Jako každý rok v tuto dobu je filmový festival ve Zlíně, který je jinak klidný a člověk si kolikrát říká, jestli se opravdu nachází v krajském městě. V období filmového festivalu je ovšem vše jinak. Ulice Zlína jsou najednou plné a nepůsobí dojmem města duchů. Festival se každoročně zahajuje ohňostrojem, který já mám spjatý hlavně díky Silvestru s nadějí.
První článek
Svůj první článek jsem chtěla původně věnovat právě festivalu. Ale jelikož jsem byla oslovena, abych psala o svých názorech a postřezích o životě, rozhodla jsem se nakonec příspěvek věnovat právě naději.
Dá se říci, že se nyní nacházím v přelomovém období svého života. Rozhodla jsem se neprodlužovat smlouvu v práci, roztáhnout svá křídla a vyletět z rodného hnízda a dát průchod touze po nových zážitcích na novém místě. Dlouho jsem zůstávala bydlet s mamkou, abych ji pomohla s domácností a s osmiletou sestrou po tom, co od nás odešel otec. Teď ovšem se rodinná situace změnila a já nyní můžu ve svých třiadvaceti letech odejít z domova s klidným svědomím.
Najednou mám pocit, že se nacházím na rozcestí. Nevím, co mě v novém prostředí čeká. Dá se říci, že mi v tuhle chvíli nezbývá nic jiného než doufat. Najednou chápu příběh o Pandoře a její skříňce. Zdá se, že naděje opravdu umírá poslední a možná je i nejdůležitější hnacím motorem člověka.
Co by byl člověk bez naděje?
Měl by důvod hnát se za svými sny, kdyby ho nehnalo to, co zbylo ve Pandořině skříňce? Myslím, že člověk se s nadějí rodí. Doufá v šťastné konce, které zná z pohádek. Později ho kupředu táhne sen, že úspěšně vystuduje, najde si dobře placenou práci, která jej bude bavit, najde správného životního partnera a založí rodinu.
Dle mého názoru je to právě naděje, s čím člověk tento svět opouští. I ten největší skeptik dle mého názoru v poslední hodince doufá, že ať už je po smrti cokoliv, najde mír a klid.
text a foto : Denisa Řehoříková
