Přežil jsem rakovinu. To není chlouba, ale konstatování. A není to moje zásluha. Ať chcete nebo nechcete, tahle patálie vám docela provětrá život. Najednou vidíte všechno trošku jinak. Seskok z hrobníkovy lopaty je skokem do trošku jiného světa. Žebříček hodnot, který má člověk nastavený, dostane pořádnou ránu a jeho šprycle, po nichž jste stoupali, jsou mnohdy zlomené. A vlastně začínáte šplhat znova a možná, že ten kdysi nejvyšší stupínek skončí na úplném dně a naopak. Dost ale filozofování.
Zprávu, že si na vás pochutnává zhoubná nemoc, každý snáší jinak. Já, jako vrozený optimista jsem byl z ní pouze pořádně paf. A začalo martyrium. Nikomu se většinou pod drn moc nechce, a tak jsem obvolával a navštěvoval nejrůznější léčitele, baby kořenářky, zaříkávače, kartářky a nevím, koho ještě. A ejhle, resumé bylo docela optimistické. Tělo se prý se zákeřnou nemocí vypořádá samo. Není nutné nechat do sebe řezat a pak ozařovat či absorbovat platinu. Stačí lektvary, změna životosprávy a optimismus a je vyhráno.
Rakovina se zalekne, vzdá se a chřadnoucí tělo ráda opustí.
„Dáváme vám tak půl až tři čtvrtě roku. Čajíčky, kapičky, zelenina, pokládání rukou, cvičení mohou být sice fajn, ale cestu do věčných lovišť neodvrátí. Vyberte si, zda chcete bojovat a mít naději, nebo si „zpříjemnit“ nadcházejících pár měsíců života ještě tím, že vám navíc bude blbě od žaludku,“ sdělili mi unisono odborníci.
A bylo rozhodnuto, operace a chemoterapie. Hrozná slova, ovšem s nádechem šance.
Jako kuřák jsem si dělal naděje, že díky nemocničnímu prostředí a kapačkám přestanu blafat. Opak byl pravdou. Většina „kolegů“ na pokoji vesele pokuřovala, protože si údajně tělo nesmí zvykat na nějaké zásadní novinky, anžto by na tom bylo ještě hůř. Poslechl jsem hlasu lidu a po každé vstřebané frašce platiny si šel zapálit. Pobyt ve zdravotnickém zařízení nebyly sice žádné lázně, ale dobrá společnost pohledných sestřiček, lékařek i personálu dodávala chuť do života.
Zkrátím to, po sedmnácti letech stále ještě pobíhám po světě. A proč jsem vytvořil tohle povídání?
Inu, roky přibyly, a jelikož už neudivuji mládím a krásou, mohu alespoň odstrašovat, nebo snad i trochu pobavit, svými celoživotními zážitky a prožitky. A když těch pár blábolů někomu třeba pomůže na těle i duši, pak jsem získal víc, než renomovaní literáti.
A všem bojovníkům držím palce – každý nepřítel se dá porazit.
Od našeho čtenáře Vladimíra
