Dialogy karmelitek Francise Poulenca poprvé ve Státní opeře

Opera Národního divadla a Státní opera uvedly poprvé ve své historii inscenaci opery Dialogy karmelitek Francise Poulenca – jednoho z nejvýznamnějších operních děl 20. století. Strhující příběh o strachu, víře, odvaze a lidské důstojnosti v čase revolučního teroru nastudovali hudební ředitel Státní opery Hermann Bäumer a režisérka Barbora Horáková Joly. Premiéra se uskutečnila 21. května 2026 ve Státní opeře.

Dialogy karmelitek

„Dialogy karmelitek jsou jednou z nejpozoruhodnějších oper druhé poloviny 20. století. Dílo spojuje nádhernou hudbu, hluboce propracované postavy a silnou výpověď o lidském duchu tváří v tvář brutalitě společnosti. Poulenc vytvořil operu, která reflektuje sílu a odvahu víry v totalitní společnosti. Kontrastní hudební styly navíc umocňují emocionální hloubku příběhu a my se velmi těšíme, že tento mimořádný titul uvedeme ve Státní opeře krátce po Wagnerově Parsifalovi,“ říká Per Boye Hansen, umělecký ředitel Opery Národního divadla a Státní opery.

Poulencova opera vychází ze skutečného příběhu šestnácti karmelitánek z francouzského Compiègne, které byly během Francouzské revoluce odsouzeny k smrti a popraveny gilotinou jen několik dní před pádem Robespierrova režimu. Ústřední postavou opery je mladá Blanka de la Force, dívka pronásledovaná strachem a úzkostí, která hledá útočiště v klášteře karmelitánek. Ani zde však nenachází bezpečí před světem zmítaným násilím a fanatismem.

„Poulencovo libreto vychází z textu Georgese Bernanose inspirovaného novelou Gertrud von Le Fort Poslední na popravišti, která proměnila skutečný příběh karmelitek z Compiègne v nadčasové drama o strachu, svědomí a odvaze,“ říká dramaturg Ondřej Hučín. „Právě propojení historické události s několika výraznými literárními zpracováními dává opeře mimořádnou hloubku i silný emocionální účinek.“

Závěr opery patří k nejsilnějším scénám operního repertoáru 20. století

zatímco řeholnice zpívají mariánský hymnus Salve Regina, jejich hlasy postupně umlká zvuk dopadající gilotiny. Poulencova hudba přitom spojuje mimořádnou melodickou krásu s intenzivním dramatickým účinkem a vytváří dílo, které je zároveň intimní modlitbou i velkým hudebním dramatem. Opera vznikala v letech 1953 až 1957, v období hluboké osobní krize skladatele Francise Poulenca, který se v té době vyrovnával se smrtelnou nemocí svého partnera. Výsledkem je mimořádně osobní dílo, v němž se skladatelova duchovní zkušenost propojuje s tématy lidské slabosti, solidarity a oběti. Dialogy karmelitek dnes patří k nejhranějším operám 20. století a na scénách Národního divadla zazněly dosud pouze pohostinsky.

Režie nové inscenace

Režie nové inscenace se ujala Barbora Horáková Joly. Ve své interpretaci propojuje historický příběh karmelitek s tématem totalitního násilí 20. století a inspiruje se mimo jiné románem Bílá Voda Kateřiny Tučkové.

V titulní roli Blanky de la Force se představí Jana Sibera, Markýze de la Force ztvární Paul Gay a v roli Rytíře de la Force vystoupí Daniel Matoušek. Dále účinkují Jekatěrina Krovatěva jako Sestra Konstancie ze St. Dennis, Tone Kummervold jako Matka Marie od Vtělení, Markéta Cukrová jako Paní de Croissy, Tamara Morozová jako Paní Lidoine a Lucie Hilscherová jako Matka Jana od Božského děťátka.

Dialogy karmelitek

Hudba: Francis Poulenc
Libreto: Francis Poulenc podle Georgese Bernanose
Premiéry: 21. a 24. května 2026
Dirigent: Hermann Bäumer
Režie: Barbora Horáková Joly
Scéna: Ines Nadler
Kostýmy: Annemarie Bulla
Světelný design: Sascha Zauner
Videoart: Sergio Verde
Pohybová spolupráce: Jan Adam
Sbormistr: Adolf Melichar
Dramaturgie: Ondřej Hučín

Obsazení:

Blanka de la Force: Jana Sibera
Sestra Konstancie ze St. Dennis: Jekatěrina Krovatěva
Matka Marie od Vtělení: Tone Kummervold
Paní de Croissy: Markéta Cukrová
Paní Lidoine, Matka Terezie od Svatého Augustina: Tamara Morozová
Markýz de la Force: Paul Gay
Rytíř de la Force: Daniel Matoušek
Sbor Státní opery
Orchestr Státní opery
Balet Opery Národního divadla

Zdroj: Národní divadlo

Foto: Petr Neubert

Naše dojmy z představení Dialogy karmelitek

Inscenace Poulencovy opery Dialogy karmelitek, kterou uvedla Státní opera v Praze nás zasáhla postupně a hluboko. Režijní koncepce i scéna dává vyniknout psychologii postav. Kostýmy respektují historický rámec, zároveň však podtrhují kontrast mezi světským a duchovním světem.

Vznik opery Dialogy karmelitek

Druhá a jednoznačně nejzávažnější ze tří oper francouzského skladatele Francise Poulenca je založena na původně filmovém scénáři Georgese Bernanose, který byl v roce 1947 osloven filmovými producenty, aby napsal dialogy pro scénář inspirovaný románem Poslední na popravišti německé katolické autorky Gertrudy von Le Fort. Film se však nerealizoval a po Bernanosově smrti vznikla ze scénáře v roce 1949 divadelní hra Dialogy karmelitek, která Poulencovi o několik let později posloužila jako libreto budoucí opery.

Příběh Blanky de la Force

Hlavní hrdinkou je Blanka de la Force, která má strach z běžných životních situací. Na začátku inscenace Markýz de la Force vylíčil rytíři de la Force okolnosti Blančina narození v roce 1770 v bezprostřední souvislosti s tragickými událostmi při slavnostním ohňostroji na počest svatby Ludvíka XVI. s rakouskou princeznou Marií Antoinettou. Shromážděný dav tehdy podlehl panice a v nastalé tlačenici byly ušlapány desítky lidí. Těhotná paní de la Force tehdy prý přihlížela z kočáru a když nastal chaos, koně se splašili a vjeli s kočárem přímo do davu. Paní de la Force byla slovně i fyzicky napadena, v hlubokém šoku se vrátila pěšky domů, krátce na to porodila Blanku a sama zemřela. Blanka se snaží před tíhou života, ze kterého má strach uniknout do karmelitánského kláštera.

Příběh sice vychází ze skutečné události v době revolučního teroru za Francouzské revoluce, kdy bylo bezdůvodně zatčeno, odsouzeno k smrti popraveno gilotinou šestnáct nevinných řeholnic z kláštera v Compiègne, scéna a video design nám však připomínají historii poměrně nedávnou, osudy českých řeholnic z ženských klášterů rušených a zavíraných v době komunismu v padesátých letech minulého století. Kromě dobových záběrů promítaných na plátno na scéně i před scénou jsme toto propojení vnímali i z kostýmů tzv. revolučních komisařů, z nichž někteří jsou oděni do uniforem příslušníků Veřejné bezpečnosti. Zaujala nás scéna, kdy se na jeviště spouštění záhonky s květinami a bylinami o které sestry karmelitky láskyplně pečují. Spodní část záhonů tvoří zrcadlo, ve kterém sledujeme dění na scéně v různých úhlech v pohledu shora.

Z pěveckých výkonů je dominantní postavou Blanka de la Force, jejíž interpretace přesvědčivě propojuje vokální jistotu a hereckou zranitelnost a citlivě odráží vnitřní boj mezi strachem a touhou po duchovní opoře. V průběhu představení jsme sledovali proměnu postavy od křehké dívky až po ženu schopnou zásadního rozhodnutí. Výrazná je Madame de Croissy, kdy scéna, kdy umírá patřila k vrcholům večera – nejen hudebně, ale i herecky. Naproti tomu postava Constance přináší kontrast mezi životním optimismem a vírou.

Kromě úžasných pěveckých výkonů všech protagonistů na nás hluboce zapůsobilo vyjádření strachu jak u hlavní hrdinky, tak později vnímáme zděšení a hrůzu u ostatních řádových sester, které po zrušení kláštera nesmějí udržovat řeholní společenství a dostávají se do žaláře, kde jsou potupeny, vysvlečeny z roucha a jsou jim dokonce ostříhány vlasy.

Velmi silným momentem je závěrečná scéna popravy, kdy zřetelně cítíme rytmus hudby a ticho mezi jednotlivými „údery“.Sbor karmelitek se v závěrečných scénách stává emocionálním vrcholem tragického příběhu