Představení Manon Lescaut ve Státní opeře přineslo nadčasový příběh

Představení Pucciniho opery Manon Lescaut podle předlohy románu Abbé Prévosta přináší na jeviště Státní opery příběh vnitřního rozporu mladé ženy mezi touhou po lásce a potřebou života v přepychu. Život po boku bohatého Geronta by půvabné Manon nabídl přepych, ale žádnou vášeň. Spoustu vášně nachází naopak Manon ve vztahu s chudým rytířem des Grieux. Musí se rozhodnout. Nedokáže to, a to se jí stane osudným…

Naše zážitky z představení

Jakmile se zvedne opona, díváme se na plátně do očí Manon Lescaut. Poté plátno vyjede vzhůru a před námi se odvíjí běžný odpolední život na ulici v malém městě před hostincem. Protože hlavním motivem celého příběhu je cesta hlavní hrdinky, zaujímá silnice místo uprostřed scény. Do poklidného života ve městečku přijíždí v automobilu Manon Lescaut se svým bratrem, seržantem královské gardy a spolu s nimi přicestoval bohatý královský pokladník Geronte di Ravoir. Do krásné Manon se na první pohled zaujme rytíř Renato des Grieux. Celé představení je pojato v soudobém duchu a tomu odpovídají i kostýmy. Proto jsme měli pocit, jako bychom vyšli na ulici u nás, v našem městě a sledovali celý příběh.

Pěvecké výkony účinkujících jsou excelentní a jejich projev naprosto přirozený. Líbila se nám scéna i světelný design. Zajímavým prvkem je zejména instalace velkého prohnutého zrcadla, takže v určitých okamžicích se před námi objevuje hned několik Mamon vedle sebe a uvědomujeme si, že se jedná o rozporuplnou hrdinku mnoha tváří.

Velmi strohým a syrovým dojmem naopak působí scéna v přístavu, kdy hlavní hrdinka nemá úniku, její život vymezují drátěné ploty. Závěrečná scéna se odehrává v prázdné rozlehlé poušti, kdy už Manon s des Grieuxem nemohou nalézt žádný cíl. Zde život Manon končí v závěrečné árii Sola, Perduta Abbandonata (Sama, ztracená, opuštěná)

Podle režisérky představení Slávy Draubnerové „to na první pohled vypadá, že Manon využívá muže, kterými je obklopena, avšak ve skutečnosti je zneužívána ona sama. Je sexuálním objektem, přičemž sama snažila na tuto kartu všechno, hazarduje a nakonec prohrává. Věří, že je skutečná hráčka ve světě hazardu, ale je jen figurka, s níž manipulují muži, kteří ji obklopují. Ať už je to její bratr, který na ni parazituje, Geronte, který si ji vydržuje, nebo des Grieux který je posedlý vášní k ní. Všichni muži ji touží nějakým způsobem vlastnit a profitovat z ní.“

A tak nás napadlo, jestli podobné ženy nepotkáváme i dnes. Jsou posedlé krásou, kterou umějí využít, ale přitom se v mnohém podobají krásné Manon.