Žít, nebo zemřít! V Paříži. Naivní Ema touží po vzrušujícím životě a velké lásce, kterou poznala jen na stránkách milostných románů. V manželství s rozvážným a starostlivým venkovským lékařem však její sny a růžové vidiny narážejí na šeď všedního života. Ema se dusí obyčejností a banalitou, chvilková vzrušení jí přinesou milostná vzplanutí, ale ani ta neodpovídají vysněným představám. Neustále ji pronásleduje touha po všem novém, lepším a větším, vábení lesku ideálního světa však přinese jen ztroskotání při nárazu na neúprosnou skutečnost. Nespokojenost a touha po lepším životě, který se zdá být ke koupi na dluh a zcela na dosah, i to je téma silně promlouvající k dnešnímu publiku.
Inscenace Paní Bovaryová
Paní Bovaryová jako ikonický příběh o touze po vášni, blaženosti a opojení. Jako tragédie moci deziluze, která je silnější než vůle žít. A jako nesmrtelná síla romantických představ a krutost v bezmoci jim dostát. Do Stavovského divadla se Paní Bovaryová vrací po téměř sto letech, v roce 1938 zde byla uvedena v inscenaci Jiřího Frejky s Olgou Scheinpflugovou v titulní roli.
Předpremiéra 13. listopadu 2024 premiéry 14. a 15. listopadu 2024 ve stavovském divadle
„Gustavu Flaubertovi se v jeho nesmrtelném románu podařilo neuvěřitelně plasticky přiblížit téma, které je blízké i naší současnosti, totiž potřeba prožít veliký, lesklý, dramatický, romantický a milostnou vášní naplněný život, který stojí v protikladu ke každodennosti a zdánlivé obyčejnosti, jíž jsme obklopeni. Spolu s Emou Bovaryovou se tak můžeme pokusit rozbít onu ulitu průměrnosti a zároveň si položit otázku, kde leží hranice sobectví, za kterou už bezohledně zničíme všechno kolem. Režisér Tomáš Loužný je také uznávaným dramatikem, jeho komorní dramatizace tak přesahuje rámec konvenčního přístupu k románu a nabízí zajímavou příležitost pro osmici herců v čele s Denisou Barešovou a Radúzem Máchou v hlavních rolích.“
Jan Burian, generální ředitel Národního divadla o inscenaci
„Do Národního divadla se vrací po sto letech osud paní Bovaryové. Mimořádně se těším na skvělé herecké obsazení a Denisu Barešovou, která v hlavní roli symbolicky přebírá herecký úkol po Olze Scheinpflugové.“
Režisér Tomáš Loužný o paní Bovaryové
„Paní Bovaryová, to jsem byla já, milovala jsem ji. Já taky, viděl jsem se v ní. Je to protivná ženská. Rozmazlená fiflena, která leží, místo toho, aby něco dělala. Nešťastná ženská, špatně si vybrala, chápu ji. Pořád kouká z okna a neví, co chce. Bylo jí kolem dvaceti, to jsi věděl, co chceš se životem dělat? Na Emu Bovaryovou má názor každý, i ten, kdo Flaubertův román nečetl. Ale jak vidí Ema Bovaryová samu sebe? Vidí se bezpochyby o něco lepší, větší, vznešenější, než jaká ve skutečnosti je. Urputně věří, že má nárok na víc, než co je jí životem nabízeno. Snadno bychom ji tak mohli odsoudit a poradit jí, aby se podívala do zrcadla a probudila se. Tím bychom ale usvědčili stejně tak sami sebe. Nevidíme se všichni trochu jinak, než nás vidí okolí, nechceme všichni o trochu víc, nevnímáme snad nutně svět skrze naše obavy, naděje a touhy? Hlavními hrdiny vlastních životů jsme přece nevyhnutelně my sami. Jinak to ani nejde. Pokud je rozpor mezi realitou a představou o sobě samém nezvykle velký, začíná se mluvit o bovarysmu, což je termín, který je inspirován právě Emou Bovaryovou. Lidé stižení bovarysmem trpí jistou formou sebeklamu, do kterého se uzavírají i proto, aby pro ně byl běžný svět snesitelnější. To je ale častý postoj k životu i dnes. Co jiného je celý slavný americký sen? Přesvědčení, že můžete s dostatkem píle a trpělivosti dosáhnout čehokoli, co si zamanete. Koncept meritokratického vnímání úspěchu, který Spojené státy vyvezly do celého světa. A kolika lidem, kteří po tom toužili, se to skutečně podařilo? A jak dopadli ti, kteří svůj sen nikdy neopustili, ale ničeho nedosáhli? Ema Bovaryová má mnoho snů, ve kterých bloudí, ale dobře ví, co nechce. Přízemnost, obyčejnost, průměrnost. Nechce klid, chce neustálý pohyb. Nechce si sundat úchvatné boty, které si vzala poslední školní den, v době, kdy měla ještě všechno před sebou. Tolik možných cest. Nechce si připustit, že těch cest rychle ubývá a že je to tak normální. Začne proto usilovat o dobrodružství, která by se mohla rovnat příběhům z románů, které četla, o to, aby její život něco znamenal, aby byl zapamatováníhodný. A pokud má takový být, pak nemůže žít tak jako všichni ostatní. Musí překročit hranice, které jí byly životem narýsovány, a vykročit vstříc neznámým dobrodružstvím. To je podle filosofa a spisovatele Jeana Améryho hlubší význam slova bovarysmus. Označuje podle něj lidi, kteří se vzbouří proti své předurčenosti, ale pak se ztratí v krajinách, které jsou pro ně neprůchodné. Ema byla konfrontována s konformitou společnosti své doby, s tím, že v jistém věku je třeba přestat snít a smířit se s každodenním životem, jakkoli přízemním. Takovou rezignaci na své představy a touhy ale odmítá. Rozhodne se bojovat a hledat barevnější, více vzrušující a naplňující svět. Rozhodne se hledat štěstí. To si ale bohužel plete s obyčejným uspokojením. Ocitne se tak uzamčená ve vlastním sebeklamu. Věří, že je možné štěstí dosáhnout a udržet si ho. Věří, že na něj má právo. Není jistě jediná, jedno v jaké době. Ostatně i my máme v občanském zákoníku obdobu práva na štěstí, konkrétně právo se o něj brát. Ale jak si štěstí vykládat? A kdo nám k takovému pochopení dá prostředky? Jistě to nebude klášterní škola a předplatné nejnovějších románů jako v případě Emy Bovaryové. Nedostala prostředky k tomu, aby mohla postoupit dál. Snaží se uniknout průměrnosti a dostihnout prchavé uspokojení tak moc, že se dostane za hranu sebezničení. Je to jen její osobní vina, nebo je to stejně tak i vina společnosti, do které byla vržena? Morální pochybení je těžké soudit, těm musí čelit každý sám, ta finanční už lze uchopit konkrétněji. Jejich dopady ovlivňují další osudy, a to i těch, kteří za nic nemohou, u Flauberta zvláště citelně například dcerky manželů Bovaryových, Berty. Paní Bovaryová postupně ztrácí všechny zábrany a v novém životním prostoru, který si vytvořila, se nejen ztrácí, ale i umírá. Smrt volí jako jediné východisko z prostoru, v němž se už nedokáže orientovat, ze svého sebeklamu. Bez něj totiž nelze žít. Po jisté době se na něm totiž stáváte závislými. Ema Bovaryová se může jevit hystericky, může být i protivná a její řešení problémů dětinské a přehnaně romantické. Ale kolik známe lidí, kteří se v polovině života rozvedou a změní svůj život, ať už si pořídí motorku, milenku nebo milence jako Ema, sochařskou dílnu, či zkrátka cokoli, co jim pomůže vyřešit krizi poloviny života? Čím dál tím více se také mluví o krizi čtvrtiny života, tedy o depresi způsobené strachem z toho vůbec začínat, z nemožnosti nalezení smyslu. Dnes máme všemožné způsoby a cesty seberealizace a k tomu i kvalitní terapie, ale přesto nejsme nekonečně šťastní a naplnění. Největší sebeklam tak je myslet si, že my bychom nemohli být Ema Bovaryová, že nás se to netýká, že my jsme lepší, chytřejší, opatrnější. Ne, nejsme. A teprve když si to přiznáme, můžeme začít hledat štěstí.“
Denisa Barešová
Denisa Barešová o postavě Emy Bovaryové
Jak bys nám Emu sama představila? kdo paní Bovaryová je?
Emu jsem se v knize snažila nacítit a bylo to těžké, odehrávalo se toho v ní tolik a tolik. Mě stejně vždycky táhne láska, takže lámání jejího srdce jsem nesla těžce. Hluboce emocionální, důvěřivá, toužící po zážitcích, objevování a prožívání. Život si nějak představuje a těžce nese nenaplněná očekávání. Ve své nesvobodě a neutěšené duši pak dělá rozhodnutí, kolikrát i zbrklá, která ji přivedou ke zkáze.
Co na ní dokážeš nejvíce pochopit a co tě naopak vytáčí?
Chápu její touhu po lásce a blízkosti. Smysl pro vkus a nádheru, fascinaci krásou, líbí se mi, že dokáže říct, co chce, co si přeje nebo co potřebuje. To nás všichni terapeuti učí a část naší společnosti stále to, že řeknu nahlas, co potřebuji, soudí. Přitom je to z mého pohledu cesta ke spokojenému životu. Bohužel Ema chtěla něco, co my teď můžeme mít, ale ona ve své době nemohla. Nenabírala zkušenosti. Nenaplňovala ji pozice ženy ve společnosti, do které se narodila a už jen za to byla souzená. A soudila i samu sebe. Má neuvěřitelné vrtochy, ale vím, odkud to všechno pramení. Před třeba pěti, deseti lety bych ji soudila. Teď ne. Sama jsem prošla a procházím dlouhou cestou sebepoznávání, čím víc objevuju a beru sama sebe, tím víc vidím ostatní. Byla nešťastná. A pak dělala nešťastná rozhodnutí. To nepochybně.
Jsi sama také romantička a snivý člověk?
Kdybych nesnila, tak vůbec nejsem tam, kde jsem teď. Romantička tolik nejsem, ale mám ráda gesta a činy. Hodně toužím, věci ve mně se intenzivně odehrávají a zároveň jsem hypersenzitivní člověk. Někdy vidím a cítím věci, které nemám, ani nechci. Nevylučuje se to ale s tím, že vyhodnocuju věci realisticky.
Kdybys byla Emina kamarádka, jakou nejlepší radu bys jí dala?
Kdyby o radu stála, řekla bych jí, ať svému manželovi řekne pravdu a že se jí budu snažit pomoct. Ať nenaplňuje díru ve své duši drahými věcmi, ale ať si píše a píše a píše deník. Ono se to radí, když žijeme v jiné době než ona a všichni máme mnohem více zkušeností a jsme starší. Rozhodně bych jí neřekla „prober se“. A nedala bych jí pár facek, jak kolikrát na čtených zkouškách zaznělo.
Už jsi to řekla jednou také na zkoušce, že v Emě je velká černá díra. Mohla bys nám to přiblížit?
Ta černá díra je neuspokojení jejích tužeb. Když si nedovolíš je vůbec cítit a přát, vzniká z toho agrese zavřená do sebe – deprese. A nebo sebenenávist, vypuštěná na lidi, kteří to s námi myslí dobře. V té černé díře je samota a osamění. Nepochopení světa a jeho pravidel. Pocit nezapadnutí. Souzení sebe za to, co cítím. Podívat se do té díry není sranda, ani si vůbec připustit, že tam je. A do toho Emina citlivá povaha, kdy se stává neurotickou a tím pocit černé díry přebíjí, přebíjí ji energií vloženou do věcí, které to přehluší – to jsou milenci, nakupování… strachem z průšvihu přehlušuje tu propast v sobě. Sama to znám. Takovou propast má společnou s dalšími hrdinkami, Annou Kareninou, Lizavetou Nikolajevnou z Běsů, Norou z Domečku pro panenky, Kateřinou z Na Větrné hůrce… má to někde i Madame de Tourvel. Všechny cítí, že nejsou tam, kde mají být. Vědět, co chci, je super. Ale taky není špatné vědět, co nechci. A za mě to není nic k odsouzení.
