Vydali jsme se na sever Čech do města Hejnice (německy Haindorf) ležícím ve Frýdlantském výběžku. Přestože město nabízí spoustu zajímavých cílů k návštěvě, my jsme se tentokrát vydali do jeho okolí po staré Štolpišské cestě k vodopádu Velký Štolpich. Výchozím místem naší cesty byla obec Ferdinandov.
Obec Ferdinandov
Vesnice Ferdinandov byla založena roku 1781 mezi toky Malého a Velkého Štolpichu. Byla nazvána po třetím synu tehdejšího majitele panství, hraběte Clam-Gallase. V její horní části bývala velká papírna, podle níž byl Ferdinandov nazýván místními obyvateli „papírová víska“. Zaparkovali jsme na parkovišti na okraji obce. Poté jsme pokračovali několik metrů po silnici po zelené turistické značce k rozcestníku. Odtud jsme začali stoupat po pohodlné široké Štolpišské cestě podél Černého Štolpichu. Po levé straně jsme viděli vysoký skalní útvar Ořešník, na jehož vrcholu byl vztyčen železný kříž. Vedle kříže je vyhlídka. Procházeli jsme Národním přírodním parkem Jizerskohorské bučiny. Tabule u cesty nás upozornila, že tato první česká přírodní památka byla v červenci 2021 připsána na seznam světového dědictví UNESCO pod položkou Původní bukové lesy Karpat a dalších oblastí Evropy, kde spolu s dalšími lokalitami ve více než 12 evropských státech chrání původní bukové lesy.
Rudná jáma a pamětní deska císařovny Alžběty
Po levé straně cesty jsme slyšeli bublání potoka Černý Štolpich. Došli jsme k rozcestí Pod vodopády a odtud jsme pokračovali po žluté turistické značce kolem Rudné jámy, což je štola hluboká 13 metrů. V 16. a 17. století se zde těžila železná ruda. Nyní je vstup do štoly zavalen.Po chvíli už jsme viděli první vodopád s názvem Hrazený vodopád, ze kterého voda dopadá z výšky 7 metrů. Poté jsme se na chvíli zastavili a odpočinuli v posezení u pamětní desky císařovny Alžběty. Původní pamětní deska zde byla odhalena 10. září 1899, rok poté, co byla rakouská císařovna zavražděna italským anarchistou v Ženevě. Tato deska byla odstraněna v roce 1924. Dnes zde najdete novou, obnovenou desku, která byla odhalena v roce 2011.
Cesta podél vodopádů
Odtud jsme již stoupali po strmé kamenité cestě s pozůstatky kamenných patníků a nad námi se tyčily vrcholi Štolpišská věž a Kapucín. Došli jsme k Dolnímu vodopádu. Je to nejníže ležící vodopád na potoce Velký Štolpich. Z výšky 4,5 m voda přepadává přes skalní bloky a kameny, díky čemuž se vodopád řadí mezi tzv. nepravé vodopády. Po dalším úseku cesty následoval tři metry vysoký vodopád Skok. Za ním se již cesta začínala stáčet a přešli jsme přes Černý Štolpich po lávce a zastavili se u dřevěného křížku na stromě připomínajícím místo, kde dne 2. února 1930 při svážení dřeva zemřel pod saněmi Gustav Maiwald.Odtud jsme dále stoupali po Štolpišské silnice a v jedné zákrutě nás zaujalo masivní zábradlí z kamenných kvádrů. Jednalo se o nejunikátnější úsek Štolpišské silnice zvaný Galerie, který vede místem s největším stoupáním. Po dalším stoupání jsme došli k rozecestníku Velký Štolpich – vodopád.
Vodopád Velký Štolpich
Vodopád Velký Štolpich (zvaný také Černý Štolpich) je ve skutečnosti soustava vodopádů, které dohromady překonávají skalní stěnu vysokou 30 m. Nejvyšší vodopád je vysoký 4,5 m a voda s v něm spojuje v jeden proud. Na vodopád se nám naskýtal pěkný výhled z dřevěné lávky. Pokud bychom pokračovali v cestě po další dřevěné lávce, napojili bychom se na červenou turistickou značku „Via Czechia – severní“ , která by nás dovedla k vyhlídce Ořešník. Skalnatá vyhlídka na vrcholu Ořešníku byla návštěvníkům zpřístupněna již v roce 1898. Nabízí mimořádný rozhled do okolí, na hory i Frýdlantsko. Na vrcholu vyhlídky je umístěn kříž. Pokud bychom pokračovali po Štolpišské silnici po červené a žluté turistické značce směrem k rozcestí U Tetřeví boudy a dále pak k rozcestí nad Černým potokem, nabízí se možnost další zajímavé trasy po zelené turistické značce vedoucí ke skalnímu útvaru Frýdlantské cimbuří. Frýdlantské cimbuří je skalní skupina ve střední části hřebene Poledních kamenů v Jizerských horách. Název připomíná podobnost rozeklaných skal s cimbuřím frýdlantského zámku. V okolí skal byla roku 1960 vyhlášena stejnojmenná národní přírodní rezervace, kterou v roce 1999 nahradila rozsáhlejší národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny. My jsme se však vrátili do Ferdinandova stejnou cestou a trasu k Frýdlantskému cimbuří jsme si zvolili jako cíl naší příští cesty.
Štolpišská silnice
Štolpišská silnice je unikátní horská silnice vedoucí od Ferdinandova pod Jizeru. K vybudování silnice došlo v roce 1891. Od svého vzniku byla velmi oblíbená mezi turisty i fotografy. Velkou ránu zasadil silnici konec druhé světové války a odsun Němců, kdy zanikla řada spolků pečujících o silnici. V roce 1958 ji postihly povodně a od té doby přestala sloužit lesnímu hospodářství. Na přelomu 20. a 21. století se objevili snahy o znovuzprovoznění cesty, nakonec došlo pouze k opravě nejvíce poškozených úseků. Dnes je určena hlavně turistům a cykloturistům, v zimě i lyžařům.
Z hlavní silnice u chaty Smědava odbočuje Štolpišská silnice. Stoupá k rozcestí Na Knajpě a poté pokračuje náhorní planinou až do míst, kde pramení Velký Štolpich. Při stavbě silnice musely být v těchto místech překonány podmáčené a rašelinné úseky. Nejprve je bylo potřeba odlesnit a odvodnit pomocí příkopů, které byly hluboko zaříznuty do mohutných vrstev rašeliny. Dnes jsou tato místa zpevněna betonovými panely nebo živičným povrchem. Tato silnice bývá v létě velmi využívána cyklisty a v zimě po ní vede trasa lyžařské magistrály.
V dřívějších dobách bývala spojnice zvaná i Alpská. Tento název je oprávněný, protože byla navržena vskutku odvážně. Vodní tok překlenulo několik mostů a největší klesání divokou roklí Štolpichu překonali stavitelé velkou protáhlou zatáčkou. Nebylo vůbec jednoduché toto postavit, a proto v těchto místech stojí velká opěrná zeď, zvaná Galerie. Na stavbu této opěrné zdi bylo použito stovky na sebe narovnaných žulových kvádrů. Tato kyklopská práce našich předků uvádí v úžas každého návštěvníka. V dnešní době se jedná o stavebně-technickou památku, kterou je potřeba zachovat pro další generace.
V závěru už tato významná komunikace mírně klesá k Ferdinandovu. V těchto místech z ní odbočuje jiná silnice, takzvaná Rauscheckova cesta. Ta od těchto míst dosti strmě vystupuje ke křižovatce zvané Hřebínek.
Na konci druhé světové války těmito místy ustupovala jednotka německé armády. Po pětadvaceti letech se v těchto místech nacházely trosky obrněného vozidla a pojízdné dílny. Podél cesty vedla ještě mnoho let po válce stará telefonní linka, která spojovala ferdinandovskou hájovnu s Novou loukou. V letech 1998 až 1999 byla cesta za velkých nákladů opravena.
Stavba Štolpišské silnice byla dokončena v roce 1891. Stala se velkou chloubou tehdejších stavitelů jizerskohorských cest. Lesnický personál o cestu velmi pečoval. Každý vzniklý výmol byl ihned opraven, takže vozovka byla stále sjízdná pro koňmi tažené povozy a kočáry.
V roce 1958, kdy toto území zachvátily povodně, byla silnice velmi narušena. Teprve v roce 2000 byly její dva úseky zrekonstruovány.
Galerie je nejunikátnější úsek Štolpišské silnice. Vede místem s největším stoupáním. Silnice je zde vedena prostřednictvím serpentiny, která se točí o 180°. K realizaci tohoto úseku bylo nutné vytvořit opěrnou zeď, vysokou 8–10 metrů. Horní část zdi tvoří masivní kamenné bloky a také je opatřena zábradlím. Hodně strmý je také úsek nad Galerií, jenž je opatřen vysokými patníky.
Zdroj: Wikipedie
Foto: Cysnews
