Vláďa odjakživa miloval pohyb. Než přišlo v osmnácti letech zranění kolene, měl nastartovanou dráhu profesionálního fotbalisty. Ani po ukončení fotbalové kariéry se však pohybu nevzdal. Stal se instruktorem jógy, masérem a jako fyzioterapeut se staral o českou futsalovou a fotbalovou reprezentaci.
Na počátku roku 2017 zašel k lékaři. Cítil se totiž už delší dobu unavený a trápily ho svalové záškuby. Po sérii odborných vyšetření přišel šok. Byla mu diagnostikována amyotrofická laterální skleróza (ALS).
V začátcích, po stanovení diagnózy, neměli Vláďa ani jeho rodina o ALS příliš informací. Na českých ani zahraničních webech toho nebylo k nalezení mnoho. „Pozitivních věcí jsme moc nenacházeli. Naráželi jsme pouze na informace o konečných stádiích ALS. Nic o tom, co dělat, když je pacient na začátku, kdy chodí a mluví,“ vzpomíná Denisa, Vláďova manželka. „Kontaktovali jsme spolek Alsa, který v té době svou činnost začínal. Od té doby jsme ve spojení pořád,“ dodává Denisa.
Po stanovení diagnózy se Vláďa nechtěl vzdát ani jednoho ze svých zaměstnání, chtěl zabezpečit svou rodinu a pracovat tak dlouho, dokud to půjde. S Denisou mají společně dva malé chlapečky. Jak ale síly ubývaly, musel zanechat masáží a zrušit některé hodiny jógy. Naposledy doprovodil coby fyzioterapeut českou fotbalovou reprezentaci na zahraniční výjezd v roce 2018.
Jako první se u Vládi objevily problémy s jemnou motorikou. Zapnout knoflík, zavázat si tkaničky nebo se najíst běžným příborem se staly obtížné a postupem času až nemožné. „Kupovali jsme stále lepší pomůcky, aby se mohl Vláďa najíst sám, nakonec to ale už nešlo ani s nimi,“ vypráví Denisa. Do podzimu 2018 Vláďa dokázal chodit s pomocí chodítka, po Vánocích už ale usedl do invalidního vozíku. Pro Vláďu bylo pak už i obtížné zvednout se z postele. Na pomoc dojížděl každý den desítky kilometrů Vláďův tatínek. Kromě rodiny a nejbližších kamarádů bylo třeba zapojit už i asistenty.
Den tráví Vláďa obvykle posloucháním audioknížek, rád se dále vzdělává. S manželkou a dětmi byli vždy velkými cestovali. Cest se rodina snaží nevzdávat ani s postupující nemocí. „Vývoj nemoci přináší nová omezení, vždycky jsme si ale zvykli na nový režim a přizpůsobili se nové situaci,“ říká Denisa.
V dubnu dostal Vláďa zápal plic, který ho hodně oslabil. Nebylo jisté, zda bude mít dost sil překonat ho. Zotavil se, ale jeho následkem přišel o hlas. „Posledních pár měsíců mluvil Vláďa už velmi potichu a řeč pro něj byla obtížná. Se zápalem plic přestal ale mluvit úplně. Museli jsme rychle pořídit komunikační zařízení. Teď očima ovládá počítač, snímáním pohybu očí počítač napíše text a ten pak i přečte. Je to velký zlom, ale až si na to navykneme, bude to zase dobré,“ popisuje Denisa.
I když se nemoc zhoršuje, Vláďův pozitivní náhled na život se nezměnil, z očí mu stále sálá radost. „Na návštěvu k nám chodí spousta přátel. Říkají, že k Vláďovi chodí mimo jiné i nasát energii,“ uzavírá Denisa. Vláďovým mottem je „Dokud je dech, je život.“ Se svou rodinou si užívají každý společně strávený den.
