Přijeli jsme do Benešova nad Ploučnicí, abychom si prohlédli zámek sestávající se nejen z několika prohlídkových okruhů, ale také z několika od sebe vzdálených objektů. Prohlídka Horního zámku, který byl postaven před 500 lety, i Dolního zámku byla pro nás zajímavým a příjemným zážitkem a to nejen díky unikátní architektuře a nádherné výzdobě interiérů, ale také díky poutavému výkladu mladého, sympatického průvodce. Ten návštěvníky během výkladu nezahrnul spoustou historických dat, vyprávění o historii zámku i jeho majitelích doplnil zajímavostmi a po celou dobu dokázal zaujmout návštěvníky projevem srovnatelným s výkonem profesionálního herce.
Horní zámek byl postaven před 500 lety
Horní zámek je nejstarší budovou v komplexu zámků v Benešově nad Ploučnicí. Díky systematickému úsilí památkářů byl zpřístupněn veřejnosti po celkové rekonstrukci v roce 1999. Horní zámek vyrostl na základech mnohem staršího vartemberského sídla, v jehož věži zbořené ke konci 18. století bývala hladomorna. Nový objekt, který budoval Friedrich ze Salhausenu v letech 1522-24 byl v průběhu 16. století byl ještě dvakrát přestavován.
Horní zámek nás překvapil nádhernými dřevěnými stropy
Hned při vstupu do slavnostního sálu nás na stěně zaujal rozsáhlý rodokmen majitelů zámku, starého tyrolského rytířského rodu z Wolkensteina, kterým patřil zámek v letech 1628–1631. Průvodce nás zde ve stručnosti seznámil s historií zámku. Z portrétů na stěnách jsme se zastavili u obrazu Franze Josepha hraběte Thuna, který se v roce 1761 oženil s hraběnkou Marií Vilemínou Annou Josefou, rozenou z Ulfeldtu. Ano, jeho jméno je spojeno se známou značkou porcelánu, jelikož s jednalo o zakladatele klášterecké větve rodu. Dozvěděli jsme se, že v roce 1785 bylo provedeno opětné rozdělení thunských panství na čtyři majoráty, přičemž Benešov se stal součástí majorátu kláštereckého, který zůstal majetkem dosavadního administrátora všech panství, hraběte Františka Josefa Jana. Od té doby byl tedy Benešov opět majetkem klášterecké větve Thunů.
Ze slavnostního sálu jsme prošli pánským salonkem a pánskou pracovnou a místnosti s epitafy. Prohlédli jsme si obytnou místnost v Kapucínské věži, kde jsme si všimli na meziokenním sloupku drobné malby ukřižovaného. Během prohlídky nám průvodce vysvětlil systém vytápění, viděli jsme nejprve menší krb a poté kachlová kamna. Novodobá historie zámku nebyla radostná: V roce 1950 byla část prostor Horního zámku přidělena místnímu JZD jako sýpka. V pozdějších letech byla v přízemí zámku truhlářská dílna a ostatní prostory nebyly využívány. Horní zámek nebyl udržován a tak docházelo v průběhu let k jeho značné devastaci. V důsledku toho dřevěná podlaha prohnila a těžká kachlová kamna propadla z prvního patra do přízemí. Ocenili jsme pečlivou práci restaurátorů, díky nimž jsme mohli tento krásný kus obdivovat opět v zámecké místnosti. Nejkrásnější však byly dřevěné malované kazetové stropy, zejména ve východní místnosti, kde jsme na stropě viděli detailní vyobrazení květin a rostlin a tento malovaný dřevěný strop nám připomínal herbář. V pracovně textilních velkoprůmyslníků bratří Martina a Theodora Grohmannových nás zaujal vzácný technický exemplář, kterým byl jehličkový psací stroj.
Dolní zámek
Dolní zámek byl veřejnosti zpřístupněn v roce 1961. Patří k nejvýznamnějším pamětihodnostem ve stylu Saské renesance na území Čech. Tento typ vrcholné renesance byl rozšířen zejména v oblasti Saského kurfiřtství ve středním Polabí a v přilehlých regionech. Dolní zámek je mladší jen o dvě desetiletí a byl stavěn pro Johanna ze Salhausenu a jeho ženu Marii Brigittu ze Schönbergu v letech 1540-44 přímo na náměstí, kde tehdy šlechta vykoupila čtyři měštanské domy. Souběžně se stavbou Dolního zámku byla v roce 1543 prováděna také přestavba Horního zámku a stavba hospodářské budovy navazující na Horní zámek. Po roce 1570 začal Jan ze Salhausenu rozšiřovat Dolní zámek o tzv. Volfův palác. Jde o poměrně úzkou dvoupatrovou renesanní stavbu se věží a dvěma renesančními štíty, které v detailu navazují na štíty Horního zámku.
Prohlídka Dolního zámku nás zavedla do kuchyně i do reprezentativních prostor
Prošli jsme přes náměstí a vstoupili do prostor Dolního zámku. Nejprve jsme se zastavili u kašny na nádvoří. Je zde umístěna kopie sochy Tritona od holandského mistra Adriana de Vries. Poté nás mladý průvodce přivítal a uvedl do prostor zámku, nejprve do vstupní haly tzv. mázhausu. Odtud jsme vešli do jídelny, kde nás zaujala žebrová klenba připomínající prostory Vladislavského sálu na Pražském hradě. Zde se nacházely prostory pro uchování potravin tzv. kvelby a světnice spojená s kuchyní. Tady nás průvodce upozornil na funkci zdobené uzamykatelné skříńky, která sloužila k uchovávání koření. To tehdy bylo velmi drahé a vzácné a klíče od skříňky vlastnily jen významné a důvěryhodné osoby. Prošli jsme do zámecké kuchyně. I zde nás zaujala křížová klenba. Průvodce nám vysvětlil, jak se vařilo na velké plotně a k čemu se používaly různé nám již dnes neznámé nádoby a vybavení. Nádobí, které jsme zde viděli bylo cínové z 18. a 19. století. Hned za kuchyní jsme vstoupili do vrchnostenské kanceláře. Sem byla v rukou úředníků soustředěna veškerá agenda týkající se panství. Zaujala nás především mohutná registratura, rozdělená na jednotlivé oddíly označené římskými číslicemi. V dalších dvou menších místnostech, které byly zřejmě určeny také ke skladování potravin, jsme si prohlédli zdobené mísy a talíře tzv. žitavskou fajáns. Poté jsme vstoupili do prostorné zámecké zbrojnice, kde jsou vystaveny zbraně a kyrysy. Na stěně nás zaujal obraz Albrechta z Valdštejna. Odtud procházíme do další místnosti, kde jsme si prohlédli lovecké pušky a vystavené trofeje.
Vystoupili jsme po schodišti do prvního patra, nejprve do prostorné haly, která původně sloužila jako taneční sál. Zde nás průvodce upozornil na pět obrazů představujících pět lidských smyslů. Z haly jsme vstoupili do přijímací kanceláře a následně pracovny. Za ní se nacházela malá jídelna, dámská a pánská ložnice a pánská pracovna. Viděli jsme zde míšeňský, vídeňský i čínský porcelán. Poslední místností byla slavností jídelna, která sloužila pro větší zámeckou společnost.
Prohlídka obou okruhů Horního i Dolního zámku byla velmi zajímavě prezentována, dozvídali jsme dost informací, které nás však nezahltily a průvodce nám prozradil řadu zajímavostí ze života šlechty. Do té doby jsme si například neuvědomili, jak se v průběhu doby vyvíjel nábytek určený pro ukládání oblečení od dřevěné truhly k mnohem praktičtější skříni.
Na závěr ještě doplňujeme, které stavby najdete v zámeckém areálu:
- Horní zámek 1522–1524
- Dolní zámek 1540–1544
- Hospodářská budova 1547
- Volfův palác 1570–1578
- Konojedovský dům 1552
- Balamský dům 1583
- Černínský zámeček 1878
Více informací o historii, návštěvní době a pořádaných akcích naleznete ZDE
Foto: Cysnews
Benešov nad Ploučnicí
Historické jádro města s renesančním zámeckým komplexem je městskou památkovou zónou.
Místo pravděpodobně vzniklo kolem roku 1230 na obchodní stezce z Prahy vedoucí údolím Labe do Lužice na soutoku potoka Bystrá s Ploučnicí. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1311 nebo snad již 1283. Zdejší farní kostel Narození Panny Marie se objevuje v listinách z let 1384. V roce 1392 získal Benešov nad Ploučnicí městská práva.
Od dosavadních majitelů rodu Trčků z Lípy, konkrétně Mikuláše III., přešlo vlastnictví města v roce 1515 na rod Salhausenů z Míšeňska, což pro město znamenalo začátek rozkvětu a ekonomického rozvoje. Noví páni nechali mimo jiné postavit dva zámky: Horní zámek v letech 1522–1524 a Dolní zámek v letech 1540–1544. Oba jsou považovány za zvláště cenné památky ve stylu saské renesance.
Od roku 1562 patřilo město částečně k Benešovskému a Bynoveckému panství. V roce 1631 benešovskou část získala hrabata z Thun-Hohensteinu a bynoveckou část získal v roce 1634 císařský generál Jan z Aldringenu. K dalšímu dělení panství došlo v roce 1654 mezi Aldringenovy dědice, takže Benešov patřil čtyřem různým majitelům.
V letech 1820–1830 byla ve zdejším kraji rozšířena silniční síť, což zvýšilo význam Benešova coby obchodního uzlu a podpořilo rozvoj textilního průmyslu po roce 1828. V roce 1869 bylo město napojeno na železniční trať díky České severní dráze a následně se dále rozvinulo ve významnou průmyslovou lokalitu.
Benešovské nádraží bylo otevřeno roku 1869 na železniční trati 081 z Děčína směrem do České Kamenice a na Jedlovou. O tři roky později byl zprovozněn úsek Benešov nad Ploučnicí – Česká Lípa.
Zdroj: Wikipedie
