Protagonistou obou nahrávek je tenorista Beno Blachut (1913–1985), od éry Václava Talicha po čtyři desetiletí přední sólista opery pražského Národního divadla, vzorový Dalibor, Jeník, Lukáš, Princ, Dimitrij, Ctirad a Laca, přesvědčivý Florestan, Faust, Canio, José, Radames, Otello. Na scéně vytvořil také Mozartova Belmonta a Basilia.
Z brněnského angažmá byla přizvána mezzosopranistka Soňa Červená (*1925), osvědčená představitelka Cherubína a Dorabelly. Její dráha pak směřovala přes Berlín a Frankfurt na světové scény od Bayreuthu po San Francisko. Proslula také v rolích Orfea, Carmen a Klytaimnestry i v nejnáročnějším soudobém koncertním repertoáru.
Mladodramatická sopranistka Libuše Domanínská (*1924) přišla do Prahy v roce 1955 z Brna. Ve světovém repertoáru se uplatnila jako Fiordiligi, Agáta, Abigail, Micaela a Butterfly, ale nejčastěji v českých rolích jako Mařenka, Krasava, Julie, Rusalka, Eva. Byla vzorovou představitelkou zvláště Janáčkových postav – Jenůfy, Káti a Lišáka.
Německý dirigent Heinz Finger (1923–2005), v čase nahrávky hudební a operní ředitel ve Výmaru, v letech 1965-1988 šéf Symfonického orchestru v Osnabrücku. Prosazoval poučenou interpretaci Schütze, Bacha a Händela, ale i soudobé skladby. Působil také na katedře dirigování na vysoké škole Franze Liszta ve Výmaru.
Legendární basista Eduard Haken (1910–1996), rodem z Volyně, angažován do Prahy Václavem Talichem, vytvářel po 50 sezon příkladné kreace vážné i komické: Sparafucile, Filip II., Gremin, Quijote, Pimen, Vodník i Basilio, Rocco, Kecal, Mumlal. Vynikal rovněž v mozartovských rolích jako Osmin, Bartolo, Komtur a Sarastro.
Altistka Nina Hazuchová (1926–2020), dcera ruských rodičů, působila od roku 1946 po 40 sezon v opeře Slovenského národního divadla v Bratislavě. Zpívala široký repertoár od Cherubína a Feneny po Azucenu a Carmen. Zvláště zaujala svou Eboli a Končakovnou i v řadě operních novinek. V Praze pohostinsky vytvořila Olgu a Amneris.
Sopranistka Růžena Jelínková (1917–2009) začala dráhu v Praze v Divadle 5. května, poté však působila trvale v Olomouci. Spolehlivě zpívala Královnu noci i Sentu, všechny tři role v Hoffmannových povídkách i Elsu, Mařenku a Micaelu. Přes své výjimečné kvality hostovala v Praze jen vzácně jako Violetta a Donna Anna.
Dirigent Václav Jiráček (1920–1966) absolvent mistrovské školy Václava Talicha, též klavírista a skladatel, působil v pražské Opeře 5. května a poté v Ostravě jak v opeře, tak u Státní filharmonie. Pořídil řadu rozhlasových operních kompletů včetně Dona Giovanniho, Nevěsty messinské, Armidy, Honzova království a Vojny a míru.
Vysoce oceňovaná mezzosopranistka Marta Krásová (1901–1970) přišla do opery Národního divadla z Bratislavy již za Otakara Ostrčila. V letech 1928-1966 vytvářela desítky rolí role od Orfea přes Ortrudu a Azucenu po Oktaviána. Plně uznávány byly její české kreace – Isabella, Kostelnička a Kabanicha. Zpívala také Mozartova Idamanta.
Koloraturní sopranistka Stanislava Součková (1923–1997) po deseti leté operetní zkušenosti v Karlíně věnovala všechny síly opeře v Českých Budějovicích. Zpívala Mařenku, Karolinu i Libuši a Rusalku a z mozartovských rolí Konstanci, Fiordiligi, Hraběnku, Zerlinu a Královnu noci. V Praze hostovala také jako Rosina, Violetta a Amelie.
Barytonista Jan Soumar (1926–1985) spolupracoval od roku 1943 s Pražským rozhlasem, byl sólistou Armádního uměleckého souboru a opery v Liberci. Téměř výhradně se věnoval koncertnímu zpěvu, ale zpíval i v rozhlasových operních kompletech (Fidelio, Faust, Halka, Sedlák kavalír, Bohéma, Psohlavci, Armida, Jessika, Paleček, Zítek).
Mozartův Titus a Requiem
Operu objednaly české stavy ke korunovaci římského císaře Leopolda II. českým králem u italského operního impresaria Domenica Guardasoniho. Datum korunovace bylo 6. září 1791, ale zadání neslo datum až 8. července 1791. Za pouhé dva měsíce měla být napsána, nastudována a provedena grand opera seria . Guardasoni se ihned vypravil do Vídně, kde právě nastoupil dvorní básník Catarino Tommaso Mazzolà. Zakázku přijal a zvolil nejjednodušší – úpravu mnohokrát zhudebněného libreta. Dvorní skladatel Antonio Salieri se ale z oslovení vyvlékl. Času bylo málo a pro budoucí korunovaci už měl úkolů víc než dost. Guardasoni se proto obrátil na Mozarta, který zakázku uvítal. Znepokojoval ho pouze záhadný posel, pro jehož ještě záhadnějšího pána slíbil zkomponovat Requiem. Měl zkušenost z řady chrámových skladeb, ale dosud nikdy nekomponoval mši za zemřelé. Než obdržel operní libreto od Mazzoly, začal pracovat na Requiem. Mazzolà Metastasiovo libreto výrazně zkrátil a po dohodě s Mozartem zhustil do „skutečné opery. Námět byl všeobecně znám, slova nemusela mnoho vysvětlovat, spíše jen dokreslit citové rozpoložení postav v krajních situacích.
Zkoušky na nové operní dílo probíhaly ve dnech vzrušujících oslav, společenských událostí a průmyslové výstavy. Vše směřovalo ke dni 6. září 1791 – k pomazání a korunování nového českého krále. Večer pak císařský pár a dvůr ozdobily svou přítomností v Nosticově Královském divadle premiéru Mozartovy korunovační opery nazvané La clemenza di Tito. Traduje se, že císařovnu Marii Ludoviku hudba právě nenadchla a že přijetí aristokratickým publikem bylo chladné. Při reprízách ale jiné publikum ohlasem nešetřilo.
Mimořádně kvalitní interpretace díla W. A. Mozarta z 50. let minuléjho století
La clemenza di Tito
Opera seria o dvou dějstvích K. 621, Libreto Caterino Mazzolà, český překlad Jelena Holečková-Dolanská
Sólisté: Beno Blachut, Marta Krásová, Soňa Červená, Růžena Jelínková, Stanislava Součková, Jan Soumar a další
Záznam rozhlasového přenosu z Rudolfina v Praze 23. 1. 1956
Requiem
Zádušní mše pro sóla, sbor, orchestr a varhany K. 626 na liturgický latinský text
Sólisté: Beno Blachut, Libuše Domanínská, Nina Hazuchová, Eduard Haken
Záznam rozhlasového přenosu z katedrály svatého Víta v Praze 2. 6. 1956
