Vydali jsme se na jih Čech do oblasti nazývané Česká Kanada. Cílem naší cesty bylo město Slavonice a nedaleký hrad Landštejn. Protože se zajímáme o železnici a parní vlaky, nemohli jsme opomenout trať Jindřichohradecké úzkorozchodky a došli jsme do zastávky Kaproun, která je překvapivě spojena s Járou Cimrmanem.
Do Slavonic jsme přijížděli přes obec Český Rudolec, kde nás u silnice zaujal objekt připomínající známý novo romantický zámek v Hluboké nad Vltavou. Tento zámek však bohužel nebyl v pěkném stavu. První zmínka o vodní tvrzi pochází z roku 1353, v 17. století ji nechala přestavět na renesanční zámek hraběnka Tokelliová. Koncem 17. století byl zámek barokně upraven a po požáru v roce 1860 novogoticky přestavěn. Během 2. světové války byl objekt několikrát vykraden a od té doby pomalu chátral. Od roku 2008 patří zámecký areál společnosti Malá Hluboká a.s., která ho postupně rekonstruuje.
Cestou do Slavonic jsme pochopili význam názvu Česká Kanada. Vodní plochy rybníků střídaly lesy. Ideální místo pro pěší turistiku i cykloturistiku.
Procházka po městečku Slavonice
Po příjezdu do městečka jsme zaparkovali na Náměstí Míru a prošli jsme si centrum města. Překvapilo nás, že místo, které se nacházelo oblasti tzv. železné opony je tak pěkné a upravené. V roce 1953 bylo město zahrnuto do hraničního pásma, což zapříčinilo značnou izolaci celého území a velmi silně omezilo i cestovní ruch v této oblasti. Teprve v roce 1960 při reorganizaci okresů a krajů bylo zastavěné území města vyjmuto z hraničního pásma a mohlo začít využívat cestovního ruchu. Dne 31. srpna 1961 byly Slavonice prohlášeny městskou památkovou rezervací. Prohlédli jsme si renezanční historické jádro města a zbytky městského opevnění, které je tvořeno parkánovými hradbami, Jemnickou branou, nazývanou také Znojemská nebo Horní brána a Jihovýchodní bašta.
Dominantou města je kostel Nanebevzetí Panny Marie, který je ukryt uprostřed malého nenápadného náměstíčka, které bylo do začátku 18. století pohřebištěm. Především díky vysoké městské věži. Nejstarší objekt zde byl vybudován koncem 13. století, ale současný kostel pochází z poloviny 14. století.
Z domu čp. 480 na náměstí se dostanete do podzemního systému chodeb, který se dříve využíval pro odvádění vody, a nachází se pod slavonickým náměstím. Členitý a doposud ne zcela probádaný systém středověkých chodeb pochází pravděpodobně ze 13. století, patří tak k nejstarším částem města. Nejstarší ručně sekané sklepy sloužily k ukládání potravin. Později byly sklepy propojovány systémem chodeb, který odváděl přebytečnou podzemní vodu. Unikátní technická památka je od roku 1998 zpřístupněna veřejnosti. O zajímavých místech a turistických cílech se můžete informovat v Informačním centru na náměstí.
Protože se zajímáme o elektromobilitu. Potěšilo nás, že u Spolkového domu v ulici Na Potoku jsme našli dobíječku pro elektromobily, takže během prohlídky města a okolí si můžete dobít elektromobil. Ve Spolkovém domě se nachází další informační centrum.
Historie Spolkového domu:
V roce 1931 byl ve Slavonicích založen zastřešující spolek sdružující místní spolky (sportovní, divadelní, pěvecký, karetní, střelecký a další). Spolek si dal za cíl postavit si dům, jako zázemí pro spolkovou činnost.
Slavonice
jsou malé historické město na jihozápadní Moravě (v česko-moravsko-dolnorakouském pomezí) v okrese Jindřichův Hradec. Leží zhruba jeden kilometr severně od hranice s Rakouskem, jedenáct kilometrů jihozápadně od Dačic, po obou stranách Slavonického potoka. Díky zachovanému historickému jádru města se Slavonicím přezdívá „malá Telč“ nebo „perla západomoravské renesance“. První písemná zmínka o městě pochází z roku 1260. Původní strážní osada, založená asi ve 12. století na středověké zemské stezce spojující Prahu s Vídní, patřila do majetku pánů z Hradce (zlatá pětilistá růže v modrém poli). Ve 14. století se osada díky velkolepé výstavbě proměnila ve město. Součástí byla dvě náměstí (dnes pojmenovaná jako náměstí Míru a Horní náměstí), která byla obklopena středověkými měšťanskými domy. Dne 7. září 1902 byla vybudována a uvedena do provozu železniční trať Kostelec u Jihlavy – Slavonice a také budova železniční stanice ve Slavonicích. O rok později, v roce 1903 došlo k propojení Slavonic s rakouským Waidhofen an der Thaya a dále pak se stanicí Schwarzenau na císařské železnici z Vídně do Českých Budějovic.
Zdroj: Wikipedie
Naučná stezka Pohádkovým lesem
Z centra města jsme se vydali po červené turistické značce směrem k Pevnostnímu areálu. Cesta vedla podél železniční trati k turistickému přístřešku Mánesova. Zde je také východisko běžkařských tratí. Červená turistická značka nás vedla podél daňčí farmy, kde začíná Naučná stezka Pohádkovým lesem. U vstupu do pevnostního areálu je malé parkoviště. To je vhodné také pro rodiče s dětmi, kteří se vydají po naučné stezce Pohádkovým lesem, protože nejdelší trasa měří 4 km. Trasa má celkem tři stupně obtížnosti – bronzová stezka pro mrňata a skřítky (1,8 km, 4 stanoviště), stříbrná stezka pro zdatné poutníky (2,5 km, 6 stanovišť) a zlatá stezka pro válečníky a princezny bojovnice (4 km, 8 stanovišť). Více se dozvíte v Informačním centru ve Slavonicích. Nás překvapilo, že popisy jsou nejen v češtině, ale také v němčině, takže se sem mohou vydat i děti z nedalekých rakouských obcí.
Poté už jsme vstoupili do pevnostního areálu. Zde jsme si prohlédli zrekonstruované pevnostní objekty a potřebné informace nám poskytovaly informační tabule. Na bunkry je zakázáno lézt. Při prohlídce jsme si všimli mezi stromy se lesknoucí vodní hladiny. Sešli jsme dolů na cestu, která vedla k Protrženému rybníku. Přejdete-li dřevěnou lávku přes potok vytékající z rybníka, můžete pokračovat v prohlídce po navazující naučné stezce čs. opevnění.
Pevnostní areál Slavonice
Podél státní hranice byla v letech 1936 až 1938 vybudována soustava pohraničních pevností, které se dochovaly dodnes a jsou zásluhou nadšenců udržovány v dobrém technickém stavu a přístupny veřejnosti. Areál opevnění Slavonice je ukázkou části obranné pevnostní linie Československé republiky budované v letech 1935-1938. Je tvořen jedenácti objekty zrekonstruovaných do původní podoby, včetně pěti, které jsou veřejnosti přístupné a v době přítomnosti provozovatele mají nainstalovanou dobovou výstroj a výzbroj.
Hospůdka v Mázhausu ve Slavonicích
Po prohlídce jsme se vrátili do města a naobědvali jsme se v Hospůdce v Mázhauzu. Pojem Mázhauz známe ve spojitosti s Novoměstskou radnicí v Praze. Restaurace nabízí velmi dobré jídlo v zajímavých interiérech. Od místních obyvatel jsme se dozvěděli, že v těchto prostorách před otevřením restaurace fungovalo řeznictví.
Mázhaus
(česky též velká síň, v dobových textech také velký, spodní palác) je rozměrná místnost zaujímající celou přední část přízemí patrového gotického či renesančního měšťanského domu. Tento prostor byl užíván především k výčepu piva, případně k provozování další obchodní činnosti či řemesla. Nebyl vytápěn. Fungoval též jako komunikační uzel, z něhož směřovaly schody do (obytného) prvního patra a do sklepa. Od ulice či podloubí jej dělila plná zeď prolomená vstupem a oknem či okny. Mázhausy vznikaly od 13. století jako důsledek vydělení a přesunu obytné složky měšťanského domu do jeho prvního patra. Tímto způsobem došlo k rozdělení základních funkcí hlavní obytné místnosti domu, tzv. dýmné jizby. Veřejná, obchodní či řemeslná složka zůstala v přízemí, neboť je těsně svázána jak s funkcemi sklepa a dvora, tak s prostorem ulice. Především jde o již zmíněný výčep piva, který těsně souvisí s právem vaření piva (tímto právem byla ve středověku obdařena naprostá většina měšťanských domů), ale i o další obchodní či řemeslnickou činnost. Především v souvislosti se zřizováním obchodů v přízemích domů v 19. století byly mázhauzy hromadně rušeny. Naopak obnovovány byly v mnoha historických městech při památkových rekonstrukcích. Dnes je proto nalezneme v mnoha domech v centru Českého Krumlova, Slavonicích atp. Po roce 1989 byly tyto rekonstruované mázhausy často opět využity pro obchodní či restaurační činnost. S právem výčepu piva souvisí i jeho tradiční označení. „Máz“ byla stará objemová jednotka (zhruba 1,4 l), užívaná především pro pivo, haus znamená německy „dům“, ale v dobových textech jím může být rozuměna také hlavní obytná místnost. V podstatě tedy jde o jakýsi „domov piva“.
Zdroj: Wikipedie
Hrad Landštejn
Po obědě jsme zamířili k hradu Landštejn. Protože jsme cestou od Starého města pod Lanštejnem viděli na kopci věž hradu, očekávali jsme cestu vedoucí lesem do kopce. Zaparkovali jsme poblíž penzionu Landštejnský dvůr a cesta ke hradu byla velmi nenáročná po několika schodech po zatravněném svahu jsme již stáli před vchodem do hradu. Hrad je ve správě Národního památkového ústavu a v době naší návštěvy ještě nebyl pro veřejnost otevřen.
Hrad má románské jádro, které bylo výrazně rozšířeno v období pozdní gotiky a renesance. Roku 1771 byl zničen požárem a opuštěn. V poslední třetině dvacátého století proběhla jeho rozsáhlá rekonstrukce.
Oblast Vitorazska patřila ve dvanáctém století ke sporným územím na hranici mezi Čechami a Rakouskem. Roku 1179 císař Fridrich I. Barbarossa v Chebu rozhodl o jeho připojení k Rakousku. Poté došlo k rakouské kolonizaci území a pronikání rakouských rodů do českého vnitrozemí. Jedním z jejich opěrných bodů se stal hrad v Pomezí postavený rodem Zöbingenů. Jako jeho protiváhu založil nejpozději po roce 1222 král Přemysl Otakar I. hrad Landštejn, jehož nejstarší část prokazatelně stála roku 1231, kdy je uváděn první purkrabí Hartlieb z Landštejna.Mezi léty 1226–1241 probíhaly o sporné území boje, které ukončil až král Přemysl Otakar II. po sňatku s rakouskou vévodkyní Markétou Babenberskou. Někdy v té době byl poté, co vymřel rod Zöbingenů, opuštěn hrad v Pomezí a Landštejn získali Vítkovci. Mezi další majitele hradu patřili páni z Landštejna, Krajířové z Krajku, Štěpán z Eicinku, jihlavský měšťan David Neumaier, hejtman Jakub Kecl z Rotendorfu, Maxmilián a Ferdinand Mohrové z Lichtenegga. V sedmnáctém století se majitelé hradu rychle střídali. Posledními majiteli byl rod Sternbachů.
Zdroj: Wikipedie
Více informací naleznete na stránkách NPÚ
Jindřichohradecká úzkokolejka a památník Járy Cimrmana v zastávce Kaproun
Protože se zajímáme o železnici a především o nostalgické jízdy s parními lokomotivami, několikrát jsme se přijeli podívat na Jindřichohradeckou úzkokolejku. V letní sezóně jezdí vypravujeme nostalgické vlak v čele s jednou z parních lokomotiv z let 1898 – 1958. Do každé vlakové soupravy je zařazen bufetový vůz a nejméně jeden krytý nákladní vůz pro přepravu kol. Kromě tohoto pravidelného letního provozu Jindřichohradecké místní dráhy pořádají tematické jízdy parních vlaků.
Jindřichohradecká úzkokolejka provozuje dvě lokálky s rozchodem kolejí 760 mm, zato s délkou 79 km. Obě tratě, Jindřichův Hradec – Nová Bystřice i Jindřichův Hradec – Obrataň, dodnes slouží svému původnímu účelu, každodenní osobní a nákladní dopravě. Jsou však také významnou technickou památkou. Tratě lemují nádražíčka a zastávky z nichž vychází hustá síť turistických i cykloturistických tras.
Více naleznete ZDE
Dozvěděli jsme se, že Jindřichohradeckou úzkokolejku navštívil také český velikán Jára Cimrman:
„V červnu roku 1900 cestoval Jára Cimrman z Vídně do Prahy, aby se zde setkal se svou hereckou společností, s níž hodlal nastudovat hru Němý Bobeš. Pro cestu chtěl použít večerního rychlíku z vídeňského nádraží Františka Josefa přes Veselí – Mezimostí a Benešov na pražské nádraží Františka Josefa. Na nádraží si před cestou dopřál vydatné občerstvení, v důsledku čehož však zaměnil IV. za VI. nástupiště a nastoupil do osobního vlaku, který končil pozdě v noci v Gmündu. Tam musel mistr čekat více než šest hodin na příští vlak. Kromě toho mu na novou jízdenku do Prahy nezbývala dostatečná hotovost. Proto se rozhodl odjet nočním vlakem Dolnorakouských místních drah do Litschau a ostrým pochodem dosáhnout Nové Bystřice, odkud odjížděl ve 2.17 ráno dělnický vlak č. 4052 do Jindřichova Hradce. Cimrman do ranního vlaku úzkokolejky skutečně nastoupil. Nemaje jízdenku, předstíral hluboký spánek. Po několika bezúspěšných pokusech o probuzení spícího cestujícího a zkontrolování jeho jízdenky, během nichž Cimrman upadl nejdříve pod lavici a posléze i do mdlob, průvodčí Albert Duba zavolal vlakvedoucího Jiřího Pavlíka. Když se po důkladné osobní prohlídce ukázalo, že cestující je slepým pasažérem, zatáhnul vlakvedoucí Pavlík za záchrannou brzdu a vlak uprostřed hustých lesů v km 22,3 zastavil. Poté byl slepý pasažér Cimrman donucen za pomoci vlakové čety z vlaku vystoupit. Jubilejní 100. výročí této významné historické události v historii místní dráhy Jindřichův Hradec – Nová Bystřice je připomínáno právě na místě, kterého se dotýkaly Mistrovy kroky. U příležitosti 30. výročí Cimrmanova nedobrovolného výsadku byla na tomto památném místě zřízena zastávka Kaproun.“
Vydali jsme se tedy po jeho stopách do Kaprounu. Přijeli jsme do obce a zaparkovali před restaurací U Paulánů. Poté jsme se po zelené turistické značce vydali k zastávce úzkorozchodné dráhy. Cesta vedla kolem výklenkové kaple a zamrzlé nevelké vodní nádrže. Potom už se pěšina zanořila do lesa. Tady už jsme se setkali se jménem Járy Cimrmana, kdy nás tabulka na stromě upozornila na Cimrmanovu houpačku. V blízkosti železniční zastávky se nachází také Cimrmanův strom a Cimrmanovo ohniště. U ohniště se hřálo několik turistů a usoudili jsme, že brzy přijede vlak. Skutečně jsme zakrátko zaslechli zvuk motoru a ze zatáčky se vynořila modrá lokomotiva s úzkým rozchodem táhnoucí osobní vagon. Pasažéři nastoupili a vláček opět zmizel v lese. Než jsme opustili zastávku Kaproun, zastavili jsme se ještě u Cimrmanova památníku s mohylou, který připomíná místo, kde byl Jára Cimrman vyloučen z vlakové přepravy.
Pro svůj výlet jsme zvolili jen několik z mnoha zajímavých cílů oblasti Česká Kanada. Budete-li sem plánovat cestu, co všechno můžete vidět a kam se vydat naleznete na webových stránkách Česká Kanada
Foto: JB Cysnews
