Ústav státu a práva AV ČR vydal publikaci, která mí širokou veřejnost provést pacientskými právy a pomoci jí se lépe se zorientovat a systému zdravotní péče.
Legislativa
Pro pacienty nemusí být vždy snadné se ve svých právech a potažmo i povinnostech vyznat. Prostřednictvím Průvodce právy pacientů chtějí odborníci z Akademie věd ČR seznámit pacienty s právy, jež jim ve vztahu s poskytovatelem zdravotních služeb náleží, a napomoci jim tak se lépe zorientovat a nalézt řešení typických životních situací souvisejících s poskytováním zdravotních služeb.
Zdravotní péči v české legislativě upravují mimo jiné Úmluva o lidských právech a biomedicíně, Listina základních práv a svobod, Zákon o specifických zdravotních službách, Zákon o veřejném zdravotním pojištění nebo občanský zákoník.
Svobodná volba poskytovatele
V českém právu se uplatňuje svobodná volba poskytovatele zdravotních služeb a zdravotnického zařízení. Pacientovi nemůže být odepřeno přijetí do péče například z důvodu místa jeho bydliště nebo kvůli absenci doporučení (žádanky) k poskytnutí specializované péče. Zákon o zdravotních službách tedy nezná „spádovost“ – příslušnost pacienta k lékaři podle místa bydliště. V praxi se však můžeme například při objednávání do specializované ambulance s dotazem na bydliště setkat; odmítnout přijetí pacienta z tohoto důvodu je nicméně protizákonné a spojené pro poskytovatele se sankcí až do výše řádově stovek tisíc korun.
Svobodná volba poskytovatele nicméně neznamená právo zvolit si konkrétního ošetřujícího lékaře nebo jiného zdravotnického pracovníka.
Právo zvolit si poskytovatele
Právo svobodně si zvolit poskytovatele není neomezené. Existují situace, v nichž by takové právo bylo těžko realizovatelné nebo nepraktické. Proto ve specifických případech může poskytovatel pacienta odmítnout. V každém případě má pacient jako pojištěnec vůči své zdravotní pojišťovně právo na místní a časovou dostupnost hrazených zdravotních služeb.
Právo obecně vyžaduje, aby byla při poskytování zdravotních služeb zaručena jejich určitá kvalita. Slovy zákona o zdravotních službách jde o povinnost lékařů poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni. To znamená dodržovat pravidla vědy a uznávané medicínské postupy, respektovat individualitu pacienta a rovněž zohlednit konkrétní podmínky a objektivní možnosti.
V případě, že lékař tuto povinnost vůči pacientovi poruší, bude povinen nahradit škodu, kterou mu takto způsobí. V rámci soudního řízení o náhradu škody náleží rozhodnutí, zda lékař postupoval lege artis, soudům, a to jako otázka právní. Avšak soudy při tom vycházejí z odborných závěrů znalců, jejichž úkolem je určit objektivně vymezený medicínský standard péče.
Informovaný souhlas
Poskytovat zdravotní služby lze pouze – až na zákonné výjimky – na základě informovaného souhlasu pacienta.
Základ právní úpravy informovaného souhlasu je zakotven v Úmluvě o biomedicíně, která stanoví obecné pravidlo:
„Jakýkoli zákrok v oblasti péče o zdraví je možno provést pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas.
Tato osoba musí být předem řádně informována o účelu a povaze zákroku, jakož i o jeho důsledcích a rizicích.
Dotčená osoba může kdykoli svobodně svůj souhlas odvolat.“
Základní požadavky kladené na poučení pacienta plynoucí z právních předpisů lze shrnout tak, že pacient musí být o zákroku informován řádně a předem. Dále musí být informován o účelu a povaze zákroku, důsledcích a rizicích zákroku, případných alternativách zákroku. Zákon také vyžaduje, aby byl pacient informován o další potřebné léčbě.
Poučení v rámci informovaného souhlasu pochopitelně nikdy nemůže být zcela vyčerpávající. Zásadním problémem je otázka rozsahu poučení, tj. toho, o čem má být pacient poučen. Řádným poučením je také pouze takové poučení, kterému pacient porozuměl. Proto je při poskytování poučení třeba dbát na intelektuální úroveň pacienta, jeho vzdělání a schopnost poskytnuté informace zpracovat.
Pro případné stavy, kdy ovšem nebude schopen o sobě rozhodovat, a nebude tedy schopen vyslovit souhlas s poskytováním zdravotních služeb (a nepůjde-li o situace, kdy lze péči poskytnout bez souhlasu pacienta), existuje institut tzv. zástupného souhlasu.
Pacientovo právo na sebeurčení se neprojevuje pouze v požadavku na to, aby jakékoliv zdravotní výkony byly prováděny pouze s jeho souhlasem, ale rovněž v možnosti jakýkoliv navrhovaný zákrok odmítnout. Pouze odmítnutí, které je informované, lze považovat za platné. I v tomto případě je podmínkou odmítnutí vyslovení souhlasu předchozí poučení. Záznam o informovaném odmítnutí (negativní reverz) musí být učiněn písemně. Písemné prohlášení o nesouhlasu s poskytnutím zdravotních služeb je součástí zdravotnické dokumentace a musí být podepsáno pacientem a zdravotnickým pracovníkem. Odmítá-li pacient záznam o nesouhlasu podepsat, zdravotnický pracovník tuto skutečnost do záznamu doplní; záznam pak podepíše zdravotnický pracovník a svědek.
Zdravotní dokumentace a mlčenlivost
Povinnost vést zdravotnickou dokumentaci je jednou ze základních povinností při poskytování zdravotních služeb a je uložena všem poskytovatelům zdravotních služeb. Záznamy o péči musí vést i další subjekty, které poskytují péči o zdraví, ale jejich povinnosti nejsou upraveny zákonem o zdravotních službách (např. maséři). Poskytovatel je povinen vést a uchovávat zdravotnickou dokumentaci a nakládat s ní podle zákona o zdravotních službách a jiných právních předpisů – významnou roli v současné době hraje GDPR. Základním obsahem zdravotnické dokumentace jsou osobní údaje pacienta, informace o jeho zdravotním stavu a zdravotní péči mu poskytované a další významné okolnosti.
Zdravotnická dokumentace může být vedena v listinné nebo elektronické podobě nebo v kombinaci obou těchto podob. Zdravotnická dokumentace, včetně jejích samostatných součástí, musí být vedena průkazně, pravdivě, čitelně a musí být průběžně doplňována. Zápisy musí být prováděny bez zbytečného odkladu.
Průvodce také řeší problematiku nahlížení do zdravotní dokumentace.
Základní úprava povinné mlčenlivosti zdravotnických pracovníků vychází ze zákona o zdravotních službách. Podle tohoto zákona je poskytovatel povinen zachovat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb. Toto ustanovení je následně doplněno řadou dalších právních předpisů, které se vztahují k ochraně údajů o zdravotním stavu pacienta a které nelze opominout, neboť vymezují podmínky, za nichž mohou být tyto údaje sdělovány, případně oznamovány oprávněným osobám.
Dříve vyslovené přání
Zvláštní formou rozhodování o poskytnutí nebo odmítnutí určité zdravotní služby v budoucnu jsou tzv. dříve vyslovená přání.
Pacient může pro případ, kdy by se dostal do takového zdravotního stavu, ve kterém nebude schopen vyslovit souhlas nebo nesouhlas s poskytnutím zdravotních služeb a se způsobem jejich poskytnutí, tento souhlas nebo nesouhlas vyslovit předem. Takovýmto dříve vysloveným přáním může například být přání, aby u něj nebyla prováděna kardiopulmonální resuscitace (pokyn DNR = do not resuscitate).
Základními podmínkami platnosti dříve vysloveného přání jsou:
písemná forma, přičemž musí být opatřeno úředně ověřeným podpisem pacienta; náležité písemné poučení pacienta včetně poučení pacienta o důsledcích jeho rozhodnutí; způsobilost pacienta k právně relevantnímu projevu vůle.
Publikace také dále řeší přítomnost rodiče ve zdravotnickém zařízení, lékařskou pohotovostní službu a zdravotnickou záchranná služba, preventivní prohlídky, telemedicínu – jaké jsou její výhody a negativa a jestli by kvůli ní měl být definovaná nový standard péče, stížnosti nebo náhradu újmy.