Opera Národního divadla uvede v sezoně 2025/2026 ve Stavovském divadle novou inscenaci barokní opery Dido a Aeneas Henryho Purcella – jednoho ze základních kamenů operní historie a díla mimořádné emocionální síly. Hudebního nastudování se ujme barokní specialista Michael Hofstetter, režie je v rukou Alice Nellis. Na inscenaci spolupracuje také Collegium Vocale 1704.
Dido a Aeneas
Perla barokní hudby, jedna z nejstarších dodnes široce uváděných a populárních oper, první anglická opera světového formátu… Tak a ještě jinak by se dalo charakterizovat nejslavnější dílo Henryho Purcella, o jehož vzniku ovšem nemáme zcela jasno a které se nám ani nedochovalo v úplnosti. Jeho premiéra se konala snad roku 1689 ve škole mladých šlechtičen, kterou provozoval v londýnské Chelsea taneční mistr a choreograf Josias Priest. Někteří ovšem tvrdí, že Purcell svou operu původně napsal přímo pro královský dvůr Jakuba II. nebo dokonce ještě dříve pro Karla II. Opera prý v sobě dokonce nesla skrytou a do mytologického příběhu zahalenou politickou alegorii, v níž například postavy čarodějnic měly symbolizovat v Anglii velmi neoblíbenou katolickou církev…
Tak nebo onak, velká díla se vyznačují tím, že je lze vykládat na mnoho způsobů – a to je i případ opery Dido a Aeneas, vycházející dějově ze 4. knihy Vergiliova eposu Aeneis a líčící milostné vzplanutí bájné zakladatelky Kartága, královny Dido, k rovněž bájnému trójskému hrdinovi Aeneovi, který ji však vzápětí, podveden zlými mocnostmi, opustí. Purcellovi a jeho libretistovi, básníkovi Nahumu Tateovi, však vůbec nejde o detailní vykreslení mytologického příběhu formou velkolepé barokní podívané. Jejich opera je až překvapivě intimní, niterná a velmi melancholická. Dokonce by se dalo říci, že se celá odehrává jen v hlavě titulní hrdinky, která bytostně nevěří, že lze v životě nalézt štěstí a klid…
Více informací naleznete ZDE
Zdroj: Národní divadlo
Foto: Serghei Gherciu
Naše dojmy z představení Dido a Aeneas
Představení nás velmi příjemně překvapilo jak hudebním nastudováním, tak vynikajícími pěveckými výkony. Velmi dobře působila poměrně jednoduchá scéna zdůrazněná světelným designem a vizuálními efekty, které ve výsledku působily jako svět mezi snem a realitou. Podobně, jako v životě nic není černobílé, na nás působila scéna tvořená množstvím průsvitné tkaniny černé barvy kontrastující s bílými kostýmy.
Hofstetterovo hudební nastudování těží z citlivé práce s barvou nástrojů. V mezi členy orchestru Národního divadla sledovali i hru na barokní nástroje v podání členů Collegia 1704 a to konkrétně na cemballo, theorbu, barokní kytaru, violon, barokní harfu a clarinu. Pěvecké výkony jednotlivých protagonistů na jevišti doplňovaly sbory Collegia Vocale 1704, které zněly z lóží umístěných nad orchestřištěm.
Pěvecké výkony hlavních protagonistů v podání Markéty Cukrové jako Didó a Lukáše Bařáka v roli Aenea byly excelentní.
Zvláštní roli v představení mají čarodějnice, které jsou ztvárněné jako temné podoby lidských úzkostí a strachů, dodávají představení výrazně psychologickou rovinu. Jak v dramaturgickém úvodu před představením zmínil Ondřej Hučín, nejde o božské zásahy, ale o „temnou stránku lidské mysli“, která se odehrává v hlavě Didó.
Velmi dobrým způsobem doplňuje vystoupení pěvců choreografie Kláry Lidové. Zejména v části tzv. „Masky“, která sloužila pro obveselení Dido. Tato „Maska“ je sestavena z několika samostatných pěveckých dialogů mezi alegoriemi optimistického Věhlasu a skeptické Závisti. Dále vystoupení kouzelníka Ismerona, který vyvolává Boha snů. Právě do této části opery je zapracována taneční choreografie barokního dramatu Královna indiánů. Během představení jsme sledovali také dechberoucí artistické vystoupení vzdušné akrobacie.
Dido a Aeneas je inscenace propojující čistotu barokní hudby s moderním, psychologicky detailním výkladem. Sama režisérka Alice Nellis popisuje operu jako „komorní a psychologické drama“, které se odehrává především uvnitř Didó. Představení pro nás bylo opravdu silným zážitkem.
