Výstava Mistrovská díla Obrazárny Pražského hradu v Císařské konírně navazuje na stejnojmennou výstavu, kterou Správa Pražského hradu v roce 2020 představila ve slovinské Národní galerii v Lublani.
Císařská konírna Pražského hradu 22. 7. – 31. 10. 2022 Denně 10–18 hodin
Mistrovská díla Obrazárny Pražského hradu
Sestavení výstavy se i v tomto případě ujala mezinárodně uznávaná odbornice na rudolfinské umění paní Eliška Fučíková a rozšířila ji o další obrazy, které z technických nebo prostorových důvodů v Lublani nebyly. Řada obrazů, které byly dřív ve stavu, ve kterém by byl jejich transport rizikový, se mezitím dočkala restaurování a zároveň větší prostor Císařské konírny umožnil zde udělat výstavu podstatně rozsáhlejší, která zahrnuje více než polovinu obrazů původně vystavených v Obrazárně Pražského hradu (68 z původních 128 děl). Zárukou kvality a také největším magnetem této výstavy jsou jména jako Hans von Aachen, Bartholomeus Spranger, Joseph Heintz, Joos van Cleve, Peter Paul Rubens, Lucas Cranach, Hans Holbein, Tiziano Vecelio, Paolo Caliari zvaný Veronese, Jacopo Robusti zvaný Tintoretto a mnoho dalších. Do sbírek Pražského hradu se po 220 letech vrátily dva gotické triptychy, které byly v roce 1797 zapůjčeny Společnosti vlasteneckých přátel umění, na jejíž sbírkách vznikla po roce 1918 Národní galerie.
Gotické triptychy
Autor textů: PhDr. Eliška Fučíková, CSc.
Joos van Cleve (Cleves asi 1485 – Antverpy 1540 nebo 1541) a dílna
Oltář s Klaněním tří mágů (střed), Sv. Jeroným s donátorem a třemi syny (levé křídlo, na rubové straně Madona s dítětem), Sv. Lucie s donátorkou a třemi dcerami (pravé křídlo, na rubové straně sv. Kateřina)
Tempera na dubovém dřevě, střed 71,8 x 69 cm, levé křídlo 70,5 x 31,5 cm, pravé křídlo 70,5 x 31,5 cm, panely nahoře seříznuty, původní zakončení oblouky
Původ: Obnovená habsburská obrazárna, nelze vyloučit původ v rudolfínské sbírce Sbírky Pražského hradu
Klanění tří mágů (králů) patřilo k oblíbeným tématům antverpského malířství 20. a 30. let 16. století, což platí i o dílně Joose van Cleve. Malířský styl umožňuje datovat pražský triptych do doby kolem roku 1520. To potvrdil i dendrochronologický průzkum dobové desky, strom byl poražen někde v Pobaltí mezi lety 1518 až 1524. Na všech třech částech triptychu je dostatek místa věnován krajině, na jejímž provedení se asi podílel člen dílny, jehož účast na celém díle je doložitelná i díky reflektografickému průzkumu, který odhalil pod malbou písemné údaje o barvách, předepsaných pro výsledné provedení. Joos van Cleve byl rovněž výborný portrétista, jak o tom svědčí jeho portréty francouzského krále Františka I., Eleonory Rakouské a anglického krále Jindřicha VIII. Na pražském obraze o těchto jeho kvalitách svědčí podobizny donátora a jeho ženy, ale také podoba klečícího mága na středním panelu, jehož tvář je na rozdíl od ostatních dvou silně individualizovaná.
Triptych, zapůjčený z hradních sbírek do Obrazárny vlasteneckých přátel umění byl vrácen do Obrazárny Pražského hradu v roce 2017.
Geertgen tot Sint Jans (Leyden kolem 1460 – Haarlem před 1495)
Oltář s Klaněním tří mágů (střed), Sv. Bavo a donátor (levé křídlo, na rubové straně Madona ze Zvěstování – horní část odříznuta), Sv. Hadrián a donátorova žena (pravé křídlo, na rubové straně archanděl Gabriel se Zvěstování, horní část odříznuta)
Tempera na dubovém dřevě, střed 111,2 x 69,5 cm, levé křídlo 71 x 38,7 cm (rubová strana grisaille), pravá strana 70,8 x 38,8 cm (rubová strana grisaille)
Původ: možná sbírky císaře Rudolfa II., Obnovená habsburská obrazárna, 1797 zapůjčen do Obrazárny vlasteneckých přátel umění, vrácen v roce 2017.
O životě Geertgena tot Sint Jans, vlastním jménem Geertgen van Haarlem, je známo málo. Byl laickým bratrem v klášteře Bratrstva sv. Jana v Haarlemu, tam vznikla jeho přezdívka Malý Gerhard od sv. Jana. Jak uvádí Karel van Mander, byl snad žákem Alberta van Ouwater. Na začátku své malířské kariéry pobýval asi v Bruggách, jeho pozdější tvorbu ovlivnil Hugo van der Goes a Rogier van der Weyden. Na obraze Legendy o ostatcích sv. Jana Křtitele je podstatná část plochy věnována vyobrazení krajiny, před níž se shromáždili členové klášterního bratrstva. Je to vůbec první známý skupinový portrét v nizozemském malířství. Také na pražském Klanění je dostatek místa věnován krajině a pohledu na betlémskou náves, oživenou početnou stafáží přicházejících poutníků. Spor o to, patří-li křídla oltáře vzhledem ke změněným rozměrům ke střední části, pomohl vyřešit dendrochronologický průzkum dřeva: všechny tři jeho části pocházejí z kmene jednoho stromu. Vyrostl v Pobaltí a byl poražen mezi lety 1480 až 1486. Oltář patří k malířovým pozdním dílům, byl namalován na začátku 90. let 15. století.
Historie Obrazárny Pražského hradu
Počátky Obrazárny Pražského hradu sahají do přelomu 16. a 17. století, do období vlády císaře Svaté říše římské, českého krále a rakouského arcivévody Rudolfa II. Od roku 1583, kdy Rudolf II. požádal české stavy o příspěvek na zvelebení Pražského hradu, došlo nejen k nákupům obrazů a soch po celé Evropě a k vytváření uměleckých děl na zakázku pro tuto sbírku, ale i k dostavbě několika sálů pro jejich vystavení. Prostor byl vybrán nad již dříve postavenými Konírnami mezi dnešním II. nádvořím a Jelením příkopem a také v budově oddělující dnešní druhé a třetí nádvoří. Největší ze sálů, dnes nazývaný Španělský, byl dostaven v roce 1606. Celá sbírka v roce 1612, kdy Rudolf II. umírá, obsahovala kolem 3000 děl.
Během následující Třicetileté války byla část obrazů odvezena do Vídně. Podstatná část se až několik dní před koncem války stala kořistí cíleného výpadu švédských vojsk, nařízeného královnou Kristýnou na popud Jana Amose Komenského, který chtěl uchránit poklady českého království před katolickými Habsburky. Švédové měli konkrétní popis sbírky v podobě císařského inventárního soupisu z roku 1647. Přes 500 obrazů se tak dostalo do Švédských sbírek, kde jsou většinou dodnes. V roce 1649 byl na Pražském hradě pořízen nový inventární seznam, který zahrnoval jen dva obrazy a mnoho prázdných rámů.
Protože Pražský hrad měl nadále sloužit Habsburkům jako reprezentativní sídlo, došlo jednak k zpětnému převozu části obrazů z Vídně, jednak k nákupům dalších obrazů. Obnovená obrazárna pak nejpozději v roce 1656 obsahovala asi 600 obrazů, a ačkoliv tehdy byla mnohem menší, svou uměleckou hodnotou nezaostávala ani za původní sbírkou, ani za sbírkami vídeňskými. Během 18. století bylo několik obrazů převezeno do Vídně a jiné zase do Prahy, ale Obrazárna jako taková zůstala zachována až do přestavby Pražského hradu za vlády Marie Terezie. Obrazárna jako samostatný prostor byla zrušena v roce 1762. Obrazy nadále nesloužily jako samostatná sbírka ve vyčleněném prostoru, ale pouze jako dekorace královských apartmánů. Velký soubor obrazů byl prodán do Drážďan, ostatní „přebytečné“ obrazy byly prodány v dražbě. Původní prostory určené pro prezentaci Obrazárny Pražského hradu se již od tereziánské přestavby pro tento účel nikdy nevyužily a dodnes slouží jako prostory reprezentativní.
Po roce 1918 požadovala nově vzniklá Československá republika po Rakousku navrácení odvezených obrazů. Rakouská strana sice tento nárok uznala, ale k navrácení nabídla pouze podřadné obrazy, takže k dohodě nedošlo. Následně byly prostory Pražského hradu nově vyzdobovány obrazy zakoupenými z tzv. Masarykova fondu národní kultury a část starých sbírek byla zapůjčena do Národní galerie. Samostatná obrazárna na Hradě neexistovala. V roce 1961 byla další část obrazů s tehdy „nevhodnou“ náboženskou tématikou předána Státnímu ústavu památkové péče. Tím bylo dokončeno tříštění a redukování původních sbírek.
Změna atmosféry v ČSSR v šedesátých letech se však pozitivně přičinila o to, že po dlouhém úsilí dochází v letech 1964–1965 k přestavbě původních koníren pod Španělským sálem a vzniká zde nová Obrazárna Pražského hradu. Pod vedením profesora Jaromíra Neumanna,z rozhodnutí tehdejšího prezidenta Antonína Novotného, došlo k obnovení původního záměru císaře Rudolfa II. a expozice, která je sice početně jen zlomkem původních sbírek, ale je významná kvalitou jednotlivých uměleckých děl, se znovu vrátila na Pražský hrad. Poprvé se tak stala bez omezení přístupnou veřejnosti, a navíc se dostala do kontextu jiných evropských galerií a některá její unikátní díla jsou dodnes zapůjčována na výstavy u nás i v zahraničí.
Po roce 1989 dochází k hledání nové tváře Pražského hradu, mnohé prostory, které byly dříve uzavřené, se otvírají návštěvníkům, mnoho věcí se rekonstruuje a mění. Snaha dát Hradu novější, moderní vzhled vedla i k rozhodnutí o proměně Obrazárny Pražského hradu. V letech 1995–1998 byly zásadně technicky rekonstruovány všechny prostory podle moderních norem bezpečnosti a klimatizace. Dále byly podle projektu Bořka Šípka, pozvaného na Hrad prezidentem Václavem Havlem, provedeny úpravy výstavních prostor, nové řešení vchodu a vybavení interiérů sedacím nábytkem. Podařilo se také zakoupit několik obrazů z původní Rudolfovy sbírky. Pro stálou expozici byly vybrány pouze nejvýznamnější kusy historického a moderního malířství. V prostorách Obrazárny byla jednotlivá díla rozmístěna podle příslušnosti k lokálním malířským školám. Vlastní prostor mají také obrazy rudolfinských mistrů a díla ze sbírek císaře Rudolfa II.
Poslední koncepce Obrazárny Pražského hradu
Autorkou poslední koncepce Obrazárny Pražského hradu je PhDr. Eliška Fučíková, která již v šedesátých letech byla asistentkou profesora Neumanna a podílela se na výzkumech historie sbírek Pražského hradu, včetně srovnávání jednotlivých historických inventářů a dalších dokumentů, které umožňují objasnit vývoj těchto sbírek od 16. století pod dnešek. Mezinárodního ocenění dostala sbírka této nové Obrazárny v roce 2001, kdy byla jako celek vystavena v Maastrichtu.
Více informací naleznete ZDE
