KOMISE PRO ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ AV ČR,COMMITTEE FOR THE ENVIRONMENT OF THE ACADEMY OF SCIENCES OF THE CZECH REPUBLIC Národní 3, 117 20 Praha 1
Stanovisko KŽP AV ČR k nedostatkům řešení škod na životním prostředí v ČR
Komise pro životní prostředí již sedm měsíců sleduje neutěšený vývoj v kauze otravy řeky Bečvy s následkem masivního úhynu ryb v září 2020. O vyšetřování případu, který hojně komentují média jako plný pochybení či minimálně sporných postupů a o němž veřejnost není dostatečně informována, nejsou a ani nemohou být známy detaily, které by umožnily hlubší a objektivní zhodnocení dosavadního přístupu kompetentních orgánů. Účelem tohoto stanoviska KŽP je proto v kontextu této kauzy upozornit alespoň na dva aspekty právního přístupu k řešení škod na životním prostředí v ČR, které jsou nesporné.
1.Právní úprava ekologické újmy v ČR není funkční. Režim zákona o ekologické újmě ani přes desetiletou existenci nebyl nikdy aplikován, a to dokonce ani v případu otravy řeky Bečvy, který se přitom jeví jako přímo exemplární případ ekologické újmy.
Zákon č. 167/2008 Sb., o předcházení ekologické újmě a o její nápravě a o změně některých zákonů, v platném znění („zákon o ekologické újmě“), byl přijat, aby transponoval evropskou směrnici 2004/35/ES, tzv. Environmental Liability Directive. Jejím cílem, a tedy i cílem českého zákona, je zajistit prosazení tzv. polluter pays principu v případě škod na životním prostředí. Okolnosti případu Bečvy tak, jak jsou veřejnosti známy, s nejvyšší mírou pravděpodobnosti naplňují definici „ekologické újmy“ ve smyslu § 2 písm. a) zákona o ekologické újmě, neboť v řece Bečvě došlo vlivem úniku neznámé látky (vyšetřovací verze hovoří o kyanidech) ve smyslu zákona k nepříznivé změně přírodního zdroje a zhoršení jeho funkcí.
Zákon v § 8 odst. 1 ukládá příslušnému orgánu (jímž je podle § 16 odst. 3 Česká inspekce životního prostředí), aby v případě, že se dozví o skutečnosti, která nasvědčuje tomu, že mohlo dojít k ekologické újmě, neprodleně zahájil z moci úřední řízení o uložení nápravných opatření. Toto řízení může být zahájeno rovněž na základě podnětu právnické osoby typu ekologického spolku. Není nám známo, že by některý ekologický spolek takový podnět podal. Proto tak měla učinit Česká inspekce životního prostředí z vlastní iniciativy – neučinila. K závěru, že v kauze havárie na řece Bečvě mělo dojít, ale nedošlo k aktivizaci režimu zákona o ekologické újmě, se přiklání i Česká společnost pro právo životního prostředí, jejíž stanovisko v této věci ze dne 22. 3. 2021 zveřejněné na jejím webu (www.cspzp.com) podporujeme.
Zákon o ekologické újmě pracuje jako s primární variantou s typem případů, kdy viník ekologické újmy je znám. V § 7 stanoví pro provozovatele, který je původcem ekologické újmy, řadu povinností. To ale neznamená, že v případech, kdy původce dosud není znám a probíhá vyšetřování, by se zákon o ekologické újmě neměl aplikovat. Naopak, § 7 odst. 6 hovoří o tom, že není-li provozovatel znám, zajistí provedení nezbytných nápravných opatření sám příslušný orgán (tj. opět Česká inspekce životního prostředí), a to bez zbytečného odkladu. K ničemu takovému podle veřejně dostupných informací nedošlo.
K tomu je ještě možno doplnit, že zákon o ekologické újmě se v ČR jeví jako nefunkční nejen proto, že v kauze Bečva nebyl využit. Z porovnání implementace směrnice Environmental Liability Directive z r. 2016[1] vyplynulo, že zatímco v ČR nebyly právní nástroje pro řešení ekologické újmy nikdy aplikovány, v jiných zemích jde o hojněji využívaný institut (celkově bylo v členských zemích EU mezi lety 2007 a 2013 potvrzeno 1245 případů ekologické újmy, z toho nejvíce v Polsku a v Maďarsku). Lze usuzovat, že v zemích, kde je řízení o ekologické újmě častěji iniciováno, bude jistě jeho efekt účinnější nejen pro samo napravování škod, ale též pro prevenci.
2.Nefunkčnost zákona o ekologické újmě spolu s absencí nástrojů pro finanční kompenzace škod na životním prostředí spoluvytváří v ČR právní prostředí, které neumožňuje účinné napravování a nahrazování ztrát na životním prostředí.
Před téměř třiceti lety (5. 12. 1991) schválilo Federální shromáždění ČSFR zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, v němž vedle definic environmentálních pojmů je v § 27, odst. 1 nařízeno: „Každý, kdo poškozováním životního prostředí nebo jiným protiprávním jednáním způsobil ekologickou újmu, je povinen obnovit přirozené funkce narušeného ekosystému nebo jeho části.“ Na konci zmíněného paragrafu je konstatováno: „Způsob výpočtu ekologické újmy a další podrobnosti stanoví zvláštní předpis.“
Právní režim odpovědnosti za ekologickou újmu v podobě výše komentovaného zákona o ekologické újmě má (byť je to v souladu s evropskou směrnicí) užší dosah než § 27 zákona o životním prostředí. Vztahuje se totiž pouze na újmu způsobenou na chráněných druzích volně žijících živočichů či planě rostoucích rostlin, na přírodních stanovištích, na vodě nebo půdě, a to jenom na újmu způsobenou až na výjimky pouze v příloze vyjmenovanými provozními činnostmi. Způsob výpočtu ekologické újmy předvídaný v § 27 nebyl dosud zakotven vůbec, přestože byl pro MŽP v podobě vyžádané Metody hodnocení biotopů ČR zpracován již ke konci r. 2003 včetně podrobného návrhu právního zakotvení; následně byl i řádně obhájen (Seják, Dejmal a kol. 2003, http://fzp.ujep.cz/projekty/vav-610-5-01/hodnocenibiotopucr.pdf). Metodu hodnocení biotopů aktualizovala a certifikovala Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK) v prosinci 2018.
Z právního hlediska je konečně možno upozornit i na ústavně-právní rovinu celé věci: Ústava ČR v čl. 7 zakotvuje povinnost státu dbát na šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství a Listina základních práv a svobod zakotvuje v čl. 35 odst. 1 právo každého na příznivé životní prostředí.
V Praze dne 25. 5. 2021 MUDr. Radim Šrám, DrSc.
předseda KŽP AV ĆR
[1] COMMISSION STAFF WORKING DOCUMENT REFIT Evaluation of the Environmental Liability Directive, viz https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/PDF/?uri=CELEX:52016SC0121&from=DA
