Ještě před několika lety měla česká atletická veřejnost možnost pravidelně vídat světové hvězdy přímo v Praze. Mítinky Pražská tyčka a Zimní pražská tyčka patřily mezi respektované mezinárodní akce. Přesto oba zanikly bez adekvátní náhrady – a spolu s nimi i možnost představit českým fanouškům špičkové atlety v domácím prostředí.
Podobný osud potkal i tradiční vícebojařský závod v Kladně, který sice nahradila akce Kladno hází, avšak v parametrech a prestiži se legendárnímu vícebojařskému meetingu nepřibližuje. Z mezinárodně sledované akce zbyla spíše regionální událost.
Dnes tak Česká republika spoléhá jen na Zlatou tretru v Ostravě a memoriál Josefa Odložila. Existují i halové meetingy, například v Nehvizdech, ale upřímně – ty nepatří mezi události, které by světovou atletiku reprezentovaly v takové šíři a kvalitě jako někdejší pražské podniky nebo kladenské víceboje.
Masový sport místo elitní výkonnosti? Trend, který přináší problémy
Česká atletika se poslední roky výrazně orientuje na projekty typu Atletika pro děti, mládežnické kempy a masové náborové akce. Ty mají svůj význam, problém však je, že nezajišťují systematickou přípravu budoucí špičky.
Mnozí talentovaní atleti končí příliš brzy. Důvodů je několik:
- zastaralé sportoviště, která neodpovídají standardům 21. století,
- nedostatečná zdravotní a rehabilitační péče,
- absence moderních tréninkových metod,
- malá finanční podpora u mladých nadějí, které pak často odcházejí do USA nebo sport úplně opouštějí.
Úspěšní čeští reprezentanti posledních let většinou stojí na mimořádném rodinném zázemí a obrovské osobní oběti, nikoliv na systematické práci svazu.
Úpadek výkonnosti je zřetelný: finálové účasti mizí
Na nadcházejícím halovém mistrovství světa má Česko jistotu dvou finálových startů díky Amálii Švábíkové (skok o tyči) a Janu Štefelovi (skok do výšky). To je pozitivní zpráva, ale zároveň tvrdé zrcadlo současnosti.
Z těch, kteří dlouhodobě táhli reprezentaci, chybí:
- Radek Juška – nesplněný limit,
- Tomáš Staněk – zdravotní pauza,
- další stabilní opory z minulých let.
Zatímco dříve diváci sledovali české atlety každý den šampionátu – v rozbězích, kvalifikacích, semifinále či finále – dnes jsou některé dny zcela bez české účasti. To se ještě před deseti lety téměř nestávalo.
Nedostatek moderní infrastruktury = žádná Diamantová liga
Česká republika nemá stadion, který by splňoval parametry moderních světových meetingů. Kvůli tomu nemůže usilovat ani o pořádání Diamantové ligy, ani o jiné velké podniky, kde by domácí fanoušci mohli vidět absolutní světovou špičku.
Zatímco okolní země – Polsko, Maďarsko, Německo – pořádají atletické akce nejvyšší úrovně, Česká republika postupně vypadává z atletické mapy Evropy.
Otázka, která zůstává bez odpovědi: Kde je slibovaná budoucnost?
V roce 2019 tehdejší vedení Českého atletického svazu prohlásilo, že česká atletika je „v přelomovém období“ a mladá generace představuje velkou šanci do budoucna.
Rok 2026 však ukazuje jiný obrázek.
Kde jsou tehdejší mladé hvězdy?
Kde je přetavený potenciál, o kterém svaz mluvil?
Mnozí talentovaní atleti zůstali stát na místě, další zcela skončili. Ti, kteří uspěli, to zvládli navzdory systému, ne díky němu.
Česká atletika potřebuje restart
Situace není beznadějná, ale vyžaduje:
- investice do moderních stadionů,
- profesionální systém péče o talentované atlety,
- transparentní hospodaření a jasné priority,
- návrat velkých mezinárodních meetingů,
- metodickou jednotnost a otevřenost vůči moderním trendům.
Bez těchto kroků bude propad české atletiky pokračovat – a společný sen o návratu mezi evropskou elitu zůstane jen vzpomínkou.
