votnického pracovníka.

Právo zvolit si poskytovatele

Právo svobodně si zvolit poskytovatele není neomezené. Existují situa­ce, v nichž by takové právo bylo těžko realizovatelné nebo nepraktické. Pro­to ve specifických případech může poskytovatel pacienta odmítnout. V kaž­dém případě má pacient jako pojištěnec vůči své zdravotní pojišťovně právo na místní a časovou dostupnost hrazených zdravotních služeb.

Právo obecně vyžaduje, aby byla při poskytování zdravotních služeb zaručena jejich určitá kvalita. Slovy zákona o zdravotních službách jde o povinnost léka­řů poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni. To znamená dodr­žovat pravidla vědy a uznávané medicínské postupy, respektovat individualitu pacienta a rovněž zohlednit konkrétní podmínky a objektivní možnosti.

V případě, že lékař tuto povinnost vůči pacientovi poruší, bude povinen nahradit škodu, kterou mu takto způsobí. V rámci soudního řízení o náhra­du škody náleží rozhodnutí, zda lékař postupoval lege artis, soudům, a to jako otázka právní. Avšak soudy při tom vycházejí z odborných závěrů znalců, je­jichž úkolem je určit objektivně vymezený medicínský standard péče.

Informovaný souhlas

Poskytovat zdravotní služby lze pouze – až na zákonné výjimky – na základě infor­movaného souhlasu pacienta.

Základ právní úpravy informovaného souhlasu je zakotven v Úmluvě o biomedi­cíně, která stanoví obecné pravidlo:

„Jakýkoli zákrok v oblasti péče o zdraví je možno provést pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas.

Tato osoba musí být předem řádně informována o účelu a povaze zákroku, jakož i o jeho důsledcích a rizicích.

Dotčená osoba může kdykoli svobodně svůj souhlas odvolat.“

Základní požadavky kladené na poučení pacienta plynoucí z právních předpisů lze shrnout tak, že pacient musí být o zákroku informován řádně a předem. Dále musí být informován o účelu a povaze zákroku, důsledcích a rizicích zákroku, případných alternativách zákroku. Zákon také vyžaduje, aby byl pacient informován o další po­třebné léčbě.

Poučení v rámci informovaného souhlasu pochopitelně nikdy nemůže být zcela vyčerpávající. Zásadním problémem je otázka rozsahu poučení, tj. toho, o čem má být pacient poučen. Řádným poučením je také pouze takové poučení, kterému pacient porozuměl. Proto je při poskytování poučení třeba dbát na intelektuální úroveň pacienta, jeho vzdělání a schopnost poskytnuté informace zpracovat.

Pro případné stavy, kdy ovšem nebude schopen o sobě rozhodovat, a nebude tedy schopen vyslovit souhlas s poskytováním zdravotních služeb (a nepůjde-li o situace, kdy lze péči poskytnout bez souhlasu pacienta), existuje institut tzv. zástupného souhlasu.

Pacientovo právo na sebeurčení se neprojevuje pouze v požadavku na to, aby jaké­koliv zdravotní výkony byly prováděny pouze s jeho souhlasem, ale rovněž v mož­nosti jakýkoliv navrhovaný zákrok odmítnout. Pouze odmítnutí, které je informované, lze považovat za platné. I v tomto případě je podmínkou odmítnutí vyslovení souhla­su předchozí poučení. Záznam o informovaném odmítnutí (negativní reverz) musí být učiněn písem­ně. Písemné prohlášení o nesouhlasu s poskytnutím zdravotních služeb je součástí zdravotnické dokumentace a musí být podepsáno pacientem a zdravotnickým pra­covníkem. Odmítá-li pacient záznam o nesouhlasu podepsat, zdravotnický pracovník tuto skutečnost do záznamu doplní; záznam pak podepíše zdravotnický pracovník a svědek.

Zdravotní dokumentace a mlčenlivost

Povinnost vést zdravotnickou dokumentaci je jednou ze základních povinností při poskytování zdravotních služeb a je uložena všem poskytovatelům zdravotních slu­žeb. Záznamy o péči musí vést i další subjekty, které poskytují péči o zdraví, ale jejich povinnosti nejsou upraveny zákonem o zdravotních službách (např. maséři). Poskytovatel je povinen vést a uchovávat zdravotnickou dokumentaci a nakládat s ní podle zákona o zdravotních službách a jiných právních předpisů – významnou roli v současné době hraje GDPR. Základním obsahem zdravotnické dokumentace jsou osobní údaje pacienta, in­formace o jeho zdravotním stavu a zdravotní péči mu poskytované a další významné okolnosti.

Zdravotnická dokumentace může být vedena v listinné nebo elektronické podobě nebo v kombinaci obou těchto podob. Zdravotnická dokumentace, včetně jejích sa­mostatných součástí, musí být vedena průkazně, pravdivě, čitelně a musí být prů­běžně doplňována. Zápisy musí být prováděny bez zbytečného odkladu.

Průvodce také řeší problematiku nahlížení do zdravotní dokumentace.

Základní úprava povinné mlčenlivosti zdravotnických pracovníků vychází ze zákona o zdravotních službách. Podle tohoto zákona je poskytovatel povinen zachovat ml­čenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb. Toto ustanovení je následně doplněno řadou dalších právních předpisů, které se vztahují k ochraně údajů o zdravotním stavu pacienta a které ne­lze opominout, neboť vymezují podmínky, za nichž mohou být tyto údaje sdělovány, případně oznamovány oprávněným osobám.

Dříve vyslovené přání

Zvláštní formou rozhodování o poskytnutí nebo odmítnutí určité zdravotní služby v budoucnu jsou tzv. dříve vyslovená přání.

Pacient může pro případ, kdy by se dostal do takového zdravotního stavu, ve kte­rém nebude schopen vyslovit souhlas nebo nesouhlas s poskytnutím zdravotních slu­žeb a se způsobem jejich poskytnutí, tento souhlas nebo nesouhlas vyslovit předem. Takovýmto dříve vysloveným přáním může například být přání, aby u něj nebyla prováděna kardiopulmonální resuscitace (pokyn DNR = do not resuscitate).

Základními podmínkami platnosti dříve vysloveného přání jsou:

písemná forma, přičemž musí být opatřeno úředně ověřeným podpisem pa­cienta; náležité písemné poučení pacienta včetně poučení pacienta o důsledcích jeho rozhodnutí; způsobilost pacienta k právně relevantnímu projevu vůle.

Publikace také dále řeší přítomnost rodiče ve zdravotnickém zařízení, lékařskou pohotovostní službu a zdravotnickou záchranná služba, preventivní prohlídky, telemedicínu – jaké jsou její výhody a negativa a jestli by kvůli ní měl být definovaná nový standard péče, stížnosti nebo náhradu újmy.