Česká atletika bývala symbolem úspěchu, prestiže a mezinárodního respektu. Jména jako Emil Zátopek, Dana Zátopková, Jarmila Kratochvílová, Roman Šebrle, Barbora Špotáková nebo Zuzana Hejnová psala dějiny světového sportu. Dnes však česká atletika čelí otázkám, které si před několika desetiletími dokázal představit jen málokdo. Kde jsou nové hvězdy? Kde jsou medaile z vrcholných akcí? A proč země s tak bohatou tradicí nedokáže pořádat největší atletické šampionáty?
Stadiony jako symbol úpadku
Jedním z nejviditelnějších problémů české atletiky je infrastruktura. Legendární Stadion Evžena Rošického na Strahově, který hostil řadu významných akcí, je dnes ve stavu, který nelze označit jinak než za dezolátní. Místo moderního národního stadionu zůstává smutnou připomínkou minulosti.
Pokud se podíváme na stadiony schopné pořádat velké mezinárodní závody, zůstávají v podstatě pouze dvě adresy: Juliska v Praze a Městský stadion ve Vítkovicích. Ani jeden z nich však svými parametry a zázemím nepatří mezi evropskou špičku a jen těžko by mohl hostit mistrovství Evropy nebo dokonce mistrovství světa.
V době, kdy okolní země investují stovky milionů eur do sportovní infrastruktury, Česká republika stále nemá moderní národní atletický stadion.
Málo závodů, málo bodů
Problém není pouze ve stadionech. Českým atletům chybí kvalitní domácí závody, na kterých by mohli sbírat body do světového rankingu. Zlatá tretra v Ostravě je výjimkou potvrzující pravidlo.
Memoriál Josefa Odložila, tradiční pražský mítink, navíc v posledních letech působí dojmem akce bez jasné koncepce. Termíny se mění, závod hledá své místo v kalendáři a význam akce postupně klesá.
Čeští reprezentanti jsou pak nuceni cestovat po Evropě a hledat příležitosti v zahraničí, protože domácí prostředí jim dostatek možností nenabízí.
Kde jsou velké šampionáty?
Je až zarážející, jak dlouho Česká republika nehostila skutečně významný atletický šampionát.
Poslední velkou akcí bylo halové mistrovství Evropy v Praze v roce 2015. Od té doby česká atletika na mapě vrcholných evropských podniků prakticky zmizela.
Země s tradicí světových rekordmanů a olympijských vítězů dnes není schopna kandidovat na pořádání největších akcí. Bez kvalitní infrastruktury a dlouhodobé strategie je to ostatně téměř nemožné.
Mladí atleti nejsou dílem svazu
Po neúspěších reprezentačního týmu často zaznívá argument, že nastupuje nová generace. Mladí atleti prý nahradí zkušené reprezentanty a české medailové úspěchy se vrátí.
Jenže realita je složitější.
Úspěšní reprezentanti kategorií do 18 a do 20 let nevznikají na svazu. Vznikají v oddílech. Za jejich výkony stojí trenéři, kteří denně pracují v Klatovech, Pardubicích, Domažlicích, Opavě nebo Jablonci nad Nisou. Často v podmínkách, které mají k ideálu daleko.
Právě tito lidé vychovávají budoucí reprezentanty. Svaz je přebírá až ve chvíli, kdy dosáhnou určité výkonnostní úrovně.
Proto je nebezpečné předpokládat, že každý úspěšný junior bude automaticky úspěšným seniorem. Historie ukazuje, že přechod do dospělé atletiky je mimořádně složitý a mnoho talentů během něj zanikne.
Chybí systémová diskuse
Překvapivé je, že se o skutečných problémech české atletiky téměř nediskutuje.
Jen málokdo se ptá, v jakých podmínkách trénují mladí atleti v regionech. Jen málokdo zjišťuje, jak vypadají stadiony mimo Prahu a Ostravu. Nevede se seriózní debata o tom, zda Česká republika potřebuje národní atletický stadion ani jak by měl být financován.
Místo systémových řešení slyšíme často pouze obecné fráze o podpoře mládeže a práci s talenty.
Odpovědnost nikde
Po sportovních neúspěších bývá běžné, že vedení sportovních organizací předkládá analýzy, hodnotí vlastní práci a vysvětluje další kroky.
V české atletice však podobná sebereflexe často chybí. Funkcionáři zůstávají ve svých pozicích, odpovědnost se rozplývá a veřejnost se konkrétních odpovědí nedočká.
Přitom právě otevřená diskuse o problémech by mohla být prvním krokem k jejich řešení.
Atletika nesmí žít jen z minulosti
Česká atletika má slavnou historii. Na minulých úspěších však nelze stavět věčně. Medaile Zátopka, Šebrleho, Špotákové nebo Hejnové samy o sobě nové šampiony nevychovají.
Pokud se nezačne investovat do infrastruktury, kvalitních domácích závodů, trenérů a dlouhodobé koncepce rozvoje, bude se rozdíl mezi Českou republikou a evropskou špičkou dále zvětšovat.
Otázkou už není, proč česká atletika ztrácí půdu pod nohama. Skutečnou otázkou je, zda si její vedení vůbec připouští, že problém existuje. Bez přiznání reality totiž žádná změna nepřijde.
A čas, který české atletice zbývá do definitivní ztráty konkurenceschopnosti, se rychle krátí.
TITULNÍ FOTO: AI
