Princezna, víla, sluníčko, záchrana, poklad! Ale také šprtka, žalobníček nebo trdlo. Ano, to vše a ještě mnohem víc je Hurvínkova nejbližší kamarádka. Holčička Mánička. Spatřila světlo světa přesně před devadesáti jedna lety v představení Hurvínkova jarní revue. Toto představení pro dospělé se začalo hrát ještě v amatérských časech a po profesionalizaci souboru se již nemělo uvádět. Publikum si ale tuto hru doslova vynutilo. Skupa reagoval po svém. Hra se na repertoár vrátila, ale nově pod názvem Revue z donucení.
Mánička
Zde tedy zazněla i první Mániččina slova.
Devadesát jedna let je devadesát jedna let a tak Vám tu její první slova přinášíme. Šlo o rozhovor s Hurvínkem.
Mánička (vejde): Copak se mu stalo, chlapečku, že je tak smutnej?
Hurvínek: Ale, copak bych jí to povídal, tomu ona ještě ani nerozumí.
Mánička: Bolí ho bříško? Nebo se bojí, že bude doma bit?
Hurvínek: Ale kdepak, bříško mé nebolí, ale srdce mne bolí. Jsem krutě opuštěn. (Změniv tón) Dovolila, abych se jí představil. Já jsem Hurvínek. (Ukloní se).
Mánička: Já ho znám z loutkovýho divadla, a tam je vždycky tak veselej, a teď když jsem ho pozorovala, tak div neplakal.
Hurvínek: Prominula, ale vona je docela impertinentní, ani mi neřekla své ctěné jméno.
Mánička: Já jsem přece Mánička!
Jak sami vidíte, s Hurvínkem si zpočátku dokonce onikali, ale už zde byla patrná Mániččina starostlivost“. Pokud vzpomeneme na Hurvínkovo první slovo – „Rukulíbám“ – pak nás může těšit, že obě děti vstoupily do života jako slušní lidé. Podobně jako Spejbl s Hurvínkem má i Mánička za svou devadesátiletou historii několik generací „maminek“.
Tou úplně první byla Anna Kreuzmannová. Ve Skupově souboru mluvila nejprve Kašpárka, ale když ako partner S+H přestal vyhovovat, vytvořil na Skupovo přání Gustav Nosek loutku holčičky. Tu s několika pauzami mluvila Anna Kreuzmannová od roku 1930 až do roku 1943. Po ní následovala od roku 1946 až do roku 1967 Božena Weleková-Vavříková. Její hlasový projev Máničky byl již mnohem přirozenější, navíc paní Weleková byla i výborná zpěvačka.
Mánička byla stále slušná, trochu udivená holčička, ale stala se stálou Hurvínkovou partnerkou.
Zmínit můžeme i to, že za Boženu Welekovou někdy zaskakovala Blanka Macková. Krátce po svém příchodu do Divadla Spejbla a Hurvínka převzala roli Máničky Helena Štáchová. Ta z ní udělala akovou Máničku, jakou známe dnes. Nejen, že jí přivedla Bábinku, takže i Mánička má konečně své útočiště, ale ustálila se také Mániččina podoba. Po dlóóóuhééé řadě různých vzhledů nakonec přetrvala dnešní brýlatá intelektuálka od Zdeňka Juřeny. Mánička je Hurvínkovým skutečně rovnocenným partnerem i oponentem. Objevuje se dokonce v titulech našich her. K posledním patří loutkový muzikál „Jak s Máničkou šili všichni čerti“.
Po předčasném odchodu Heleny Štáchové před třemi lety adoptovala Máničku za svou Marie Šimsová. A to je Mánička dnes!
Neradi bychom zapomněli také na dlouhatánskou řadu tetiček a strýčků, kteří Máničce vdechli život přes loutkářské vahadlo. V prvních letech se vahadlo často předávalo z ruky do ruky, ale jakmile se postava Máničky ustálila, přivlastnila si vlastního vodiče. U vahadla se tak vedle maminek, protože všechny maminky byly zároveň zdatnými loutkářkami, objevila i celá řada excelentní loutkářů „vodičů“. Když budeme jmenovat, bude to velmi nespravedlivé, ale jmenujme alespoň Jana Klose, Luboše Homolu, Reného Hájka, a v posledních letech se o Máničku stará Květoslava Plachetková a především Michaela Jandlová.
Milá Máničko všechno nejlepší!
A TEĎ K ŽERYČKOVI. NEJSTARŠÍMU ŽIJÍCÍMU PSU NA SVĚTĚ!
Vrátíme-li se k jeho zrodu, narazíme na pár nejasností. Nechceme vytahovat kostlivce ze skříní, ale tady se to bez drobného „drbání“ neobejde. Ale vlastně, vždyť psi mají drbání rádi!
Tak za prvé, první pejsek, jména Žeryk se objevil již v roce 1928 ve hře Tip-top-revue. Vypadal však zcela jinak a po stažení zmíněné hry už se neobjevil. Navíc Mánička tvrdí, že tohle se nepočítá a tím pádem Žeryk není starší než ona. No…
A za druhé… veliké odhalení! Tuší někdo z Vás, kdo to je Barbora Cimfulínová? Ne?… Ano! Skutečnou majitelkou Žeryka je původně opravdu tato dáma! Až když jí Spejblův vilný zájem v kombinaci s urvínkovou interpretací vzkazu přivedly k mdlobám, skončil osiřelý pejsek v domácnosti u Spejblů. Tolik nemilosrdné prameny!…
Žeryčka na Skupovo přání vytvořil rovněž Gustav Nosek a v prvních letech ho také a prý s velkým gustem, štěkal. Konkrétně až do roku 1938. Žeryka po něm převzal František Flajšhanz, který ho velmi rád nejen štěkal, ale také vodil.
Po odchodu Františka Flajšhanze z divadla psíka dlouho a výborně štěkal Miroslav Černý. Ten z divadla odešel v roce 1992 a až do roku 2013 k nám Žeryk poštěkával hlasem Miroslava Poláka. Míra nás bohužel opustil navždy, ale Žeryčka po něm převzal Ondřej Lážnovský. A to není jen tak ledajaký štěkač. Proštěkal se až k roli čtvrtého tatínka Spejbla a Hurvínka a stal se nástupcem současného tatínka S+H Martina Kláska. Žeryk ale neosiřel. U jeho „hlasivek“ se vystřídalo několik interpretů. Určitě musíme zmínit Tomáše Slepánka a v současnosti to u Žeryčka zkouší i Michal Šturman. A významná zpráva na závěr! Prosím by zbystřili všichni, kdo stojí na stráži genderové vyváženosti! V našem nejnovějším představení „Past na Hurvínka“, které momentálně také nehrajeme, štěkala poprvé v historii žena! A mimochodem skvěle! Kolegyně Zita Morávková. Až opět začneme hrát, přijďte se sami přesvědčit!
Žeryčku všechno nejlepší a třikrát velké haf do dalších let!
…. Chachááá!!!
