Filémón a Baucis, Ariadna a Théseus, Hélios a Faëthón, Ífis, Amor či Marsyás… Římský básník Publius Ovidius Naso učinil ve 2. roce n. l. něco neobyčejně impozantního: shromáždil klíčová mytologická vyprávění pozvolna končící antické epochy a seřadil je do jednoho chronologického celku.
Proměny
Cyklus notoricky známých příběhů od pohanské verze stvoření světa a následného souboje Titánů až po individuální osudy dobových hrdinů, bohů či polobohů, představující dnes již nejvlastnější kulturněhistorické podloží západní civilizace, má jednoho pozoruhodného společného jmenovatele – motiv proměny.
Tento všudypřítomný princip bytí provází člověka od počátku věků v intencích nevyčerpatelného filozofického problému i věčné naděje. V Ovidiových nesmrtelných epických básních se nám vyjevují skrze poetická, avšak velmi konkrétní a srozumitelná podobenství proměny fyzické i metafyzické, nepatrné i zdrcující, intimní i celospolečenské. Apelují na naše vnímání evropských tradic, obecných způsobů hledání pravdy i zákoutí vlastní duše.
Režijní tandem SKUTR představí na jevišti Státní opery vlastní výběr z nepřeberných textů antického klasika, které v součtu čítají patnáct sbírek, aby soudobému publiku předložil imaginativní scénickou interpretaci pro 21. století.
Po inscenaci Don Quijote. Pustá země pokračuje Činohra Národního divadla v práci s autorskými narativy, které nejsou vázány pevnou zápletkou a odjakživa jsou nejpřirozenějším způsobem jejího uměleckého uvažování. Právě v případě této látky lze totiž takový způsob pokládat za ideální nástroj k obnažení aktuálních významových kontextů archetypálních příběhů.
Premiéry 19. a 20. února 2026 ve Státní opeře
Publius Ovidius Naso, SKUTR – PROMĚNY
Za použití překladu: Ivana Bureše
- Scénář a režie: SKUTR
- Dramaturgie: Ilona Smejkalová, Róbert Štefančík
- Scéna: Jakub Kopecký
- Kostýmy: Simona Rybáková
- Hudba: Matěj Kroupa, Petr Kaláb
- Choreografie: Jan Kodet
- Světelný design: Jan Dörner, Jakub Kopecký, SKUTR
Osoby a obsazení
I. Stvoření světa a potopa
- FILÉMÓN: František Němec
- BAUCIS: Zuzana Stivínová
II. Lidé z kamene
- FILÉMÓN: František Němec
- BAUCIS: Zuzana Stivínová
III. Théseus a Ariadna
- THÉSEUS: Radúz Mácha
- ARIADNA: Pavlína Štorková
- MINOTAURUS: Pavel Neškudla
- BAKCHUS: Zdeněk Piškula
- Filip Březina j. h.
- Tomáš Havlínek j. h.
- AMOR: Kateřina Měchurová
IV. Příběhy kolem Apollóna
- APOLLÓN: Zdeněk Piškula
- AKTAIÓN: Filip Březina j. h.
- KYPARISS: Tomáš Havlínek j. h.
- KALLISTÓ: Berenika Anna Mikeschová
- DIANA: Jindřiška Dudziaková
- ÍFIS: Jindřiška Dudziaková
- DAFNÉ: Berenika Anna Mikeschová
- AMOR: Kateřina Měchurová
- MARSYÁS: Pavlína Štorková
V. Faëthón
- HÉLIOS: Jan Bidlas
- FAËTHÓN: Tomáš Havlínek j. h.
- IKAROS: Pavel Neškudla
VI. Orfeus a Eurydika
- ORFEUS: Radúz Mácha
- EURYDIKA: Pavlína Štorková
- BAUCIS: Zuzana Stivínová
- HÁDÉS: Pavel Neškudla
- AMOR: Kateřina Měchurová
VII. Filémón a Baucis
- FILÉMÓN: František Němec
- BAUCIS: Zuzana Stivínová
Partnerem inscenace je Mecenášský klub Národního divadla.
Více informací naleznete ZDE
Foto: P. Hejný
Režijní tandem SKUTR o inscenaci
Proč jste se rozhodli zabývat Proměnami?
Lukáš:
Ovidiovy Proměny, nejenom řecká a římská mytologie obecně, jsou základní kámen evropské kultury. Já jsem si vždycky myslel, jak jsou renesanční a pozdější spisovatelé a básníci strašně vzdělaní, a zjistil jsem, že jim vlastně často stačilo přečíst jedinou knihu, a to Proměny. I když o tom každý den nepřemýšlíme, je v nich zakletá naše identita, archetypy chování a jednání. Dotýkají se našich podvědomých základů i toho, co žijeme dnes. Je v nich spousta současných přesahů nejen v mezilidských vztazích, ale i v tom, co bude s lidstvem, jak dlouho ještě budeme ubližovat naší planetě a co planeta s lidstvem udělá. Druhý důvod je, že ta kniha není jenom sumář antických příběhů, ale je to celek, který začíná stvořením světa a končí stěhováním duší. Transformace, ke kterým dochází v jednotlivých příbězích, mají vyústění. Zaujalo mě, že to je vlastně celý filozofický koncept, ucelený náhled na náš svět. A ještě jeden, náš poměrně klasický „skutrovský“ důvod – ta kniha se v podstatě na divadlo převést nedá, a to je právě to, co mě zajímá.
Martin:
A já mám zase rád věci, které se nedají dělat realisticky, ale u kterých je pro vyjádření potřeba najít nějaký obraz nebo metaforu. Můj druhý důvod je osobní – mám kamaráda Denise, který je odborníkem na italskou renesanci. Já, milovník současného umění, jsem díky němu začal mít vztah k umění starému. Ovidius nám dává poznat, na jaké kultuře stojíme, zrodila se třeba před 2000 lety, je to svět, kde vzniká právo a společenská dohoda. Pro mě je neuvěřitelně zajímavé prozkoumat, nakolik jsme se od otázek, které si tehdy Ovidius kladl, dokázali někam posunout.
Lukáš:
Martin mluví o návratu ke starému umění, ale já chci říct, že u Ovidia se člověk dočte třeba v závěrečných kapitolách vycházejících z Pythagorovy filozofie o tom, že duše se stěhují a my se transformujeme do různých předmětů nebo věcí. A jeden z důsledků toho je výzva „nejezte maso“. Není to tak, že se snažíme pochopit nějaký starý, zaprášený svět – to myšlení je překvapivě současné. Těch pár veršů o tom „nejíst maso“ jsem se snažil do naší inscenace dostat, stejně jako hlášku, která se ukázala jako nejpoužívanější fráze minulého roku, a to „six seven“. Proměny nejsou zaprášené a my se funkčně snažíme je nedělat zaprášené.
Martin:
Lukáš mluví o tom, jak je to současný text. Já bych spíš řekl, jak moc jsme se my nezměnili.
Proměny jsou velmi komplexní a bohaté nejenom příběhově, ale i tematicky. Jak jste rozhodli, co z nich k inscenování vyberete? O čem jsou vaše Proměny?
Lukáš:
Udělali jsme si rámec o stvoření světa, který se napoprvé nepovedl. Dva přeživší lidé po potopě, muž a žena, dostanou příležitost stvořit nový svět. Dělají to s nadějí, že ten svět bude lepší, ale postupně se přes jednotlivé příběhy lidstvo samo vyšachuje a z nejrůznějších důvodů se promění v předměty, stromy, řeky, rostliny a zvířata. Na konci stojí zase ti dva lidé a říkají si: „Tak v tomhle světě žít nechceme a máme jenom přání, abychom zemřeli společně, abychom nepřežili toho druhého.“ A promění se ve dva stromy. Zůstane jen krajina a otázka člověka a lidstva je vyřešena. Pak jsme s naším dramaturgem Róbertem Štefančíkem a našimi výtvarníky dávali dohromady, koho oslovil jaký příběh a proč. Ty nejsilnější jsme potom řadili za sebe, aby to mělo dynamiku.
A po těchto bouřlivých diskuzích přijde asi hodně osamělá a tichá práce na scénáři pro tebe, Lukáši. Jak autorskou práci prožíváš? A jak v tu chvíli funguje vaše spolupráce?
Lukáš:
Měl jsem výhodu, že už jsem věděl, jak bude fungovat scénografie a kostýmy. To znamená, že se daly některé situace připravit na míru tomu, jak bude fungovat jevištní prostor. Nejtěžší pro mě bylo asi to, že v té knížce nejsou žádné dialogy, nic, co by se dalo přímo vytrhnout. To znamenalo, že některé příběhy jsem musel rozvést nad rámec samotného Ovidia. Navíc Ovidiovy verše jsou silné a krásné, ale abychom si je užili, je občas potřeba si od nich taky odpočinout. Některé příběhy jsem převedl do prózy nebo normálních dialogů, takže ten text je taková koláž. Nejtěžší bylo sbírat inspiraci i jinde než v té samotné knížce.
Martin:
Možná kdyby do inscenace nenastoupil František Němec, tak by se Lukáš tolik netrápil tím, že to musí rychle napsat. Takhle pochopil, že ho s tím scénářem bude pan Němec konfrontovat, a tak to potřeboval udělat co nejlíp. Počítal každou slabiku rytmu, aby mu vycházely verše. Vedle toho mě baví sledovat, čím je Lukáš zrovna fascinovaný. Teď se začal setkávat s pubertou a najednou přicházela s těmi texty úplně nová, soudobá poezie s absurdními hláškami jako „mogujeme džólajnou“.
Rozhovor vedla Kateřina Kubák Prášilová pro časopis Foyer
