Z pohádkového Kokořínska do dechberoucí divočiny polárního kruhu, s jedním bláznem a jeho čtyřnohou smečkou zachráněnců. Patnáct měsíců pandemie ve zcela jiném světle. Po Peru a Thajsku přes Kokořínsko v divočině polárního kruhu. Po první úspěšné knize Vždy je cesta se Honza rozhodl napsat další knihu ze svého putování plnou nádherných fotografií, dobrodružství, zajímavostí, inspirace, srandy a optimismu. Na jeho cestě za polární kruh ho doprovází jeho smečka čtyřnohých parťáků.
Proč se Honza rozhodl opustit Česko?
Celou loňskou zimu připravoval cestovatelské přednášky a další různé akce pro veřejnost a do toho přišel první jarní lockdown. To ho úplně připravilo o veškerou obživu, kterou měl založenou na hromadných akcích. Všechno, na čem pracoval, bylo najednou nemožné. Nechtěl ale sedět doma a fňukat. Bylo jasné, že se to hned tak do starých kolejí nevrátí, jestli vůbec někdy, a tak si řekl jako už mockrát v životě, že udělá z nevýhody výhodu a splní si svůj celoživotní sen žít v divočině.
Proč si zvolil zrovna Švédsko?
Odjížděl jen s pár korunami v kapse, protože celou zimu nevydělával. Takže potřeboval, aby to byla země, kde si najde i práci, což Švédsko splňuje a hlavně je to nejrozlehlejší divočina v Evropě, po tom vždy toužil. Navíc má rád zvláštnosti a těch je ve Švédsku spousta. Mimo jiné, že v zimě je skoro pořád tma a v létě slunce zapadne na necelou hodinu, tak je pořád světlo. Nebo třeba když je krásně, všude je množství komárů. Ven se chodí jen s dlouhým rukávem, kapucí a stejně je člověk strašně poštípaný.
„Jednou mi volal kamarád: Ahoj, jak tam dneska máte? A já říkám, skvěle, zrovna jdeme ven. Až pak jsem si uvědomil, že venku lije, fouká vítr a je vlastně strašně hnusně. Ale pro mě super, protože nebyly kousavé potvory,“ říká Honza. Začátek ve Švédsku bez kontaktů nebyl jednoduchý, ale to k cestování a dobrodružství patří. Těžké momenty jsou právě ty, na které pak nejvíc člověk vzpomíná. Navíc spisovatelská duše už se tak trochu těšila, jak to bude vyprávět v knize. Také z hlediska osobního rozvoje Honza ví, že mu tyto momenty dávají nejvíc.
Zásadní moment přišel, když si sehnal bydlení, a pak i práci v Arctic campu. Rozdělal si oheň, rozvěsil mokré psí pelechy a dal si horkou sprchu. To byla obrovská vzpruha. Najednou se to otočilo z minuty na minutu a místo nepohodlí ve vymrzlém zatuchlém autě přišla pohádka. Už tyhle momenty ze života dobře zná, takže i když je někdy ouvej, dobře ví, že zase bude dobře. Někdy vidíme věci zbytečně složitě. Raději si vymýšlíme překážky, proč něco nejde, než abychom hledali cestu, jak by to jít mohlo. Naše štěstí by ale nemělo být podmíněné ničím z vnějšku. Stát se může cokoliv, to teď vidíme v praxi. Povídání o dnech strávenými s lovci, s psí smečkou v divoké přírodě, se soby, které můžete potkávat každý den, o kultu sauny, jako určitého druhu společenského setkávání podporující komunitní život, protože pokud tě někdo pozve do sauny, je to čest. Pozvání se neodmítá. Rybaření na ledu a mnoho jiných skvělých historek, to vše v nové knize „Více jak ROK DÍKŮ nejen CORONĚ“.
Aby kniha s názvem Více jak „ROK DÍKŮ nejen CORONĚ“ vyšla, můžete ji podpořit a předplatit si ji. Potřebné informace naleznete ZDE.
Více informací naleznete ZDE
