„Král Karel s Buškem z Velhartic teď zasedli si k dubovému stolu – ti dva už pili mnohou číši spolu a zapěli si z plných plic.“ Tato úvodní pasáž Nerudovy Romance o Karlu IV. se nám vybavila při naší návštěvě gotického hradu Velhartice , kde mohutné kamenné zdi přecházejí v renezanční zámek. Prvním doloženým majitelem hradu byl totiž právě Bušek z Velhartic, komorník a přítel římského císaře a českého krále Karla IV.
Prohlídková trasa Gotický hrad
Při návštěvě hradu se můžete vydat na několik prohlídkových okruhů; my jsme zahájili prohlídkovým okruhem Gotický hrad. Tato trasa zahrnuje hradní cisternu, sklepy, interiéry bývalého Rajského paláce, vyhlídku z velkého kamenného obranného mostu, po kterém přejdeme do obranné věže zvané Putna.Právě tento unikátní obranný most, oddělený od věže a od vstupu do Rajského paláce padacími mostky, je dominantou hradu. V několika podlažích Rajského paláce jsme měli také možnost nahlédnout do středověkého života prostřednictvím hry šachové podle Tomáše Štítného ze Štítného. V jednotlivých podlažích se setkáváme se šachovými figurami podle tehdejšího společenského postavení. V přízemí jsou figury osob s nejnižším společenským postavením a až ve třetím podlaží vidíme figury samotného krále a královny. Zaujala nás figura představující Menharta, patřícího k oponentům Jiřího z Poděbrad, který byl v roce 1448 zvolen zemským správcem. Nechal na Velhartice tajně převézt české korunovační klenoty z Karlštejna, kde je měl ve správě z titulu karlštejnského purkrabího, aby se jich Jiří nemohl zmocnit.
Viděli jsme také pozůstatky původního krbu, vstup do prevétu, zbytky původního rulového zdiva a také je zde vystaven model hradu. Poté jsme přešli po obranném mostu do věže zvané Putna. Zde údajně byla v době vlády Martina de Hoeff-Huerty hladomorna, do které byli odsouzenci spouštěni k postupnému vyhladovění.
Šumavská klenotnice
Více o příběhu tajného převozu korunovačních klenotů na Velhartice vám prozradí prohlídkový okruh Šumavská klenotnice. Interaktivní prohlídka vás zavede do sklepení nejstarší části Jižního paláce a dozvíte se o rekonstrukci událostí, které se odehrály před stovkami let. Tato expozice dokumentující uložení českých korunovačních klenotů ve Velharticích v pohusitské době byla otevřena v roce 2024.
Prohlídkový okruh Renezanční zámek
Tato prohlídková trasa nás zavedla do zázemí šlechtické rodiny žijící v polovině 17. století. Zahrnuje rodinnou místnost, ložnici šlechtičny, komůrku chůvy, dále jídelnu, hernu, taneční sál a loveckou chodbu.
Velhartice roku 1628 koupil plukovník Martin de Hoeff-Huerta, který nechal v hradním jádře vybudovat pozdně renesanční palác. Renesanční jednopatrové křídlo je vložené mezi oba starší paláce. Komunikaci mezi jednotlivými místnostmi v něm umožňují arkády. Přízemní arkádová chodba je spojena poli křížové klenby. My jsme bohužel nádherné arkády, které byly znovu obnoveny během přestavby a obnovy hradu ve 20. století, neviděli v plné kráse, protože byly ještě po zimě chráněny průsvitnými plastovými deskami. Během velmi poutavého a zajímavě pojatého výkladu průvodce jsme měli možnost vidět vzácný hudební nástroj zvaný klavichord, který je jedním ze čtyř zachovalých exemplářů v České republice. Ačkoliv byly tyto hudební nástroje v 18. století poměrně běžné, z důvodu jejich křehkosti se jich zachovalo poměrně málo. Mohli jsme si prohlédnout například také nástroj sloužící k seřizování slunečních hodin. Velice nás zaujaly zejména knihy zabývající se botanikou a léčitelstvím, kde jsme se mohli dozvědět jaká bylinka vyléčí ten který neduh. Prohlédli jsme si ložnici šlechtičny, odkud se tajným vstupem vchází do komůrky pro chůvu, který vznikla v prostorách dřívější koupelny s toaletou. V jídelně jsme se dozvěděli, jaké pokrmy se objevovaly na šlechtickém stole a stolování bylo na rozdíl od opulentních středověkých hostin kultivované, a při jídle se běžně používal příbor, který jsme viděli na stole uložený ve speciálním pouzdře. Následovala prohlídka rytířského sálu odkud jsme vstoupili do herny, určené pouze pro pánskou část obyvatel hradu, protože se zde hrály hazardní hry. Největší a nejhonosnější místností sloužící ke společenským událostem byl nádherný taneční sál. Prohlídku jsme zakončili v lovecké chodbě, kde nám průvodce vysvětlil funkci a použití některých zbraní. Místnosti vévodí velký obraz představující štvanici. Nás na tomto plátně překvapil výraz očí vyobrazených zvířat, z nichž jsme vnímali strach a zděšení.
Prohlídka hradu nás velmi oslovila nejen poutavým a zajímavým výkladem, kdy jsme nebyli zahrnuti spoustou historických dat a informací, ale měli jsme dojem, že jsme vstoupili do života šlechtické rodiny.
Oběd v restauraci U hradního sládka
Protože nám během prohlídky vyhládlo, vydali jsme se kolem pozůstatků někdejší vinopalny do restaurace U hradního sládka, která se nachází v prostorách bývalého pivovaru.
Vybrali jsme si z nabídky několika jídel a příjemně nás překvapila vstřícná obsluha, která nám připravila i bezlepkovou variantu jednoho z pokrmů. Jídlo bylo chutné a byli jsme zde velmi spokojeni.
Výstava Hrad v proměnách času
Po chutném obědě jsme vystoupili do prvního patra budovy bývalého pivovaru, kde jsme si mohli prohlédnout výstavu Hrad v proměnách času. Vystavené fotografie zachycují příběh znovuzrození velhartického hradu. Na černobílých fotografiích jsme si prohlédli stav památky z doby 70. až 90. let minulého století a vedlejší barevná fotografie zachycovaly současný stav. Kromě podoby nově vybudované arkádové chodby renezančního paláce nás velmi překvapilo, jak vypadaly kdysi prostory restaurace, kde jsme před okamžikem ve velmi příjemném prostředí obědvali.
Prostory horního a spodního nádvoří
Bez průvodce si můžete sami projít venkovní prostory horního a spodního nádvoří, prohlédnout si zbytky bývalé vinopalny, vyjít na zadní parkán, či vyhlídku do údolí říčky Ostružné. Je zde rozmístěno i několik her, které si můžete vyzkoušet, například šachy, lukasovu hru, závěsný kuželník a pro děti je zde připraveno v sousedství restaurace pískoviště. Výhledy na okolní hvozdy jsou opravdu překrásné.
Skanzen lidové architektury
Vyšli jsme ven vstupní branou a zamířili ke skanzenu lidové architektury, který se nachází v předhradí. Skanzen je tvořen několika staveními převezenými z pošumavského předhůří. Podrobnosti o jejich historii i technické detaily jsou popsány u jednotlivých objektů na tabulkách u jednotlivých objektů.
Více informací o otevírací době, prohlídkových okruzích naleznete ZDE
Z historie hradu Velhartice
První písemná zmínka o něm pochází z roku 1318 a uvádí prvního majitele, kterým byl Bušek I. z Velhartic. Po něm hrad zdědil stejnojmenný syn Bušek II. a po jeho smrti okolo roku 1371 se velhartickým pánem stal Buškův syn Jan z Velhartic. Janův syn Menhart II. z Hradce byl faktickým držitelem Velhartic už v roce 1418. Menhart patřil k oponentům Jiřího z Poděbrad, který byl v roce 1448 zvolen zemským správcem. Nechal na Velhartice tajně převézt české korunovační klenoty z Karlštejna, kde je měl ve správě z titulu karlštejnského purkrabí, aby se jich Jiří nemohl zmocnit. Za pánů z Hradce hrad spravovali purkrabí z řad nižší šlechty.
Před třicetiletou válkou hrad patřil Volfovu synovi Václavu Otakarovi z Perglasu, který se na straně českých stavů zúčastnil stavovského povstání a po bitvě na Bílé hoře přišel o všechen majetek. Velhartice roku 1622 získal generál Baltasar Marradas a o šest let později je koupil plukovník Martin de Hoeff-Huerta, který nechal v hradním jádře vybudovat pozdně renesanční palác. Byl to byl nizozemsko-španělský šlechtic, voják a později generál habsburské císařské armády, působící především v českých zemích během třicetileté války. Pocházel ze zchudlé nizozemské šlechtické rodiny. Roku narukoval 1604 jako prostý člen jízdy do sboru dona Baltasara Marradase. Nadále stoupal ve vojenské hierarchii a díky získané kořisti si následně na vlastní náklady zjednal vlastní prapor jízdy. Za úspěchy své jednotky ve válce rakouského arciknížete Ferdinanda s Benátskou republikou byl roku 1609 jmenován císařským rytmistrem a povýšen do šlechtického stavu. Roku 1618 stal se podplukovníkem a Albrecht z Valdštejna mu svěřil tisíc jezdců, se kterými po vypuknutí českého stavovského povstání bojoval proti českému stavovskému vojsku.
Posledním šlechtickým majitelem hradu Velhartice byl v období druhé světové války Josef Windischgrätz. Josef Windischgrätz spravoval Velhartice v době, kdy hrad po pádu do soukromých rukou v 18. století pomalu upadal. Rod Windischgrätzů vlastnil panství až do roku 1945, kdy byl majetek na základě Benešových dekretů zkonfiskován a přešel do správy státu.
Windischgrätzové jsou rakouský šlechtický rod původem ze Štýrska, připomínaný od 13. století. Jejich původním sídlem bylo panství Windisch-Graetz (dnešní Slovenj Gradec ve Slovinsku), později vlastnili řadu statků ve Štýrsku a dalších rakouských zemích, v roce 1557 obdrželi říšský hraběcí titul. Erb tohoto rodu je vyobrazen na skleněné výplni nad vstupními dveřmi do renezančního zámku. V roce 1983 nastoupil na místo kastelána hradu Petr Mejstřík. Hrad byl v té době v havarijním stavu. O hrad pečoval do roku 2019, kdy předal hrad svému synovi Matějovi.
Zdroj: Wikipedie
Naučná stezka Velhartice s Werichovou chatou
Vrátili jsme se na parkoviště a vydali jsme se po modré turistické značce po trase naučné stezky, která vede údolím říčky Ostružné. Naskýtá se zde několik krásných pohledů na romantický hrad. Stezka končí u chaty českého herce Jana Wericha, který svou chatu nechal navrhnout podle chaloupky Karafiátových Broučků. Jan Werich byl vášnivý rybář. Potok – nejlépe pstruhový byl základní podmínkou, když si s manželkou Zdenou hledali místo, kde by si postavili chatu. Pozemek koupila Werichova žena v roce 1938 od Václava a Alžběty Hanzíkovích, kteří měli vedle mlýn a pilu. Jen pár metrů od Werichova pozemku teče řeka Ostružná. Stavbu navrhl František Zelenka, který dělal v Osvobozeném divadle scénické výpravy divadelních her. V roce 1939 Werich utekl před Němci do Ameriky. Po válce přijížděli Werichovi do Velhartic pravidelně na celé prázdniny s dcerou Janou a později vnučkou Zdeničkou. Naposledy sem přijel Jan Werich v roce 1980, kdy zemřel.
K Werichově chatě je možné se dostat také po silnici od zastávky autobusu Na Šlajfu.
Foto: Cysnews.
