Při našem putování po Plzeňském kraji jsme se vydali na zámek Manětín ležící ve stejnojmenném městě je ve vlastnictví státu a jeho správu zajišťuje Národní památkový ústav. Po velmi zajímavé prohlídce zámku a procházce zámeckým parkem jsme se ještě vydali na hrad Nečtiny.
Cesta k zámku Manětín
Již cestou k zámku nás zaujaly sochy světců, které lemují tzv. Vysokou cestu vedoucí od kostela
sv. Barbory ke kostelu zasvěcenému sv. Janu Křtiteli, který se nachází na náměstí v těsném sousedství zámku.
Město Manětín nás zaujalo bohatou sochařskou výzdobou. Na terase před zámkem nás jsme si prohlédli Sousoší Nejsvětější Trojice, které pochází z dílny Matyáše Brauna. V pravé části terasy v blízkosti kostela sv. Jana Křtitele jsme se zastavili u kašny se sochou sv. Floriana. Na protější straně terasy je kašna se sochou sv. Václava. Obešli jsme terasu a prohlédli si sochy alegorie Podzimu, Zimy, Léta, Spravedlnosti, Statečnosti, Víry, Lásky, Naděje, Opatrnosti, Moudrosti, Štěstěny.
Prohlídka zámku Manětín
Prohlídka začíná Vstupním schodištěm, kde nás sympatická průvodkyně seznámila s historií zámku. Zde jsme viděli nástropní fresku od Filipa Bornschlegela z Würzburgu, zobrazující pohled na manětínský zámek v podobě podle nedokončeného projektu (východní křídlo s věží nebylo z finančních důvodu dostavěno). Stoupáme pomalu po schodišti, jehož balustrádu zdobí alegorické sochy čtyř živlů. V dolní části je dětská postava Země s tykví a chlapec s rybou symbolizující Vodu. V horní části jsme viděli sochu chlapce sedícího na orlu představující Vzduch a Oheň jako postavu dítěte v helmě na dělové kouli u hlavně kanónu.
Vstupujeme do předpokoje, kde jsme si na stěně povšimli dvou genealogických tabulí Zuzany Renaty z Martinic Václava Josefa Lažanského z Bukové. Jsou doplněny ještě tištěnými genealogickými tabulemi Sidonie, hraběnky z Hoyos a Jana Karla Lažanského z Bukové.
Prohlédli jsme si portréty rodinné galerie, především portréty potomků hraběnky Marie Gabriely, která byla klíčovou osobností zdejšího panství.. Zaujal nás portrét krásné mladé ženy Valburgy. Průvodkyně nám však prozradila, že ve skutečnosti tak přitažlivá vůbec nebyla. Při portrétování obvykle podplatila malíře, aby ji zachytil pohlednější než ve skutečnosti byla. Malíř však na portrétu její skutečnou podobu zachytil v podobě psa ve spodní části obrazu.
V přijímacím pokoji jsme měli možnost vidět portréty novodobější rodinné galerie Laženských, především portréty posledních čtyř generací majitelů a jejich potomků. Průvodkyně nás upozornila na portrét mladé dívky s dlouhými copy jménem Ida. Ta zemřela až v roce 2018 a několikrát zámek Manětín navštívila
V budoáru se dochoval fragment původní freskové výzdoby. Na stěnách nás zaujaly dřevěné konzoly, benátské zrcadlo, o kterém se traduje, že kdo se do něho podívá nikdy nezestárne. Podmínkou však je, že už nikdy nepohlédne do jiného zrcadla.
Za budoárem se nachází menší místnost zvaná dámský růžový salonek – i zde vidíme dřevěné konzole a skleník, kde je vystaven porcelán.
Lovecká chodba nás přivedla do pánské pracovny, kde soubor maleb na stěnách představuje jezdecké figury tzv. Španělské jezdecké školy. Přestože jejich název je Španělská jezdecká škola, výcvik probíhal ve Vídni, ale koně pocházely se Španělska . Na stolku nás zaujal dobový deník, karty a kuřácké potřeby.
Ve společenském salonu nás překvapily portréty, které na zámeckých sídlech obvykle nevídáme. Jedná se o soubor portrétů zámeckých úředníků a služebnictva. Jsou zde například zobrazeni dva hajduci, kteří přepravovali šlechtice v nosíítkách. S portréty služebnictva jsme se setkali i v jídelně, kde jsme mohli vidět stolnici a personál kuchyně. Na prostřeném jídelním stole leží výuční list šéfkuchaře Johana, který je zobrazen na velkém obraze na stěně. Jistě bylo zajímavé pochutnávat si na výborných pokrmech a přitom pohlédnout na stěnu na obraz těch, kteří je připravili. Další obrazy služebnictva a úřednictva jsme viděli v malém spojovacím salonku (průvodkyně nás upozornila, že je zde vyobrazen manětínský duchovní Jan Křtitel František Händl, hofmistr a lékař Jeroným Tichý, zámecký sekretář Jan Kryštof Hossner, stavitel Jan Jiří Hess a vedle dveří kaplan František Vincenc Tatierek. V této místnosti jsme si mohli zblízka prohlédnout také zmíněná nosítka.
Poté jsme vstoupili do hlavního sálu – reprezentativní místnosti, která sloužila k pořádání plesů a slavností. Na stěnách jsme viděli dva velké rodinné portréty na kterých je vyobrazen Václav Josef Lažanský se syny Maxmiliánem Václavem a Karlem Josefem. Na druhém portrétu je vyobrazena Václavova choť Marie Gabriela s dcerami Marií Annou a Marií Josefou. Za hraběnkou stojí černý sluha v turbanu. Nástropní freska je dílem Františka Josefa Luxe. Nádherně zdobený sál je v současné době využíván jako svatební síň a pořádají se zde také koncerty.
Z hlavního sálu jsme vstoupili do knihovny. Knihy jsou umístěny v osmi prosklených skříních. Uprostřed nástropní fresky je průhled do kopule, kde na oblaku sedí Zeus Před Diem poklekává Pallas Athéna (bohyně moudrosti). Freska byla zrekonstruována v roce 1993, záměrně byl malý nezrestaurovaný čtvereček, aby bylo vidět, jak byla freska zčernalá kouřem.
Na závěr prohlídky jsme vystoupali po krátkém schodišti chodbou do soukromé oratoře v kostele svatého Jana Křtitele. Oknem jsme se mohli podívat do kostela. Jedná se o jednolodní barokní stavbua s trojbokým presbytářem.Na jihu je panská oratoř propojená krytou chodbou ze zámku překlenující uličku na západní straně náměstí. Barokní výzdoba interiérů kostela je dílem předních umělců. Nejvýznamnější je obraz Křest Kristův na hlavním oltáři od Petra Brandla. Brandl v Manětíně pobýval v letech 1715–1716 a pro manětínský kostel namaloval i další obrazy. Autorem sochařské výzdoby byl místní sochař Štěpán Borovec, varhany z roku 1716 postavil uznávaný loketský varhanář Jan Leopold Burkhardt.
Zámecká zahrada a anglický park
Po prohlídce zámku byl čas oběda a přímo v zámku se nachází Zámecká restaurace. Po výborném obědě jsme se vydali do zámecké zahrady. Počasí nám opravdu přálo a procházka zámeckou zahradou byla příjemným zakončením prohlídky zámku. Na tuto zahradu navazuje park v anglickém stylu s jezírkem. Stačí přejít lávku přes Manětínský potok.
Více informací o historii zámku a parku, otevírací době naleznete ZDE
Historie města Manětín
Manětín, městečko na tehdejší zemské stezce z Prahy do Chebu, je poprvé připomínán v roce 1169, kdy zdejší újezd daroval král Vladislav II. řádu pražských johanitů. Ti si v roce 1235 na králi vymohli udělení práva soudu a hradeb. V té době byla v prostoru západní části dnešního zámku vystavěna tvrz a klášter. V roce 1420 dal král Zikmund Lucemburský manětínské panství do zástavy Bohuslavu ze Švamberka. Ten se nejprve stavěl proti husitům, ale poté, co ho v roce 1422 zajali, se nakonec přiklonil na jejich stranu. Panství později převzal jeho bratr Hynek Krušina ze Švamberka. Na manětínské tvrzi sídlil purkrabí. Když Krušina v roce 1455 zemřel, panství po něm převzal jeho syn Bohuslav, který se ostře stavěl proti tehdejšímu králi Jiřímu z Poděbrad. S dalšími českými pány založil v roce 1465 tzv. jednotu zelenohorskou. O tři roky později se spojil s křižáky a podnikal s nimi ničivé výpady na území západních Čech. V roce 1483 Bohuslav od řádu johanitů dědičně odkoupil celé panství.Rod Švamberků panství prodal v roce 1544. V pozdějších letech se majitelé střídali častěji. Za zmínku stojí rod Hrobčických, kteří panství vlastnili mezi léty 1560–1617 a za jejichž vlády vyrostl na místě původní tvrze renesanční zámek.
V průběhu třicetileté války získala panství Ester Lažanská s manželem Jiřím Mitrovským z Nemyšle. Ten se „zasloužil“ o násilnou rekatolizaci obyvatelstva – odvolal dosavadního faráře a dosadil na jeho místo jezuitu. V roce 1625 se proti němu vzbouřili poddaní a obléhali zámek. Mitrovského osvobodilo až přivolané vojsko z Plzně. Před svou smrtí odkázala majitelka Ester Lažanská panství svému bratrovi.
Osmnácté století bylo pro Manětín ve znamení stavebního rozkvětu, který paradoxně zahájil velký požár města v roce 1712, při kterém lehl popelem zámek, kostel, škola a polovina města. Bezprostředně po požáru nechal tehdejší majitel Václav Josef Lažanský vyhořelý zámek barokně přestavět podle plánů architekta Tomáše Haffeneckra. O rozvoj barokní kultury ve městě se po smrti Václava Josefa zasloužila i jeho manželka Marie Gabriela Lažanská z Bukové a jeho syn. V Manětíně tehdy tvořili malíři Petr Brandl a Filip Kristián Bentum, architekti Jan Blažej Santini-Aichel a Jan Jiří Hess, sochaři Štěpán Borovec a Josef Herscher a hudební skladatel Jan Josef Brixi.
V roce 1809 byl u zámku založen anglický park. Od roku 1830 sílily protesty proti robotě. Po jejím zrušení, v roce 1850, vzniká nový soudní okres Manětín. V roce 1857 byla vystavěna silnice do Žlutic, současně byla projektována i železniční trať Plzeň – Žlutice – Karlovy Vary. V roce 1869 byla zahájena činnost sboru dobrovolných hasičů. V sedmdesátých letech 19. století pokračovala výstavba silnic do Nečtin, Dolní Bělé a do Kaznějova, později do Mladotic a do Rabštejna nad Střelou.
Zdroj: Wikipedie
Výhled z hradu Nečtiny
Zámek Nečtiny a hrad Nečtiny
Z Manětína jsme se vydali do obce Hrad Nečtiny. Našim cílem byla zřícenina hradu Nečtiny. Bývalý hrad Preitenstein stál na skalnatém návrší nad dnešní osadou. Díky své značné rozloze a půdorysnému schématu s obvodovou zástavbou je považován za účelovou vojenskou stavbu. Do dneška se dochovaly valy.
Cesta ke zřícenině hradu vedla kolem Zámku Nečtiny. Od zámku jsme sestoupali k Nevěstinu rybníku a odtud jsme po chvilce vystoupali k hradu Nečtiny.
Hrad Nečtiny
Poté, co po porážce stavovského povstání v roce 1547 nechal Ferdinand I. vypálit hrad Preitenstein a jeho majitel Kašpar Pluh z Rabštejna musel utéct, stali se právě Habsburkové majiteli nečtinského panství. Už o dva roky později získal panství Florián Gryspek z Gryspachu, jenž nechal pod hradem postavit renesanční zámek a založit rybník (dnešní Nevěstin rybník) a na protější straně rybníka pak osadu Nové Městečko. V polovině 17. století se dostal do majetku Adama Václava Kokořovce z Kokořova, jenž k zámku nechal přistavět barokní budovu. Od roku 1839 byl v majetku rodu Mensdorff-Pouilly, kteří jej vlastnili do roku 1945, a v letech 1855–1858 prošel přestavbou ve stylu tudorovské gotiky. Po roce 1945 a konfiskaci zámku v něm sídlilo zemědělské odborné učiliště a v zámku fungovala jak škola, tak i internát pro žáky. V roce 1964 zámek zpustošil požár, který se vyhnul pouze věži a kapli. Po požáru byl zrekonstruován a dnes slouží jako Školicí a ubytovací zařízení Západočeské univerzity v Plzni.
Zdroj: Wikipedie
Foto: Cysnews
