Po deseti letech od premiéry Senekovy Faidry se režisérka Hana Burešová a její manžel dramaturg Štěpán Otčenášek znovu vracejí k antice.
Režisérka nepoužila překlad prof. Ferdinanda Stiebitze z roku 1942, přece jen je mluva po 80 letech jiná. Podle doslovného filologického překladu odbornice na antická dramata Aleny Sarkissianové, zpracovala nový překlad a vyplatilo se to. Představení, které trvá bez přestávky skoro 80 minut má dynamiku a současnou řeč bez archaismů. Élektra byla dcerou bájného vojevůdce Řeků v trójské válce, Agamemnóna. Její příběh, završující spletitou a krvavou historii rodu Átreovců, inspiroval vznik řady uměleckých děl od antiky až do současnosti.
Děj hry
Sofoklovo drama se odehrává v Mykénách sedm let po Agamemnónově hrůzné vraždě. Klytaiméstra společně se svým milencem a pozdějším manželem Aigisthem zavraždila svého manžela krále Agamemnóna poté, co se vrátil z trojské války domů. Důvodem bylo, že obětoval jejich dceru Ifigenii v Aulidě, aby usmířil bohyni Artemidu. Lodě nemohly z Aulidy k Troji vyplout, protože bylo naprosté bezvětří. Proslulý věštec Kalchás vysvětlil, že je to trest bohyně Artemis za to, že Agamemnón zabil její laň. Král se vykoupil obětováním vlastní dcery Ifigenie. Agamemnón sice tento krutý čin provést nechtěl, hnusil se mu totiž, ale neodolal nátlaku svého bratra spartského krále Meneláa, který chtěl už konečně doplout k Troji a zničit ji. Ve skutečnosti Ifigenii bohyně těsně před obětováním odnesla pryč a nastrčila místo ní laň. Po vraždě otce Élektra zachránila svého mladšího bratra Oresta odvedla ho do bezpečí k fóckému králi , jehož manželkou byla Agamemnónova sestra. Élektra nepřestává lkát po zemřelém otci, je však osamělá ve svém žalu i odporu proti vrahům a uchvatitelům trůnu, kteří ji ponižují a utlačují. Na rozdíl od sestry Chrysothemis, která ji nabádá, aby přijala svůj úděl a podrobila se mocným, není Élektra schopná kompromisu či přetvářky a stahuje se raději do izolace; touží jen po návratu bratra Oresta, který by pomstil otce a vrátil jí i Mykénám svobodu a důstojnost. Pro Klytaiméstru je dceřin odpor a synův návrat z vyhnanství noční můrou, a proto uvítá jako osvobození náhlou zvěst o synově smrti i následné zoufalství Élektry. Nikdo však netuší, že jde o lest – Orestés se tajně vrátil do Mykén, aby podle pokynu božské věštby pomstu uskutečnil. Dá se Élektře poznat a s její pomocí zabije matku i Aigistha. Lidské vášně a city se po staletí nemění, určité činy však v různých dobách získávají tu kladné, tu záporné znaménko. S posunem nábožensko-etických hodnot za dva a půl tisíce let od svého vzniku Sofoklovo drama provokuje stále palčivými otázkami, zda je možné násilím ukončit násilí a nastolit spravedlivý řád, zda pomsta, byť sebevíc oprávněná, může vskutku přinést očistu a omluvit i matkovraždu.
Herci
Titulní roli ztvárnila skvěle Eva Hacurová a potvrdila, že loňskou cenu divadelní kritiky Talent roku si právem zaslouží. Nenávist, pocit zrady i posedlost pomstou, všechny tyto emoce jsou v Élektře. Je nesmiřitelná, jednající i za cenu vlastního sebezničení a nehodlá se srovnat s tím, že by vrazi jejího otce nebyli potrestáni. V dialogu s matkou vystupuje tvrdě a nekompromisně, ale dovede se i matce omluvit. Královna v podání Petry Špalkové dává na váhu ospravedlňující vraždu silné argumenty, ale pod povrchem prosvítá její zlá povaha. Vychovatel Jana Vondráčka bez zbytečného patosu sděluje Élektře zprávu o smrti Oresta. Jana Poulová jako sestra Chrysothemis hraje rovněž s velkou přesvědčivostí představuje pravý opak Élektry, které domlouvá, aby se podrobila mocným. Je obviňována Élektrou, že její nečinnost nepochází z nutnosti, ale prospěchu. Oresta představuje Pavel Neškudla, je prodchnut touhou po pomstě jako Élektra. Aigisthos Jana Meduny se objeví až v závěru, zhostí se své role též dobře. Élektře podléhající žalu radí Chór – sbor žen v podání Kláry Sedláčkové-Oltové, Marie Turkové a Magdaleny Zimové. Hra je nadčasová, a i v dnešním společenském dialogu, klade aktuální otázky, na které není snadná odpověď. Hraje se o strachu z mocných i o tom, jak potrestat vinu.
Scéna Martina Černého
Vstup do královského paláce ve středu jeviště tvoří stará zrezivělá plechová vrata. Po straně je několik barelů obrácených dnem vzhůru. Ty znázorňují oltáře, jsou pokryté kalíšky od hrobových svíček a uschlými květinami. Scénu doplňují železné žebříky a v koutě tympanon. To vše krásně ladí s hrou, stejně jako kostýmy Hany Černé, které jsou jednoduché a moderní v tom nejlepším slova smyslu. Hudba Aleše Březiny je nevtíravá a hezky podbarvuje inscenaci. Ještě se musíme výjimečně zmínit o hledišti. To je zmenšeno, vejde se do něj pouze necelých 100 diváků. Stupňovitá konstrukce je umístěna na forbíně a evokuje tak hlediště Dionýsova divadla v Athénách.
Závěr
Inscenace je skvěle udělaná. Po Jiráskově Lucerně, která získala cenu divadelní kritiky za nejlepší inscenaci roku 2017 a dle volby redakce portálu i-divadlo byla nejlepší činoherní inscenací a nejlepší scénografií roku 2017 je to další úspěch dvojice Burešová-Otčenášek a vlastně celého kolektivu Divadla v Dlouhé.
Jaromír a Věra Hamplovi
