V pátek 26. února od 19:00 se ve Švandově divadle uskutečnila unikátní akce. Po 100 letech od premiéry hry R.U.R. Karla Čapka zde uvedli hru s názvem AI: Když robot píše hru. Představení vidělo již více než 13 000 lidí z ČR i světa a jsou na ní první recenze (např. Telegraph), o projektu informoval i Science magazine. Hru je možné vidět i nadále na webových stránkách www.theaitre.com česky i anglicky, a to do pondělní půlnoci.
Scénář hry byl sestavený z dialogů vygenerovaných umělou inteligencí a vypráví o radostech i strastech každodenního života z pohledu robota. Po představení je možné vidět i debatu o celém projektu, kde se mluví o tom, jak celý projekt probíhal, jestli jsou obavy z umělé inteligence opodstatněné a zda je živobytí scénáristů příchodem umělé inteligence ohroženo.
„Projekt vznikl ve spolupráci Švandova divadla, Matematicko-fyzikální fakulty UK a DAMU. Cílem bylo prozkoumat, jak se vlastně umělá inteligence chová a nakolik je schopná vytvořit použitelný divadelní text. Já sám jsem byl k téhle představě nejdřív spíše skeptický, ještě víc jsem byl ale zvědavý, co nakonec z počítače vypadne,“ říká Daniel Hrbek, ředitel Švandova divadla, který inscenaci zároveň režíruje. Dále dodává, že ho postupně začal tento počítač přesvědčovat, že dokáže napsat zajímavý dialog.
Práce na „scénáři“ byla svěřena počítači, jenž pod dohledem týmu informatiků v čele s počítačovým lingvistou Rudolfem Rosou z MFF UK zhruba od května letošního roku generoval obrazy ze života hlavního hrdiny – robota čelícího každodenním radostem i strastem. „Ve hře uvidíte, jak robot pojímá základní lidské otázky jako je narození, umírání, hledání lásky, ale třeba i práce během koronavirové krize,“ prozrazuje Hrbek. Text vznikal v angličtině, do češtiny jej převáděl strojový překlad. Výsledkem byl soubor dialogů, které ve Švandově divadle seřadili tak, aby vyprávěly ucelený příběh putování robota lidskou společností. Ten může připomenout futuristickou verzi Malého prince.
Počítač jako dramatik-začátečník, navíc neživý, se ale bez lidské pomoci neobešel. „Občas prohodil ženské a mužské postavy nebo na něčem ulpěl, takže dialog ztratil smysl. Oříškem, který zatím s obtížemi louská, je také podtext – fakt, že nejde jen o to, co v divadelní hře postava říká, ale co tím ve skutečnosti myslí,“ vypočítává Košťák. „Na rozdíl od někdy svéhlavých živých autorů ale stačilo počítači ukázat místo, kde ztratil nit, a on začal od příslušného bodu hned vytvářet text nově,“ vtipkuje dramaturg.
A jestli jednou chytrý software zcela nahradí živého dramatika? „Zatím to tak nevypadá, ale v budoucnosti by třeba mohl fungovat jako jeden z nástrojů, které má autor k dispozici,“ uzavírá David Košťák.
