Shodou okolností přesně před pěti lety jsme se z městečka Nepomuk vydali k zámku Zelená Hora. Tehdy byl ještě areál z části obehnán vojenskými ploty a stoupali jsme po velmi těžko přístupné cestě, prodírali jsme se mezi porostem náletových dřevin a ze zámku se nám nepodařilo zahlédnout prakticky nic. Proto jsme velmi rádi uvítali příležitost podívat se sem znovu o víkendu 18. – 19. dubna, kdy byl areál zámku mimořádně zpřístupněn veřejnosti. V říjnu 2025 totiž koupil zámek pan Marcel Klaus, zakladatel a majitel firmy KLAUS Timber, a.s. Potěšilo nás, že zámek a jeho okolí se změnil k nepoznání.
Cesta k zámku Zelená Hora
Vydali jsme se z městečka Nepomuk od Zelenohorské pošty po modré turistické značce kopírující trasu naučné stezky Pod Zelenou horou. Došli jsme k hostinci Na Vyskočilce, kde jsme se odklonili od modré turistické značky a stoupali jsme přímo po asfaltové silnici vzhůru ku hradu. Velmi nás překvapila proměna prostor pod hradem. V místech, kde jsme se prodírali hustým porostem náletových dřevin vzniklo prostorné parkoviště pro návštěvníky. Zelená plechová vrata, kterými jsme kdysi nakukovali co je za nimi, byla dokořán otevřená, zpřístupněn byl Šternberský dvůr, kde bylo možné se cestou občerstvit. Nachází se zde také Galerie sýpka, Muzeum ČSLA, Muzeum včelařství a protiatomový kryt. My jsme však pokračovali ještě několik desítek metrů po cestě vzhůru až k branám zámku.
Prohlídka zámku
Prošli jsme branou zámku v sousedství bývalého purkrabství. Na prostranství před konírnou bylo pro návštěvníky připraveno občerstvení. Kolem prostoru s lavicemi a stoly stály stánky s pokrmy z gastronomické nabídky Angusfarm
V prostorách Konírny byly vydávány vstupenky na rezervované komentované prohlídky. Protože zájem návštěvníků byl velký, byla rezervace velmi rychle zaplněna.
Kostel Nanebevzetí Panny Mariea zázračná soška Madony
Komentovaná prohlídka začala v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Bývalý poutní kostel byl vybudován ve 13. stol. mnichy z nedalekého kláštera, r. 1686 zbarokizován. Zde nás průvodkyně upozornila na sochu sv. Vojtěcha a také na sochu Ludvíka z Auspergu. Tento prostřední ze tří synů Engelberta Ferdinanda Ausperga následoval svého otce ve vojenské kariéře. Velmi nás zaujal oltář, který byl v rámci rekonstrukce kostela zhotoven z nerezového materiálu. Autorem oltáře je Václav Česák. Ústředním motivem oltáře je socha Zelenohorské Madony. K té se váže tato pověst, se kterou jsme se seznámili již při návštěvě Městského muzea v Nepomuku: “Pod Zelenou horou se v dávných dobách usadili mniši cisterciáckého řádu. Jejich hlavním úkolem bylo šířit křesťanství. Žili v klášteře, jehož centrem byl chrám a v něm na hlavním oltáři prý stávala dřevěná socha Panny Marie z Ježíškem.
Za husitských válek byl klášter vypálen.
Jako zázrakem vyvázla z ruin bez úhony dřevěná socha Madony. Vším lidem uctívaná socha byla přenesena do kostelíka sv. Vojtěcha, který stál v areálu hradu na Zelené hoře. Tam začala proudit procesí, a to nejen na počest sv. Vojtěcha, ale nově i Panny Marie s Ježíškem, která byla z vypáleného kláštera zachráněna. Uplynul nějaký čas a jeden z majitelů hradu se rozhodl, že sochu zničí. Říká se, že přikázal katovi, aby Madonu rozštípal sekerou a spálil ji. Madona s Ježíškem však z ohně vyskočila a vrátila se na oltář nepoškozena. Zůstala jí však zaťatá sekera do levé paže. Další z majitelů panství, Ladislav ze Šternberka byl zázrakem tak ohromen, že když táhl s císařem do války proti Turkům, vzal sochu Zelenohorské Madony s sebou, aby ho ochránila. Po vítězné bitvě zůstala Madona se sekerou v zádech ověnčená vavříny ve Vídni, kde stojí na hlavním oltáři ve františkánském klášteře dodnes. Je patronkou Vídně, hasičů, chrání před ohněm a léčí nemocné.“
Dvěstě let s Rukopisem zelenohorským
Po prohlídce kostela jsme pokračovali dále do samotného zámku. Součástí prohlídkového okruhu byla také výstava 200 let s Rukopisem zelenohorským. Výstava reflektuje dvousetletou historii sporu o pravost jednoho z nejvýznamnějších rukopisů (Rukopis zelenohorský), objeveného údajně roku 1817 na zámku Zelená Hora, v době, kdy byl ve vlastnictví Coloredo Mansfeldů. Pergameny byly uloženy tajné na faře a měly být odeslány do Muzea království českého, ale byli prozrazení. Podle části Libušin soud Rukopisu zelenohorského napsal Karel Sabina libreto k opeře Libuše. Spolu s Rukopisem královédvorským patří Rukopis zelenohorský k symbolům národního obrození, které podle většiny odborníků jsou padělky. Rukopis zelenohorský a Rukopis královédvorský (RK) jsou považovány za literární padělky z počátku 19. století, za jejichž autory jsou považováni Václav Hanka a Josef Linda. Originál je uložen v Knihovně Národního muzea v Praze. I přes padělatelský původ jsou rukopisy zásadní pro české kulturní dějiny a dobu národního obrození.
Prohlídka zámeckých interiérů
Zámek Zelená Hora střídavě vlastnilo několik šlechtických rodů: Švamberkové, Šternberkové, Martinicové, Coloredo-Mansfeldové a Auspergové. Při prohlídce interiérů zámku nás na dveřích, tapetách, stropech provázel znak rodu Šternberků osmicípá hvězda, která je podle mytologie odvozená od hvězdy betlémské a vztahuje se k ní i rodové heslo „Nescit occasum“, tedy nezná západu nebo nikdy nezapadá.
V místnostech byly instalovány dobové fotografie představující jednak tehdejší obyvatele zámku a také na nich bylo zachyceno, jak kdysi vypadaly prostory, do nichž jsme vstoupili. Na zámku prý přenocovala Marie Terezie.Pobývala v části zámku (západní trakt) kde se nacházela její ložnice, dnes součást tzv. Šternberského sálu. Při prohlídce jsme procházeli koupelnu s toaletou a je možné, že jsme se dotýkali stejné kliky dveří jako kdysi tato panovnice.
Nástropní malba přestavující bitvu proti Tatarům
Během prohlídky nás zaujaly prostory divadla a skutečnou perlou prohlídky byla nástropní malba představující bitvu proti Turkům, které se účastnil Ladislav ze Šternberka.
V černém pokoji s knihovnou jsme se seznámili s legendou vážící se k Marii Dominice, jejímž otcem byla Adolf Bernard, rytíř hradě z Martinic:
„Marie Dominika údajně nevstoupila dobrovolně do mnišského hábitu. Dle pověsti si v mládí oblíbila místního myslivce a chtěla se stát i přes odbor rodičů jeho manželkou. Doufala, že narození dítěte otce obměkčí, že přestane dbát na urozenost a panské zvyklosti, proto poddala se kdysi v „černém pokoji“ svému milenci, a zanedlouho hrdě a bez ostychu oznámila svým rodičům nejen že bude matkou, ale zároveň i to, že myslivec v jejich službách bude otcem toho dítěte, že hodlají se vzít. Matka Marie Dominiky, snad naplněna mateřským citem, radostí a potěchou z budoucího vnuka, dala by snad i své dceři a jejímu milenci požehnání, avšak přísný a na své společenské postavení příliš hrdý otec, nehodlal onu potupu podstoupit ani za největších obětí. Marně ho dcera s matkou prosily, marně žadonily o jeho svolení k sňatku. Jednoho dne byl nalezen její milenec v lese pod zámkem zastřelený, stal se prý obětí pytlácké msty, čemuž Marie Dominika nikdy neuvěřila. V ukrutném stesku a bolestech, zlomena svým neštěstím, porodila předčasně v „černém pokoji“ slabé děťátko, které nebylo jí již ani ukázáno. Snad ve středověku běžný čin páchaný na vrazích a zrádcích, provedl nyní pyšný hrabě na své vlastní krvi – na svém vnukovi a jednou i dědici celého rodového jmění. Právě z jeho rozkazu byl totiž novorozenec ihned zazděn do zdi v koutě za krbem, aby navždy zmizely všechny stopy poklesku jeho dcery.“
„K Marii Dominice se váže jedna z nevýznamných pověstí zelenohorských. Její otec Adolf Bernard, rytíř hrabě z Martinic, nositel nejvyššího hodnostářského úřadu království, byl velkým katolíkem, nejvěrnějším služebníkem císaře a zároveň vynikajícím vojákem, který bojoval v císařské armádě na mnoha bojištích. Po Bílé hoře získal rovněž majetky konfiskované českým stavům a stal se jedním z nejbohatších mužů v Čechách. Marie Dominika vyrůstala v prostředí hluboké víry a přísné výchovy. Po smrti snoubence se zřekla světského života a rozhodla se zasvětit svůj život Bohu. Na Zelené Hoře se usadila jako poustevnice. Žila zde v přísné askezi, oddána modlitbám a rozjímání. Lidé z okolí ji považovali za svatou a přisuzovali jí léčivou moc. Podle dochovaných zpráv pomáhala nemocným a chudým, rozdávala almužny a poskytovala duchovní útěchu každému, kdo ji vyhledal. Její život na Zelené Hoře byl zahalen tajemstvím. Marie Dominika se stýkala s lidmi jen výjimečně a většinu času trávila v tichu a samotě. Po její smrti se místo stalo cílem poutníků a vznikla řada legend o jejím svatém životě.“
Černí baroni na zámku Zelená Hora
Navzdory bohaté historii je zámek Zelená Hora, který po roce 1948 sloužil armádě a byl sídlem pomocného technického praporu, spojen s filmem Černí baroni. U tohoto technického praporu totiž také absolvoval svoji vojenskou službu autor knihy román „Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky“ Miloslav Švandrlík. Příslušníci PTP vykonávali službu beze zbraně. Fotografie z tohoto filmu si můžete připomenout v expozici s názvem Černí baroni.
Expozice věnovaná historii zámku
Další z expozic na zámku je věnována samotné historii zámku. Na několika panelech se dočtete řadu zajímavostí z období, kdy patřil šlechtickým rodům, kteří byli jeho majiteli.
Prohlídka zámku pro nás byla zážitkem. Viděli jsme, jaký obrovský kus práce zde byl za krátkou dobu zde byl vykonán a jak se zámek zcela proměnil. Před pěti lety jsme se s úsilím snažili k areálu přiblížit, nyní byl areál plný návštěvníků. Bohužel zámek zůstane na rok uzavřený, aby majitel zámku mohl realizovat další smělé plány. Jedním z těch plánů je totiž rekonstrukce Zámecké věže a tak se těšíme, že se za rok budeme moci přijet podívat na město Nepomuk z vyhlídky na Zámecké věži.
Více informací naleznete ZDE
Z historie zámku Zelená Hora
Na místě hradu původně stával pouze opevněný kostel postavený nejspíše v sedmdesátých či osmdesátých letech třináctého století. Je možné, že opevnění kostela vzniklo až roku 1419, kdy kopec opevňoval Mikuláš z Husi, který horu pojmenoval Olivetskou. Roku 1420 bylo toto opevnění dobyto Bohuslavem ze Švamberka. Hrad, který se stal předchůdcem zámku, nechal postavit až po husitských válkách Hynek Krušina ze Švamberka. Pravděpodobně ještě před rokem 1464 držel Zelenou Horu Zdeněk ze Šternberka. Dne 28. listopadu 1465 se zde konalo setkání českých pánů, kteří byli v opozici k českému králi Jiřímu z Poděbrad, a zformovali zde tzv. zelenohorskou jednotu. Po roce 1529 král zapsal hrad Zdeňku Lvovi z Rožmitálu. Již roku 1536 však drží hrad znovu Šternberkové.
Původní hrad byl v letech 1669–1696 přestavěn rodem Šternberků na barokní zámek, v jehož areálu býval poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Od roku 1726 byl ve vlastnictví Martinicům a pak od roku 1784 Colloredo-Mansfeldů. V letech 1852 až 1931 byl zámek ve vlastnictví rodu Auerspergů. Vilemína Josefina z Auerspergu nechala zámek ve dvou etapách Auerspergu nechala zámek přestavět. Po ní zámek vlastnil její syn Engelbert z Auerspergu, který jej po pozemkové reformě prodal manželům Plavcovým a roku 1938 se stal majitelem Karel Blažek. Protože nezaplatil státu převodní poplatky, připadl zámek do majetku státu. Do roku 1947 byly pro veřejnost otevřeny zámecké sbírky. Po roce 1948 sloužil armádě a byl sídlem pomocného technického praporu. V roce 1990 areál opustila československá armáda a v roce 1992 zámek převzala obec Klášter. V říjnu 2025 koupil zámek Marcel Klaus, který jej nyní rekonstruuje.
Zelená Hora za Auspergů
Panství Zelená Hora se dostalo do majetku Auerspergů prostřednictvím Vilemíny z Colloredo-Mannsfeldu, která panství zdědila po smrti otce Františka Gundakara II. z Colloredo-Mannsfeldu a která se už v roce 1845 provdala za Vincence Karla z Auerspergu. Vilemína po smrti manžela zámek využívala jako své hlavní letní sídlo a nechala ho v 1868–1870 a 1886–1888 přestavět a zmodernizovat, čímž zámek získal současnou podobu. Po její smrti zdědil velkostatek její prostřední syn Engelbert z Auerspergu, jehož manželkou byla Gabriela z Hohenlohe-Langenburgu. Na zámku hostili následníka rakouského trůnu arcivévodu Františka Ferdinanda d’Este (1902) nebo amerického milionáře Gordona Bennetta (1904). Prvorepubliková pozemková reforma velkostatek zmenšila Auerspergové vlastnili zámek až do roku 1931 koupili manželé Plavcovi z Prahy.
Zdroj: Wikipedie
Foto: Cysnews
