Námět původní filmové novely Josefa Škvoreckého vychází z dobového novinového článku o muži, který se kdesi v Orlických horách téměř rok velmi úspěšně vydával za kněze. Příběh vesnice odstřihnuté od původních tradic nesouvisí jen s padesátými lety, kdy se novela odehrává, nebo s koncem šedesátých let, kdy Evald Schorm svůj film natočil. Metafora, rozbíhající se mnoha směry, je cynickým podobenstvím odehrávajícím se v neurčité době a na neurčitém místě, nicméně s velmi určitým vyzněním. Dotýká se totiž i témat, která právě dnes tak intenzivně řešíme – nepochopení mezi městem a venkovem, agresivní atomizace sociálních bublin nebo rozdílu mezi „rozumět i chápat“ a „věřit i uvěřit“.
Farářův konec
Nešikovný a trochu nešťastný kostelník se rozhodne opustit práci ve velkém kostele ve městě. Za novým životem se vypraví do zapadlé horské vsi – a shodou tragikomických náhod je považován za nového duchovního pastýře, neboť opuštěná dědina faráře zoufale shání a potřebuje. Kostelník se zprvu marně brání tomu být považován za součást „zázraku“, nakonec se však s rolí nečekaného spasitele smíří – a protože ji vykonává značně neortodoxně a s pochopením pro všechny lidské hříchy a slabosti, svérázní venkované si ho brzy zamilují. To se však nelíbí místnímu pedagogovi, propagujícímu spíše „neduchovní“ výchovu, dosud byl totiž celebritou i autoritou vesnické komunity on. Oproti víře muže, který na sebe pokorně bere vytoužený úkol, tak stojí sebejistota „zdravého rozumu“.
České premiéry 27. a 28. listopadu 2025 v Národním divadle
Farářův konec
Josef Škvorecký, Evald Schorm
Adaptace filmové povídky: Ilona Smejkalová, Jan Mikulášek
- Režie: Jan Mikulášek
- Dramaturgie: iIona Smejkalová
- Scéna: Dragan Stojčevski
- Kostýmy: Kateřina Štefková
- Hudba: Jiří Konvalinka
- Světelný design: Jan Hugo Hejzlar
- Projekce: Dominik Žižka
Osoby a obsazení:
- Kostelník: Šimon Krupa
- Kantor: Igor Orozovič
- Babka: Johanna Tesařová
- Hospodář: Jan Bidlas
- Hospodyně: Martina preissová
- Anka: Kateřina Měchurová j. h.*
- Toník: Zdeněk pPškula
- Lojza: Ondřej Malý j. h.
- Majka: Marie Poulová
- Jan: Filip František Červenka j. h.
- Franta: Štěpán Lustyk j. h.
- Plačka: Pavlína Štorková
- Drbna: Gabriela Mikulková j. h.
- Bílý biskup: vVadislav Beneš
- Černý biskup: Valéry Samane Djakoualno j. h.**
- Hráč na tubu: Šimon Janák
*studentka DAMU
**externí spolupráce
Režisér Jan Mikulášek o inscenaci
V Národním divadle zkoušíš svoji pátou inscenaci. Teprve teď mi došlo, že až na jedinou výjimku šlo vždy o české texty, to byla náhoda?
Trochu ano. Ale myslím, že je naprosto přirozené, že právě Národní divadlo bylo a je místem, kde se důsledně a z různých úhlů ohledávají důležitá česká témata.
Ptám se na to trochu i záměrně, ty jsi byl často k české povaze a „češství“ kritický, mýty spojené
s českou povahou jsi rád ve svých inscenacích demontoval a demaskoval…
Ano, pořád mě tohle téma baví, protože každá nová generace vytváří své vlastní mýty a přetváří ty staré. Den, co den ve veřejném prostoru vznikají nové situace, které definují a formují to, čemu říkáme české povaha. Takže materiálu na toto téma je stále dost.
Na nápad dělat Škvoreckého a Schormův Farářův konec jsi ale kývl překvapivě rychle, předpokládám tedy, že v textu je něco, co s tebou okamžitě zarezonovalo. Čím tě téma a příběh falešného faráře oslovily, či zaujaly?
Vlastně se tak vracíme k předchozí otázce. Ta povídka je skvělá právě v tom, jak odhaluje typické rysy české povahy – a dělá to vcelku nekompromisně. Také velice trefně ukazuje určité vzorce chování větších společenství. Na příběhu falešného faráře vidíme, že stejně silná touha vede lidi ke zbožštění nějaké autority, jako k jejímu veřejnému ponížení, potrestání či zničení, pokud nás tato autorita zklame nebo nás už jednoduše přestane bavit. většina diváků bude znát spíš stejnojmenný film, ale filmovou povídku, která vyšla i knižně, zřejmě nečetla. My jsme si hned na začátku řekli, že vyjdeme právě z ní, že je pro nás metaforičtější i imaginativnější. Neměl jsi nutkání si film přece jen při přípravách nebo během zkoušení pustit?
Film jsem viděl naposledy před dvaceti lety. Během zkoušení jsem si ho ani jednou nepustil – nechtěl jsem se dostat do situace, kdy bych naši divadelní verzi neustále porovnával s tou filmovou. Byla by to zbytečná práce bez smyslu – snažit se buď za každou cenu od filmu odchýlit, nebo jej naopak s pietou citovat.
Je pro tebe samotná víra i osobním tématem? vím, že je to asi hodně osobní otázka, ale ty by ses asi za věřícího neoznačil, ne?
Sice jsem pokřtěný, ale nejsem věřící. Nicméně téma víry mě naprosto fascinuje. Rád vyhledávám literaturu, filmy i dokumenty, které se zabývají historií jednotlivých náboženství. Nedávno jsem četl rozhovor s jedním českým poustevníkem, který se vyznával z nekonečné lásky k lidem a zároveň tvrdil, že je skutečně šťastný, jen když je úplně sám, protože společnost lidí ho naprosto vyčerpává. Svět víry v sobě skrývá mnoho paradoxů. A také humoru. Nejlepší skeče skupiny Monty Python jsou podle mě ty, v nichž vystupují kněží, biskupové, papež nebo španělská inkvizice.
(Úryvek pochází z rozhovoru, který pro program k inscenaci pořídila Ilona Smejkalová.)
Dramaturgyně Ilona Smejkalová o inscenaci
Když jsme v divadle oznámili, že budeme dělat dramatizaci Farářova konce, pár lidí mi řeklo, že je to trochu zvláštní dramaturgie – ob sezonu po Bílé Vodě nasadit další podobný titul. A ano, pár humorných poznámek na posedlost křesťanskými tématy taky padlo. Vlastně tomu rozumím, ostatně podtitul Bílé Vody, „hledání víry a zázraku v jednadvacátém století“, by se dal bez problémů použít i pro Farářův konec. Do anotace k Bílé Vodě jsem dokonce použila citát, „že nedostatek víry v Boha nám často nahrazuje víra v různé ideje“. A přímo v centru příběhu Farářova konce stojí dva ideoví protivníci – Kostelník, který se vydává za faráře, a Kantor, přesvědčený ateista, který úzkostlivě střeží své tajemství.
Netypická novela, vlastně filmová povídka, která vznikla až po filmu, v lecčems na linku dramatizací výrazných českých literárních děl dvacátého i jednadvacátého století skutečně navazuje. Příběh vesnice, odstřihnuté od původních tradic, nesouvisí jen s padesátými lety, kdy se novela odehrává, nebo s koncem šedesátých let, kdy Evald Schorm svůj film natočil. Metafora, rozbíhající se mnoha směry, je vlastně cynickým podobenstvím odehrávajícím se v neurčité době a na neurčitém místě, nicméně s velmi určitým vyzněním. Dotýká se totiž i témat, která právě dnes tak intenzivně řešíme – nepochopení mezi městem a venkovem, agresivní atomizace sociálních bublin nebo rozdílu mezi „rozumět i chápat“ a „věřit i uvěřit“.
Škvorecký údajně četl v novinách, jak se nějaký dobrodruh v padesátých letech přes osm měsíců úspěšně vydával na vesnici ve východních Čechách za faráře. Posléze, v druhé polovině šedesátých let, zpracoval tuto noticku do podoby filmového scénáře, o rok později scénář se Schormem přepracovali. Předkládá nám sice jakési jarmareční podobenství i poněkud typizované postavy – Kostelníka, Kantora, Hospodyni, Hospodáře, Babku či Vandráka –, jejich prostřednictvím ale v rámci „nepravděpodobné pohádky“ rozehrává silný tragikomický příběh. Tematizuje totiž i samotu uprostřed davu, příběh nešťastného a ponižovaného člověka, který se rozhodne změnit svoji identitu. A najednou zažije totální zbožštění, ale i silné vnitřní naplnění a satisfakci, které v něm probudí paradoxní touhu se farářem opravdu stát.
Naše divadelní adaptace sice vychází z původní filmové povídky, součástí dramatizace jsou úryvky literárního i technického scénáře, drobné citace či variace dalších textů, například Bible kralické či úryvků debat na sociálních sítích. Zaujalo nás, že původní literární scénář nabízel trochu jiné motivy hlavních postav, které se posléze do filmu až v takové míře nedostaly – například Kantorovu homosexualitu nebo vnitřní promluvy Kostelníka.
Při přípravě dramatizace jsme nasbírali množství rozhovorů, s věřícími i ateisty i s malými dětmi. Kladli jsme jim různé otázky – komu a čemu věří, jestli se někdy za někoho vydávali, jak si představují dobrého duchovního, co je pro ně peklo… Některé úryvky rozhovorů jsme zařadili i do naší inscenace.
Do adaptace jsme s režisérem Janem Mikuláškem zakomponovali rovněž části z interview, které jsem před časem vedla s duchovním Zbigniewem Czendlikem, i drobné citace z myšlenek kněze a vědce Marka Orko Váchy, ostatně i celá kauza „Hospodina v hospodě“ nás při psaní ovlivnila.
Šimon Krupa a Igor Orozovič, představitelé Kostelníka a Kantora, o inscenaci
Podívali jste se před začátkem zkoušení na Schormův film nebo si přečetli Škvoreckého novelu? Ať už ano, či ne – proč? A jaký jste měli z filmové povídky (či z filmu) dojem?
Šimon Krupa:
Schormův film Farářův konec jsem si zcela záměrně nepustil, protože jsem věděl, že budeme vycházet hlavně z textu filmové povídky. Ta je obrazivá, bájivá, svižná, plná střídajících se výjevů (jako by člověk skutečně sledoval děj okem kamery) a působí na mě jako jakési podobenství naruby. Po česku. Slíbil jsem si, že teď, dva týdny do premiéry, si to už pustit můžu. Naše inscenace má tak výrazné estetické gesto, že se nebojím.
Igor Orozovič:
Film jsem si nepustil záměrně, abych se nenechal ovlivnit výkladem a hlavně výkonem Jana Libíčka, který je prý nezapomenutelný. Jak se znám, začal bych se srovnávat a to není nikdy ku prospěchu věci. Navíc mi bylo jasné, že Honza Mikulášek půjde naprosto jinou cestou, a chtěl jsem se na ni vydat s čistou myslí. Novelu jsem si samozřejmě přečetl. Je to předloha, a tedy základní kámen – myšlenka pro stavbu inscenace. Ovšem už sama předloha, i když se tváří jako groteska, je tak nejednoznačná a mnohovrstevnatá, že po zavření knihy ve mně zůstalo hlavně zmatení a spousta otázek. Dokonce jsem zjistil, že jsem si celý příběh vyložil úplně jinak než ostatní. Čtené zkoušky se pak proměnily ve vášnivé disputace o morálce, Bohu a lidskosti. A v tom je síla toho díla. A my teď k téhle disputaci rádi přibereme diváky.
Šimone, měla jsem pocit, že tě téma víry zajímá nejen jako představitele titulní role. Jaký je tvůj vztah k víře?
Šimon Krupa:
Téma víry mě zajímá dost, a to napříč náboženstvími, dějinami i jako sociologický fenomén. Navíc můj strýc je evangelickým farářem, takže mám i nějaké fotky z dětství v taláru, který byl pro nás děti tajemným a také zapovězeným úborem na hraní.
Igore, ty jsi člověk svým založením zkoumající a pochybující, jak jsem si všimla, tak i k víře a náboženství zdravě kritický. Je ti tedy postava ateistického Kantora blízká? Jestli ano, čím a proč?
Igor Orozovič:
S Kantorem jsme si procházeli různými fázemi. Jeho výklad se vykresloval postupně s tím, jak se vykresloval farář Šimona Krupy, pro kterého je hlavním soupeřem. Kantorův negativní postoj vůči faráři má několik rovin, to je složité. Ale v otázce víry si s ním rozumím a chvílemi jsem na zkouškách ztrácel pojem o tom, jestli se ještě hádám za postavu nebo za sebe. To pro mne vyvrcholilo diskuzí o víře s Markem Orko Váchou, který s námi byl na jedné ze zkoušek.
S Kantorem nás spojuje fascinace přírodou, víra v ni a nedůvěra k institucionalizaci náboženství. Já sám ovšem náboženství, víru a jejich přínosy uznávám a sám sebe překvapuji tím, jak často v textech svých písní používám slova bůh, hřích nebo anděl.
(Ptala se Ilona Smejkalová.)
Více informací naleznete ZDE
Zdroj: Národní divadlo
Foto: Martin Špelda
