Barokní opera – proslulá „comédie lyrique“ Jeana-Philippa Rameaua, Platée nebyla v historii Národního divadla ani Státní opery dosud uvedena. Proto jsme byli velmi zvědavi na premiéru inscenace této opery v režii tvůrčího dua SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský). Hudebního nastudování se ujal Václav Luks, umělecký šéf barokního orchestru Collegium 1704 a vokálního ansámblu Collegium Vocale 1704. Kromě Orchestru Státní opery usedli v orchestřišti také členové Collegia 1704. První premiéra se konala 21. listopadu 2024 a druhá premiéra 23. listopadu 2024 ve Státní opeře. Opera byla nastudována ve francouzštině.
Prolog – Zrození komedie
Jakmile se zvedne opona, scéna připomíná hostinu, vidíme bohatě prostřený stůl a všichni se radují z Bakchova daru – vína, zdroje rozkoše a inspirace. Přítomní holdují vínu, někteří se objevují pod stolem. Na stole dokonce spí básník Thespis. Přichází múza komického básnictví Thálie a bůh žertu a posměchu Momus. Thálie mu předává masku a vyzývá ho, aby své nadání vložil do divadla, jehož úkolem bude smíchem napravovat pošetilé lidstvo. Kromě výkonů hlavních protagonistů hned na první pohled zaujme také scéna a kostýmy. Atmosféru scény a pěvecká vystoupení velmi dobře doplňuje vystoupení tanečníků Baletu Opery Národního divadla představujících číšníky a servírky pohybující se při hostině.
První jednání
První jednání nás přivádí do bažiny, z níž vystoupí nymfa Platée se svou družkou Clarinou. Zde na nás zapůsobila především scéna, kostýmy vystupujících i světelné efekty. A samozřejmě především pěvecké, herecké i pantomimické výkony představitele hlavní role Platée v podání Marcela Beekmana. Roli Platée má zpívat muž v kostýmu ženy, jejíž vzhled není přitažlivý. Byla napsána pro představitele pěveckého oboru „haut-contre“ (vysokého tenoru) představující robustní ženu s koketním výrazem. Marcel Beekman ztvárnil nymfu Platée žijící v bažině obklopenou domorodými tvory, ptáky a žábami toužící najít druha velmi přesvědčivým a přirozeným způsobem. Obdivujeme místy dechberoucí pěvecký výkon a přirozený herecký projev spojený s komediálností diváky přitom i pobaví. Také zářivě zelené kostýmy zvýrazňují vystupující postavy. Ani zde nechybí baletní vystoupení v perfektní choreografii. Když na scéně zuří bouře s lijákem a tanečníci bojují při tanci ve větru s deštníky, které jim vítr obrací, odchází Platée naprosto nenápadně do hlediště a bažina zmizí za oponou.
Druhé a třetí jednání
Druhé i třetí jednání se odehrává opět v bažině. Jupiter je vyčerpaný žárlivostí své manželky Juno, způsobené různými milostnými dobrodružstvími se smrtelnicemi a rozhodl se udělit Juno lekci. Pošle za Platée Merkura, aby jí oznámil, že nalezla přízeň u nejvyššího boha. Platée mu uvěří a raduje se. Jupiter sestoupí na zem, přitom se proměňuje v různá zvířata a začne se Platée v lidské podobě dvořit, nechybí přitom ani romantická projížďka po bažině. Platée je uchvácena tím, že ji projevuje náklonnost dokonce sám Jupiter a pravý důvod jeho chování neprohlédla. V den sňatku je na událost, která se chystá upozorněna Juno. V okamžiku kdy Jupiter začne odříkávat manželský slib, objeví se Juno a celý obřad zarazí. Jakmile rozlícená Juno uvidí nepohlednou Platée, propukne v hlasitý smích. Juno a Jupiter se usmíří a odcházejí. Rozlícené odmítnuté nymfě se lidé vysmívají. Ač jsme se většinu představení bavili díky komediálnímu projevu nepohledné nymfy, v závěru si najednou uvědomujeme, že jsme se bavili na účet podvedené a zesměšněné bytosti a cítíme k ní lítost. Podobnou situaci možná občas zažíváme i v běžném životě.
Foto z představení: Pavel Hejný
Opera Platée
Opera vznikla jako součást oslav sňatku královského syna následníka trůnu Ludvíka Ferdinanda se španělskou infantkou Marií Terezou Španělskou v březnu 1745, když původně plánovaná opera Pancrace Royera nebyla včas dokončena. Později byla uvedena v roce 1749 v pařížské Opeře a stala se populární. Po roce 1749 byla Platée několikrát znovuuvedena ve svém celku, do pozdější doby ale přežila jen její předehra. Po posledním představení v roce 1772 zmizela Platée z jeviště na celých 128 let. Publikace partitury v rámci Rameauových Oeuvres completes z roku 1907 podnítila několik uvedení na počátku 20. století. Pravý návrat Platée přišel až roku 1956 s její inscenací v Aix-en-Provence v nastudování Hanse Rosbauda. Platée tak zaujala pevné místo v operním repertoáru a stala se jedním z nejznámějších Rameauových jevištních děl.
