V Liberci jsme navštívili Botanickou zahradu s tropickými skleníky a unikátními akvárii. Prohlédli jsme si centrum města s novorenesanční radnicí na náměstí E. Beneše a Valdštejnské domky v nejkratší uličce s příznačným názvem Větrná. Vydali jsme se do Kryštofova údolí, kde jsme viděli odbíjet unikátní orloj a zajeli jsme si k železničními viaduktu u zastávky Novina. Po výstupu na Ještěd jsme si užili odpočinek v sauně ve Wellness hotelu Edelweiss.
Botanická zahrada Liberec
Ubytovali jsme se ve Wellness hotelu Edelweiss. Nedaleko hotelu je konečná zastávka Horní Hanychov tramvajové linky č. 3. Touto tramvají jsme se dostali na zastávku Botanická zahrada. Odtud jsme ulicí Lesní došli k ulici Purkyňově, kde se nachází Botanická zahrada Liberec. Botanická zahrada Liberec je jednou z nejstarších botanických zahrad v České republice. Její doménou jsou sbírky tropických rostlin. Skleníkový areál ve tvaru krystalové drúzy vyprojektovaný Ing. arch. Pavlem Vaněčkem, sestává z devíti různě velkých expozičních pavilonů. Ve vstupní hale jsou umístěny uzamykatelné skříňky, kde si můžete odložit oblečení a zavazadla a automaty s nápoji. V prostoru vstupní haly naleznete také toalety. Pavilon C Australis je věnován květeně australského kontinentu. V pavilonu D nás zaujaly masožravé rostliny. Několik z nich patří mezi nejohroženější druhy na světě. za pozornost například druhy, u nichž má Botanická zahrada Liberec světový primát, a sice dva z druhů tučnic. Ty zde byly poprvé na světě uměle pěstovány. V pavilonu E Neotropis můžete vidět rostliny tropického deštného lesa Nového světa. Pavilon G Paleotropis zahrnuje květenu tropických oblastí starého světa – asijské džungle a pralesů rovníkové Afriky. Velmi se nám líbilo, že rostliny nevidíte jen „ze spoda“ procházejíce po cestičkách mezi nimi, ale také můžete po schodišti vyjít do prvního patra a když otevřete prosklené dveře a vstoupíte na nevelký balkon, celou tropickou džungli či tropický deštný les včetně vodopádu máte pod sebou jako na dlani. Sledujete pestrobarevné papoušky, které atmosféru svými hlasovými projevy dokonale dokreslují.
V horním patře je věnován samostatný pavilon A zvláštním sukulentům a kaktusům. V horním patře naleznete také pavilon B věnovaný specifické květeně afrického ostrova Madagaskar. Skutečnou pastvou pro oči jsou květy orchidejí, které si můžete prohlédnout ve vitrínách. Orchideje jsou zastoupeny ve všech klimatických zónách, dokonce i na okrajích oblastí polárních. Většina druhů však roste v tropech. Orchideje vystavované v Botanické zahradě pocházejí většinou z umělého množení v laboratořích. Kvetoucí druhy jsou každý den obměňovány a doplňovány. Zaujala nás také expozice bonsají.
Obrovské kaktusy nás ohromily v pavilonu F Big Cacti. V pavilonu H Pravěk jak již název napovídá sledujete obraz dávné geohistorie : dosud žijící stromovité i šplhavé kapradiny, největší českou sbírku vranečků, obří jihoamerická přesličku či cykasy z doby dinosaurů.
Jedinečným zážitkem bylo unikátní Akvarium, které je umístěno uprostřed skleníkových pavilonů . Před vstupem jsme si ve vitrínách prohlédli ulity mořských živočichů nejrůznějších tvarů a velikostí. Potom jsme vešli do prostoru akvárií zajímavým skleněným tunelem, takže jsme ryby sledovali nejen za sklem jednotlivých akvárií, ale také ve skleněném tunelu přímo nad našimi hlavami. Pavilon akvárií je věnován tropickým rybám i jiným živočichům, většinou takovým, kteří se obvykle nechovají v domácích podmínkách. Nás zaujalo akvárium v rohu místnosti, kde jsme sledovali ladně se pohybujícího rejnoka.
Venkovním expozicím dominuje rozsáhlé alpinum s horskou květenou. Zastavovali jsme se u informačních sloupků s mapkou, kde si stiskem tlačítka s příslušným číslem dozvíte z audio průvodce informace o příslušné rostlině.
Odděleně od skleníkového areálu stojí úvodní pavilon M, kde neuvidíte žádné živé rostliny. Tady si můžete prohlédnout fotografie a seznámit se tak se skutečnými biotopy a jejich rostlinnými společenstvy. Kromě toho je představeno několik rostlinných druhů, pěstitelsky velmi náročných, které lze považovat za „ikony“ Botanické zahrady Liberec.V úvodním pavilonu M vidíte také model botanické zahrady. Pavilon L pro leknínovité rostliny je také situován odděleně od ostatních skleníkových pavilonů . Je v něm umístěn velký bazén pro pěstování tří největších leknínovitých rostlin světa: viktorie Cruzovy , viktorie královské a euryalé vzdorné . Pavilon je ale přístupný jen v letních měsících od května do října.
Historie botanické zahrady
Liberecká botanická zahrada byla založena z podnětu místního Spolku přátel přírody který již roku 1876 na dnešní Masarykově třídě zakoupil pozemek pro pěstování keřů a stromů pro výsadbu v městských parcích. Na pozemku byl roku 1884 postaven také skleník. V roce 1893 však bylo nutné tento pozemek vyklidit kvůli stavbě nového muzea a zahrada se přesunula k tehdejší vojenské nemocnici (dnešní škola v Lesní ulici). Na tomto pozemku zůstala dodnes. Přesun zahrady probíhal v letech 1883–1885, bylo třeba přesázet na 15 000 rostlin. Nová zahrada byla otevřena 5. září 1895. V té době ovšem zahrada nesloužila jako vzdělávací instituce, ale spíše pro zásobování města zelení. Za první světové války měla zahrada dokonce převážně zelinářský charakter. První velký skleník byl zakoupen až v roce 1925 a sloužil pro vystavování tropických rostlin. V roce 1938 byl zakládající spolek rozpuštěn a ze zahrady se stala městská instituce. V průběhu druhé světové války sloužila obyvatelstvu jako trochu lepší zahradnictví. Po osvobození se zde nacházely pouze dva záhony léčivých rostlin, několik stromů, starý palmový skleník, několik nevytápěných pěstitelských skleníčků a bazének pro vodní rostliny. Až roku 1954 se městské zastupitelstvo rozhodlo přeměnit dosavadní zahradu fungující stále spíše jako zahradnictví na samostatné kulturně výchovné zařízení. Tak vznikla Severočeská botanická zahrada. V roce 2014 byl vybudován nový skleník pro leknínovité rostliny. Oproti ostatním skleníkům je otevřen pouze v letní sezóně (21. 6.–30. 9.). Ve skleníku se nachází bazén o ploše 128 m² a hloubce 0,9 m. Pěstuje se zde již zmiňována viktorie královská, dále viktorie Cruzova a euryála vzdorná.
Zdroj: Wikipedie
Více informací naleznete ZDE
Centrum města Liberec
Dominantou náměstí E. Beneše novorenesanční budova radnice, která byla postavena v letech 1888 – 1893 podle návrhu architekta Franze Neumanna. Vydali jsme se do nejkratší a nejužší uličky města s příznačným názvem Větrná, kde jsme si prohlédli Valdštejnské domky. Větrná ulička svou délkou 53,30 m a šířkou 3,25 m patří mezi nejkratší a nejužší ve městě. Původně byla delší, na její jižní stráně stálo pět domků a na severní straně šest. Valdštejnské domky se nazývají zbytky trojice domů z let 1678, 1680 a 1681. Domky se nazývají podle Albrechta z Valdštejna, i když vznikly dlouho po jeho smrti. Připomínají totiž původní obestavění tehdejšího Novoměstského náměstí, které vzniklo za vévodovy éry. Všechny tyto domy sloužily k ubytování soukeníků, se roku 1801 změnil na krčmu „U města Petrohradu“. Zatímco ostatní domy postavené tímto stylem byly časem přestavěny, tyto tři domy na svém původním místě zůstávaly v nezměněné podobě. Domky jsou od roku 1976 užívány a udržovány Střední průmyslovou školou stavební v Liberci.
Výlet do Kryštofova údolí
Opustili jsme město Liberec a vydali se do nedalekého Kryštofova údolí.
Kryštofovo Údolí bylo patrně založeno uhlíři někdy v 16. století, patřilo nejprve k lemberskému a později ke grabštejnskému panství. První písemná zmínka je datována roku 1581. Současná obec je tvořena trojicí původních vsí, zakládaných během postupu osadníků podél toku Rokytky. Tak vznikla postupně Rokytnice (Eckersbach), pak Bezové údolí (Holundergrund, pozdější Kryštofovo údolí) a nejvýše Novina (Neuland). Těžba stříbra a olova v okolí byla ukončena v polovině 18. století. Údolím vedla v minulosti pašerácká stezka. Ještě v roce 1969 upomínala na tuto skutečnost v souvislosti se Smetanovou operou Hubička (a pochodem pašeráků v její předehře) patrová hrázděná Pašerácká hospoda Karoliny Světlé v centru obce. Karolina Světlá zde údajně tvořila podklad pro libreto opery (sepsané Eliškou Krásnohorskou), spis Hubička a jiné Ještědské povídky.Roubený raně barokní kostel v horské údolní vesnici pochází z let 1683-1686, kdy nahradil původní luteránský kostelík ze 16. století. Roubenou stavbu vystavěl Michl Schnöbe. Od roku 1893 kryje vnějšek stěn břidlicový obklad, v 90. letech 20. století byl celý areál opraven. Větší část obce Kryštofovo údolí je od 1. ledna 2005 prohlášena vesnickou památkovou zónou.
Zdroj Wikipedie
Nás zaujal originální orloj vybudovaný v bývalé trafostanici. Budován byl od roku 2006, slavnostně spuštěn 20. září 2008. V roce 2011 bylo uvedeno do provozu zařízení, znázorňující fáze Měsíce a znamení Zvěrokruhu. Iniciátorem a hlavním stavitelem orloje je Martin Chaloupka, mechanická část je dílem Jiřího Ottmara, sochy apoštolů navrhl a z lipového dřeva vyřezal liberecký výtvarník Václav Plechatý, na díle se podíleli i další umělci a řemeslníci, například zámečníci František Budák a syn z Machnína, umělecký kovář Jan Nikendey a další.
U parkoviště nedaleko orloje jsme si prohlédli Betlém. Samotné Muzeum Betlémů se nachází v 1. patře (dnešní restaurace „U Kryštofa“), naproti orloje. Je zde vystaveno více než 20 betlémů, mezi nimi betlémy miniaturní i velké. Nejstarší z exponátů je z roku 1846.
Protože se zajímáme o nostalgické jízdy s parními lokomotivami, vydali jsme po trase jízdy parních vlaků k části obce Novina, abychom si prohlédli zdejší 230 m dlouhý železniční viadukt s 30 vysokými oblouky. Cestou jsme se zastavili u Ještědského tunelu. Jednokolejný tunel byl postaven pro železniční trať Liberec – Česká Lípa mezi zastávkou Novina a stanicí Křižany pod Křižanským sedlem (578 m n. m.) v Ještědském hřbetu. Trať zde dosahuje nejvyšší nadmořské výšky. Byl ražen především v břidlicích a je po celé své délce vyzděn. Tunel leží v nadmořské výšce 500 m a měří 815,44 m. Tunel byl postaven za dva roky a dva měsíce v letech 1898–1900 a uveden do provozu 16. září 1900.
Výšlap na Ještěd
Ubytovali jsme se ve Wellness hotelu Edelweiss v blízkosti Ski areálu Ještěd a proto se přímo nabízelo podniknout výšlap k dominantě města – vysílači a hotelu Ještěd. Od hotelu nás vedla modrá turistická značka k pozůstatkům někdejší sáňkařské dráhy. Tato sáňkařská dráha bývala chloubou Horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory. Sáňkařská dráha byla otevřena 2. ledna 1910 při příležitosti mistrovství Jizerských hor v sáňkování. V roce 1914 se zde konalo mistrovství Evropy. Začínala pod vrcholem u mohutné křemencové skály Krejčík a její cíl byl v Horním Hanychově poblíž restaurace Krásná vyhlídka Na trati bylo 24 zatáček z nichž deset bylo s vysokými dřevěnými opěrnými zdmi. Na více než třech kilometrech překonávala výškový rozdíl 440 m. Základy mostu, po kterém sáňkařská dráha pokračovala, jsou ještě dnes patrny u silnice z Výpřeže.
Potom jsme stoupali vzhůru a po pravé straně cesty jsme si všimli malého betonového kvádru s informacemi o směru průběhu 15. poledníku tímto místem. Dočetli jsme se také o metodách měření zeměpisných souřadnic. Stoupali jsme dále až jsme došli k rozcestí s křížem připomínajícím smrt lesníka Josefa Dvořáka roku 1969. Na toto rozcestí se napojuje žlutě značená turistická značka. Nás vedla modrá turistická značka dále k Vířivým kamenům, nejmohutnějšímu křemencovému hřebenu Ještědského hřbetu. Na rozcestí U vířivých kamenů se napojuje široká cyklotrasa 3007 a Naučná stezka Terasy Ještědu. Chvíli jsme se občerstvili u turistického přístřešku a potom jsme pokračovali dále k rozcestí Nad výpřeží (Název souvisí s pomocnými koňskými spřeženími, které si formani pod kopcem najímali, aby pomohla jejich koňům zvládat strmou silnici z Liberce do Křižan. Zde se opět nalézá turistické odpočívadlo a k modré značce se připojuje červeně značené trasy Hřebenovky E3. U rozcestníku jsme se mohli dočíst informaci o značení turistických cest. Odtud také pokračuje červeně značená trase, po které jsme se vydali k mohyle letců. Zde jsme se zastavili u pomníku postaveném na památku letcům, kteří zde 20.8. 1948 zahynuli při tragické havárii. Za špatného počasí se letoun od Leteckého dopravního pluku roztříštil o úbočí Ještědu. Při leteckém neštěstí umřelo pět osob, mezi nimiž byl ing. Antonín Husník, slavný československý předválečný letecký konstruktér.
Vrátili jsme se na rozcestí Nad výpřeží a odtud pokračovali dále po modré značce, která již poměrně strmě stoupala a překonávali jsme cestu po kamenech. Překonali jsme poslední úsek cesty a vyšli jsme na silnici vedoucí k horskému hotelu a vysílači na vrcholu. Na této cestě jsme viděli několik informačních tabulí naučné stezky Terasy Ještědu. Zde nad posezením jsme viděli Rohanský kámen. Vrcholem Ještědu vedla hranice mezi panstvími rodů Clam-Gallasů a Rohanů, která byla značena hraničními kameny. Tento žulový hraniční kámen sem byl umístěn v roce 1838 a má připomínat návštěvu Adély Rohanové z panské rodiny. Před námi už byl vysílač a horský hotel. Ten má tvar rotačního hyperboloidu, který navrhl architekt Karel Hubáček. K realizaci stavby došlo v letech 1966-73. Uspořádání vnitřních prostor navrhl Otakar Binar. Rozhledna je vysoká 94 metrů a v slouží také jako hotel a restaurace. Z Ještědu se naskýtá výhled na všechny světové strany. My jsme bohužel štěstí na dobrou viditelnost neměli, protože jsme došli na vrchol kopce za mlhy. Projekt vysílače, který je zároveň horským vypracoval architekt Karel Hubáček z ateliéru SIAL Liberec a základní kámen byl položen 30. 7. 1966. Během stavby byla jako ubytovna dělníků Pozemních staveb roku 1966 postavena v sedle Černého vrchu horská chata Ještědka. Nový hotel a vysílač ve tvaru rotačního hyperboloidu byl slavnostně otevřen 21. září 1973. Na jaře 1969 získal autor stavby Karel Hubáček za tvůrčí využití technologie v architektuře nejvyšší ocenění Mezinárodní unie architektů Cenu Augusta Perreta. Je to nejvýznamnější ocenění, kterého kdy český architekt dosáhl. V roce 2000 byla stavba oceněna titulem „Nejvýznamnější česká stavba 20. století.“
Na základové desce, která je v suterénu budovy, jsou umístěny strojovny pro všechna energetická zařízení a dále skladiště. V části prvního podlaží jsou kanceláře a televizní přenosový sál, spojené s anténními systémy v devátém podlaží prostřednictvím výtahu a nouzového schodiště ve střední troubě. Zbylou přibližně polovinu prvního podlaží zabírá kuchyň hotelové restaurace. Ve druhém podlaží je umístěna vyhlídková terasa, která byla krátce po dokončení stavby vysílače dodatečně zasklena a umožňuje tak krytý přímý vstup do budovy z úrovně silnice. Ve druhém podlaží (v mezikruží mezi oběma nosnými sloupy) je bufet a dříve tu byla i jídelna personálu. Dále je v tomto podlaží vstupní hala s recepcí hotelu a schodiště, zavěšené na vnějším nosném válci, vede do třetího podlaží s restaurací, kavárnou, barem a reprezentačním salónkem.Ve čtvrtém a pátém nadzemním patře jsou pokoje tříhvězdičkového hotelu. Ve spodním je prstencově okolo celého obvodu budovy umístěno 12 dvoulůžkových pokojů a jeden apartmán; všechny jsou přístupné z hotelové chodby, která se nachází mezi nosnými válci celé stavby. Do hotelové chodby vede z recepce točité mramorové schodiště. Páté podlaží původně sloužilo pro byty zaměstnanců hotelu či vysílače, avšak bylo změněno na hotelovou ubytovnu nabízející deset jednopokojových a dva třípokojové byty. Vnější nosný válec končí v úrovni stropu šestého nadzemního podlaží. Do osmého a devátého nadzemního podlaží umístil architekt nádrže s pitnou vodou a některé záložní bateriové zdroje energie. V desátém podlaží je strojovna výtahu.
Zdroj: Wikipedie
Ke vstupu do objektu jsme využili zimní vchod a po krátkém kovovém točitém schodišti vystoupali do vstupní haly. Kolem stavby vede prosklená krytá chodba a zde jsme zvenčí slyšeli zvenku silný vítr. I když nám počasí nedopřálo výhled z Ještědu, výšlap určitě stál za to. Po obědě v restauraci jsme se vraceli k hotelu Edelweiss stejnou trasou. Po výletě jsme uvítali možnost relaxace ve finské sauně Wellness hotelu Edelweiss.(Wellness je třeba si rezervovat předem) podobně jako jsme se před cestou posilnili bohatou snídaní podávanou formou švédských stolů. Pobyt ve wellness hotelu Edelweiss nás příjemně překvapil. Pokoje byly velmi dobře vybavené, spokojeni jsme byli také s chutnou večeří podávanou v restauraci. V letním období mohou hosté také využít posezení v letní restauraci s venkovním grilem a udírnou. Cílů v okolí se nabízí velké množství a proto se sem určitě rádi zase vrátíme.
Foto: Cysnews
náhledové foto: Autor: Bernd Gutte , CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=98176
