Top news

Lokomotiva 387.0 zvaná Mikádo

Lokomotiva 387.0, přezdívaná „mikádo“, je rychlíková lokomotiva, vyráběná v plzeňských Škodových závodech s přestávkami mezi lety 1926–1937. Nahradila staré rakouské lokomotivy a také zánovní řadu 365.0, která na dopravu rychlíků zejména na tratích s většími sklony nedisponovala potřebným výkonem. V celkem pěti sériích bylo vyrobeno 43 kusů.

Lokomotiva Mikádo

Po dobu více než 20 let sloužily lokomotivy ponejvíce v rychlíkové dopravě na hlavních tratích mezi Prahou, Bratislavou a dalšími velkými československými městy. V období druhé světové války zajížděly i do Drážďan a Vídně. Po dodávkách nových výkonných lokomotiv se čtyřmi spřaženými dvojkolími (řady 475.1, 498.0, 498.1) byly přesunuty na osobní vlaky, kde dosluhovaly až do poloviny sedmdesátých let. Nejdéle vydržela v provozu lokomotiva 387.016 a byla v Děčíně vyřazena roku 1974.

Poslední vyrobená lokomotiva 387.043 byla po odstavení z provozu předána do sbírek Národního technického muzea a provozována jako historická až do roku 2001, kdy jí skončila způsobilost kotle, kvůli níž dojezdila. V současnosti čeká v muzeu Českých drah v Lužné u Rakovníka.

Lokomotiva Mikádo v Lužné u Rakovníka

Historie

Po první světové válce

Roku 1918 získaly nově vzniklé ČSD do svého parku celou řadu původem rakouských lokomotiv z produkce mnoha výrobců, konstrukčně naprosto nejednotnou. Nejcitelnější nedostatek vhodných lokomotiv byl patrný v rychlíkové dopravě, kde se jako nejvhodnější jevila řada 375.0, vyráběná mezi lety 1911–1916 více lokomotivkami. Československu však připadl pouze omezený počet a navíc byly i přes svůj nízký věk technicky poměrně zastaralé (vycházely ještě z prapůvodních vzorů z konce 19. století z dílny Karla Gölsdorfa). Jako první byly v První českomoravské továrně na stroje v Praze objednány lokomotivy řady 365.0, které měly starší 375.0 doplnit a případně i nahradit. První sérii dráhy převzaly roku 1921 a o dva roky později následovala i druhá; celkem bylo vyrobeno 40 kusů těchto lokomotiv.

Přestože řada 365.0 přinesla do provozu některé novinky, výkonově objednavatele zklamala a především na tratích s náročnějšími sklonovými poměry nezvládala držet požadovanou rychlost. Byla proto soustředěna spíše na zastávkové osobní vlaky a ČSD přišly s požadavkem na další nové lokomotivy, které by napravily chyby tohoto typu. Tyto lokomotivy už měly respektovat nejnovější trendy ve stavbě lokomotiv a nabídnout vyšší rychlost i výkon, potřebný při dopravě těžších vlaků. Zadání znělo, aby lokomotiva dokázala uvézt vlak o hmotnosti 400 tun do stoupání 10 promile rychlostí nejméně 60 km/h při maximálním nápravovém tlaku 16 tun. Zakázku po výběru z několika návrhů předalo ministerstvo železnic k vyřízení Škodovým závodům.

Lokomotiva 387.043 Mikádo

Ověřovací série šesti lokomotiv plánované řady 386.0 byla objednána v roce 1925 a hned nato začaly v plzeňském závodě konstrukční práce. Vedoucím týmu projektantů se stal zkušený švýcarský konstruktér Oskar Dolch, který vzhled a technické řešení lokomotivy do značné míry ovlivnil a prosadil použití moderních prvků – při výrobě této lokomotivní řady byl použit trámcový rám, třídílná nápravová ložiska se stavěcími klíny soustavy Obergenthmann a další.

Čtvrtá a pátá série byly vyráběny s přestávkami v letech 1933, 1935 a 1937. Především lokomotivy poslední série už disponovaly zmenšeným průměrem válců na 500 mm, nasávacími záklopkami na nich a dalšími drobnými úpravami, zvyšujícími celkovou technickou úroveň konstrukce. Díky těmto změnám jejich dovolená rychlost dosáhla až 120 km/h, přeznačeny však již nebyly. Celkem tak z bran Škodových závodů vyjelo 43 lokomotiv řady 387.0.

Lokomotiva 386.001

Po přeznačení „mikád“ na novou řadu 387.0 se jejich původní označení uvolnilo a koncem dvacátých let bylo využito pro zkušební lokomotivu 386.001, která se tak stala druhým obsazením této řady a z řady 387.0 konstrukčně vycházela. Vyrobena byla ve Škodovce roku 1927 a přes pražské Masarykovo nádraží se dostala do Přerova, kde sloužila spolu s ostatními lokomotivami 387.0. V roce 1937 si ji dráhy vybraly jako zkušební a dosadily na ni dodatečné oplášťování; stalo se tak v dílnách v Ostravě-Přívoze. Poté prošla mnoha zkouškami jako proudnicová lokomotiva. Přes úsporu paliva a nižší aerodynamický odpor ale zakrytování způsobovalo problémy při údržbě a pro atypičnost bylo roku 1948 rozhodnuto o jejím zrušení.

Přezdívka

Již v období výroby si lokomotivy vysloužily svou nejrozšířenější přezdívku – „mikádo“. Původem tohoto pojmenování je tvar komínu s korunkou, připomínající ve třicátých letech oblíbený ženský účes s krátkými vlasy. Při pozdějších rekonstrukcích sice některé lokomotivy o tento komín přišly, ale přezdívka jim už zůstala.

Zdroj: Wikipedie

Foto:  JB Cysnews

Náhledové foto: Archiv ČD

YouTube
Share
%d bloggers like this: