Svatomartinské hody již neodmyslitelně patří k oslavám svátku svatého Martina. Ten se slaví 11. listopadu a symbolizuje konec podzimu a příchod zimy. O tom, že k hodování patří svatomartinská husa.
Svatomartinská husa
Základem svatomartinského menu je pečená husa se zelím a kynutými nebo bramborovými knedlíky. Svatomartinská husa patří k oslavám podobně jako kapr k Vánocům. Legenda praví, že se svatý Martin schovával před svým jmenováním biskupem mezi husami. Husy ho ale svým kejháním prozradily.
Kořeny tradice martinské husy lze dohledat v Německu, kde již za vlády císaře Karla Velikého byl den sv. Martina podzimním termínem k odvádění úroků (též „bílé vykrmené husy”) a robotních dávek vrchnosti. Odvádění hus se někdy odehrávalo za mimořádných ceremonií, např. jihomoravská obec Dyjákovice odevzdávala každoročně husu na zámek do Moravského Krumlova na vyzdobeném voze, taženém čtyřmi bělouši. Zvyk konzumovat husí pečeně na sv. Martina lze vysledovat u starých kalendářů (např. „Alte Tiroler Bauernkalender”, norské runové kalendáře), kde u 11. listopadu byla vyobrazena husa. Nejstarší zmínka o martinské huse pochází od Antona von Snakenburg mnicha z kláštera Corvey, který uvádí, že v roce 1171 Othelricus von Svalenberg daroval tamním mnichům stříbrnou husu . V Čechách se zachovaly martinské husy v koledách z 15. století a v řádech řeznických cechů, např. z roku 1535 cechu řeznického z Kroměříže, který upravoval prodej hus od sv. Václava až po týden po sv. Martinu, z roku 1610 ze Znojma či Napajedel.
Svatomartinské podkovy
Pečivo ve tvaru podkovy se váže k pořekadlu, že svatý Martin přijel na bílém koni.
Martinské rohlíky a koláče
Obdobné dohady jako o vzniku martinské husy se vedly u martinských rohlíků (z žitné mouky vejražky nebo pšeničné), nazývané také martiny, martinské podkovy, roháče, rohy, zahýbáky, vandrovnice (ale také „Rohlík Svato-Martinský, které se vázaly ve tvaru zahnutého válečku; plnily mákem, hruškovými či švestkovými povidly, ořechy, perníkem i mrkví. Čeští obrozenečtí historici a národopisci tvrdili, že svátek sv. Martina položila církev právě do doby slavností Baccha, boha vína , zobrazovaného s dvěma růžky na hlavě, proto začali pekaři péci pečivo podobné těmto růžkům; němečtí národopisci udávali, že už papežský legát Bonifatius v Germánii zaznamenal pohanské obřadní zvyklosti, při kterých se obětovalo bohům pečivo ve tvaru božstva nebo jejich atributů či přímo ve tvaru obětí a které pak přešly na křesťanské slavnosti. Z těsta upečený býk byl později obětován taktéž sv. Martinu, křesťanskému patronu pastýřů a stád. Martinské rohlíky tak mají připomínat starověký roh k pití či rohy obětovaného býka.
Recept na martinské rohlíky zachytila ve své kuchařce také Magdalena Dobromila Rettigová.
Křehké martinské rohlíky. Utři hodně ¼ kila čerstvého másla, přidej k němu tři žloutky, dvě celá vejce, 4 dekagr. rozdělaných lisovaných kvasnic, kus tlučeného cukru, s půl citronu kůru, koflík vlažné smetany, a přimíchej k tomu ¼ kila pěkné mouky, osol to trochu a těsto náležitě vypracuj: kdyby bylo řídké, tedy přidej ještě dle uznání mouky a nech je zkynout; potom je dej na vál posypaný moukou, rozválej je tence, nakrájej z něho kružátkem na tři prsty široké a asi šest prstů dlouhé lístky, pomaž každý připravenou již nádivkou: tvarohem, povidly nebo mákem, zaviň je, utvoř úhledné rohlíčky, klaď je hezky od sebe na plech máslem pomazaný, pomaž je rozkloktaným vejcem a nech je pěkně upéci; pak je posyp tlučeným cukrem a urovnej je úhledně na talíř.
—Rettigová, Magdalena Dobromila, Domácí Kuchařka, 1888, s. 392
Svatomartinské hody – Martinské posvícení
Původ nevázaného veselí a hodování má snad kořeny ve Francii, kde již 150 let po smrti sv. Martina v Toursu ukazovali zázračnou vinnou révu, „jež prý Martin zasadil”. Tak se stal sv. Martin v této své vlasti patronem vína, vinařů (Burgundsko) a pařížských hostinských, kteří pojmenovávali hostince jeho jménem „Au grand St. Martin”. „Bakchický kult” se brzy rozšířil do Německa a ostatních zemí . Od 6. do 7. století začínala v křesťanské víře třetí velká postní doba, trvající od sv. Martina do vánoc, před kterou se pojídalo maso a jiné v půstu zapovězené pokrmy. Postupem času byl tento 40 denní předvánoční půst zmírněn a zůstal jen půst adventní. I přes zrušení postní doby po sv. Martinu se martinské hodování udrželo.
Staří křesťané si na tento svátek dopřávali větší hojnost masa, zejména pečenou husu. Den svátého Martina byl důležitým hospodářským mezníkem, končila pastva, chystaly se zásoby na zimu, konzervovaly se pokrmy a dokvašovalo se víno. Oslavy spojené s hody a pitím se pak později připojily ke svátku sv. Martina, v jehož den čeládka ukončovala služební rok a slavila několik dní svobody, a to někdy tak hlučně a nevázaně (zejména v 15. a 16. století), že vzniklo pořekadlo, že účastníci „světí Martínka” a nevázaným rozmařilcům se přezdívalo „Martínkové“.
Svatomartinské víno
Svatomartinská vína jsou první vína nového ročníku. Jedná se o vína svěží a ovocitá, která sice zrála pouhých několik týdnů, ale za tuto dobu už stačila získat svůj osobitý charakter. Vinaři doporučují, aby se mladá vína vypila do Velikonoc, do kdy si uchovávají svou příjemnou svěžest.
Aby mohlo nést víno značku Svatomartinské, musí být vyrobeno z hroznů odrůd Müller Thurgau, Veltlínské červené rané, od roku 2010 také Muškát moravský (bílá vína), Modrý Portugal a Svatovavřinecké (růžová a červená vína) a od roku 2013 ještě Zweigeltrebe (růžová vína) na území České republiky a projít hodnocením nezávislé komise. Komise naslepo posuzuje standardním stobodovým systémem vlastnosti vína, jakými jsou vzhled (čirost a barva), vůně (intenzita, čistota, harmonie), chuť (intenzita, čistota, harmonie, perzistence) a celkový dojem z vína.
Svatomartinská vína jsou suchá vína se zbytkovým cukrem do 9 g/l, u nichž je povolen nepatrný obsah CO2, a liší se pouze maximálním obsahem alkoholu. Jsou to rovněž svěží vína s ovocnými tóny, jemnou tříslovinkou a příjemnou kyselinou. Červené Svatomartinské víno se vyznačuje rubínovou až granátovou barvou a doprovází jej ovocitá či jemná květinová vůně, v chuti je hladce sametové a harmonické.
Tradičně se první Svatomartinská vína otevírají 11. listopadu v 11 hodin na mnoha slavnostních akcích po celém Česku. V posledních letech obliba Svatomartinských vín překročila hranice Česka a Svatomartinská vína tak měli možnost ochutnat také občané a návštěvníci Slovenska, ale třeba i vzdáleného Japonska. Také řada restaurací přijala obnovenou tradici Svatomartinského vína za svou a každoročně připravuje Svatomartinská menu. Stejně tak v obchodech a vinotékách se Svatomartinská vína poprvé objevují až 11. listopadu. První mladé víno vyrobily Vinné sklepy Valtice a pojmenovaly jej „Moravíno nouveau“. Bylo to v době okolo roku 1993.
Tradice Svatomartinského vína se po staletí vyvíjela zcela svébytným způsobem vycházejícím z koloritu českých zemí, především Moravy. Tady mladé víno získalo svůj název podle pravidelného otvírání a prvního ochutnávání v den sv. Martina, tedy symbolicky 11.11. Označení Svatomartinské víno ve spojitosti s vítáním nového vína se začalo užívat již na dvoře císaře Josefa II. Začátkem listopadu končila vinařům pracujícím u větších sedláků služba a některá vína bývala už tou dobou ve sklepě „vyčištěna“, a proto bylo zvykem ochutnávat novou úrodu. Toto období připadalo na dobu, kdy byla sklizeň již v bezpečí pod střechou a blížil se klidný advent spojený s předvánočním půstem. Svatomartinské tak bylo vždy spjato s časem bohatého hodování a bujarého veselí. Odtud pochází dnes již tradiční spojení – svatomartinská husa a Svatomartinské víno.
K popíjení a prodeji Svatomartinského vína se váže několik pravidel. Svatomartinská vína by se neměla otevřít dříve než 11. 11. Víno se nalévá vždy z lahve a nikdy ze sudu. Na etiketě musí být vždy logo Svatomartinského vína, tj. značka se sv. Martinem na bílém koni. Každá láhev musí být opatřena předepsanou záklopkou (která je pro všechny vinaře stejná) s nápisem Svatomartinské a datem ročníku na hrdle láhve.
Zdroj: Wikipedie
