Na začátku září jsme se vypravili do jihomoravského města vína Mikulova. Cesta po dálnici přes několik uzavírek a zúžení proběhla bez větších komplikací. Výraznější zpomalení přišlo až po sjezdu z dálnice na objížďce mezi Novomlýnskými nádržemi, kdy byl provoz z dálnice ve směru na Vídeň Mikulov sveden na úzkou místní silnici. Díky tomu, že provoz byl řízen policisty i semafory, jsme i tento úsek cesty zvládli.
Přijeli jsme do Mikulova a ubytovali se v penzionu Sv.Urban. Hned při příjezdu jsme ocenili možnost parkovat na uzavřeném parkovišti vyhrazeném pro hosty penzionu. Pokoj byl prostorný a pohodlně vybavený. Výhodou byla malá lednička přímo v pokoji. Co jsme po návratech z výletu vždy uvítali, byla pohovka, obdoba zámecké lenošky „long chair“. Možná na ní odpočívala i šlechtična Mercedes Dietrichsteinová, která zde pobývala.
Poté, co jsme se ubytovali jsme se vydali do města. Protože toto město je známé památkami z období židovské historie jako je Horní synagoga, Mikve a židovský hřbitov, vybrali jsme si pro oběd restauraci hotelu Tanzberg. Restaurace pod vedením známého šéfkuchaře a autora kuchařských knih Marcela Ihnačáka se zaměřuje na pojetí kuchyně využívající čerstvých lokálních surovin včetně zeleniny a bylinek z vlastní zahrádky. Tento dům nacházející se v blízkosti Horní synagogy byl totiž kdysi zemským rabinátem, žil a „úřadoval“ zde dokonce legendární rabbi Löwy. Jako jedna z mála restaurací nabízí speciální židovské menu a další speciality. Proto jsme měli možnost ochutnat pokrmy připomínající jídla, která se kdysi v tomto domě vařila. My jsme si vybrali Goldene Joich (slepičí vývar s nudlemi a koprem), kapra po židovsku na bílém víně se šťouchanými bramborami a šábesový šoulet s kachním masem, fazolemi a kyselými okurkami. Jídlo bylo vynikající, výrazné chuti a zasytilo nás až do večera. V nabídce degustačního sklepa naleznete 68 vybraných vín z místních vinařství. Součástí restaurace je bylinková terasa, která láká k posezení v letních dnech.
Synagogu ani Mikve jsme si bohužel prohlédnout nemohli, jelikož byly obě památky z technických důvodů uzavřeny, ale prošli jsme si Židovský hřbitov. Jeho rozloha nám udělala představu, jak velká byla před válkou zdejší židovská komunita. Patří k nejvýznamnějším židovským hřbitovům v České republice. Je jedním z nejstarších a nejdůležitějších židovských hřbitovů na Moravě. Hřbitov byl založen v polovině 15. století zhruba ve stejné době, kdy vznikla zdejší židovská obec. Nejvýznamnější je jeho centrální část zvaná rabínský vršek (Rabbonimplatz). Jedná se o vyvýšeninu, kde se nacházejí nejstarší náhrobky z počátku 17. století, dále hroby moravských zemských a místních rabínů a členů jejich rodin.
Od Židovského hřbitova jsme vyšli po červené turistické značce ke Kozímu hrádku. Na vrcholu Kozího vrchu byla v 15. století vybudována dvoupatrová dělostřelecká věž s ochozem. Na věži vlála vlajka a tak jsme poznali, že je věž otevřená. Po vystoupání po nedlouhém točitém schodišti ve věži se nám naskytla opravdu nádherná vyhlídka na město a jeho okolí. Chvíli jsme se kochali opravdu překrásným výhledem i díky příznivému počasí.
Potom jsme sestoupili do centra města a zamířili jsme přes náměstí okolo Ditrichštejnské hrobky na Svatý kopeček. Modrá turistická značka nás vedla po vápencovém svahu, kde jsme si mohli prohlédnout jednotlivá zastavení křížové cesty. Po celou dobu jsme opět měli možnost krásných výhledů na město a jeho okolí, kde jsme identifikovali i nedaleké Valtice. Na vrcholu jsme si prohlédli dominantu města kapli Sv. Šebestiána. Zakladatelem křížové cesty na vrchu Tanzberg (nyní zvaném Svatý kopeček) byl majitel mikulovského panství olomoucký biskup kardinál František z Dietrichsteina. Podnětem k vybudování křížové cesty byla snaha vyjádřit vděčnost Bohu za překonání morové epidemie r.1622) První stavbou zřejmě byla kaple zasvěcená ochránci před morovou nákazou sv. Šebestiánovi.
Po návratu do města jsme chtěli samozřejmě zakončit den ochutnávkou vína. Víno jsme si vybrali ve vinotéce Víno Šílová kde jsme si od ochotné obsluhy nechali doporučit Pálavu z vinařství Hrnčíř. K vínu samozřejmě patří sýr, Ten jsme si koupili v prodejně s příznačným názvem Mlsná myš.
Druhý den jsme se po vynikající snídani podávané formou švédských stolů vydali na prohlídku mikulovského Zámku. Zámek stojí na skalnatém kopci zvaném Zámecký vrch nedaleko centra města a tvoří jednu z dominant města. Prostory zámku slouží jako stálá expozice Regionálního muzea v Mikulově.
Zámek tragicky poznamenal konec druhé světové války. 22. dubna roku 1945 v rámci osvobozeneckých bojů zámek vyhořel. Již o dva roky později však vznikl Spolek pro obnovu mikulovského zámku, který se zásadním zasloužil o nové vystavění zámeckého komplexu. V současné době zámek spravuje Regionální muzeum v Mikulově. První část prohlídky nás překvapila expozicí od gotiky po empír, kdy v každé z místností byl vystaven nábytek a umělecké předměty vážící se k jednotlivým slohům. (gotika, renezance, baroko, empír, biedermeier).
Průvodce podrobně popsal znaky každého z výtvarných slohů a vysvětlil, jak se v té době předměty denní potřeby používaly. Odhalil záhadu, proč renezanční lůžka byla ve srovnání s dnešními lůžky podstatně kratší, nejen proto, že lidé žijící v té době byli menší než dnes, ale také že vzhledem k pracným účesům spali v polosedě. Navazující expozice Galerie Dietrichsteinů představuje rodokmen tohoto významného moravského šlechtického rodu , který udržoval zámek v Mikulově od roku 1570 do konce druhé světové války. V expozici jsou vystaveny obrazy ze 17.-20. století, tvořící souvislou galerii portrétů pánů a jejich dětí. Součástí expozice je unikátní ženské renesanční roucho – oděv Markéty Františky Lobkowiczové, rozené Dietrichsteinové.
Navazující expozice Touha a důstojnost / Ze sbírek rodu Dietrichsteinů prozradila návštěvníkům více o sběratelských zálibách mikulovských Dietrichsteinů.Zaujala nás mineralogická sbírka Marie Kristiny z Ditrichštejna, jež se stala průkopnicí letectví. Když se dočetla o vypouštění horkovzdušných balonů ve vídeňském Prátru, nechala také vzlétnout jeden naplněný horkým vzduchem. Marie Kristina a její manžel Jan Karel byli pokrokoví. Na zámku instalovali patrně nejstarší hromosvod na Moravě, a to už v roce 1785.V této expozici jsme měli možnost si prohlédnout i řadu zajímavých uměleckých předmětů z dalekých cest, které byly zapůjčeny ze sbírky Mercedes Dietrichsteinové.
Prohlídku jsme zakončili ve sklepení s obřím sudem . Nejstarším sbírkovým předmětem ve vinařské sbírce Regionálního muzea je renesanční obří sud na víno z roku 1643. Jeho stavbu si objednal majitel mikulovského panství Maximilián kníže z Dietrichsteina nástupce Františka kardinála Dietrichsteina Do sudu hodlal ukládat víno, vybrané jako daň od poddaných, kteří měli pronajaté jeho vinice.
