V městské žižkovské galerii Prahy 3 na náměstí Jiřího z Poděbrad se otevírá sólo výstava IKAROS Lucie Jindrák Skřivánkové (Vítkov 1982 – Praha). Výstava je věnovaná cyklu velkoformátových maleb (2019) realizovaných na začátku pro interiéry čí exteriéry i pro zahrady díky inovativní technice speciální akrylové pasty.
Hlavními motivy jsou krajina, sedimenty, nebe či pěstěná příroda blížící se ideálu krásy a harmonie. Lehkost a proměnlivost forem působí na první pohled pocitem pohybu, plující energií ve vesmíru s motivem prolínajících se širokých barevných linií. Proměnlivé čáry a abstraktní formy se motají kolem sebe jako lehký vítr ve vzduchu s točící se duhou. Kompozice zároveň působí také pocitem těžkosti. Lehkost světlých barev kontrastuje s hmotností malby, jako kdyby najednou emocionální skladba forem se proměnila do statického kamene a do starého sedimentu. Harmonie vychází právě z tohoto kontrastu mezi motivem spirály a hmotnou tíhou malby a stratifikací barevných vrstev překrývajících se krajin. V pražském horkém létě 2019 proběhla druhá fáze cyklu maleb. Velká plátna zesvětlely s oranžovými a světlo modrými barvami a s kombinací pruhovaných žlutých čár. Jako když člověk sedí u vody v lehkém oblečení a pruhovaném námořnickém triku. Optické klamy tahů štětci Skřivánkové připomínají měňavou světelnost koupajících se ženy na pláži Pierre A. Renoira. Malba české umělkyně se však vzdaluje od impresionismu a přibližuje se spíše k expresionistickém kontrastu barev Herního Matisse a někdy k motivu jemné pěstěné přírody Paula Klee. Podobně, jako se stalo Toyenu, výlet Skřivánkové do Francie a na pobřeží Bretaně ovlivnil její malbu. V některých abstraktních obrazech se objevuje vertikální linie a plovoucí kameny, které dávají pocit velkolepého výhledu z výšky na mořské bretaňské pobřeží s prolínáním větru mezi těžkými mraky nad skálami a vzdálenými ostrovy. Skřivánková kombinuje organické formy, nikoliv surrealistické, jako tmavé kameny s barevnou duhou a hledá harmonický akord primárních a sekundárních barev; upřednostňuje pestrosti a saturace barev před odstínem; kombinuje oranžovou s modrou čárou, nebo ladí dohromady zelené a červené nánosy. Kompozice mají dynamický tlak a pohyb k vertikálním směru a jsou celkem harmonické jako skladba podle teorie barev. Teorie barev, od Johanna W. Von Goethe až po Wassila Kandinského a od Paula Klee až po Josefa Albertse. Teorie barev byla známá v Čechách už od Františka Kupky a tradice pokračovala až po Zděnka Sýkoru. Barva je jazykem sama o sobě a má symbolický význam a funkci, například modrá připomíná nebe a nekonečný vesmír a zelená přírodu. Abstraktní geometrie Skřivánkové sleduje základní pravidla teorie barev, například umělkyně zesiluje dynamický kontrast díky plastičnosti komplementárních barevných nánosů a ráda uvede v soulad různé růžové a modré odstíny, které vyvolávají pocit klidu a vyrovnanosti. Malířka nehledá náhodnou kombinaci prvků podle daného systému, ani přírodu psanou jazykem matematiky´ jako v Sýkorové malbě, ale se blíží ke konceptu barevného vnímání Kupky, který psal ve svém Tvoření v umění výtvarném (1910), jak barvy působí v diváku hluboké pocity radosti života. Podle Kupky barevná vize je dynamická a proměňuje se podle individuálních asociaci čí vzpomínek diváků a tudíž vzbuzuje stavy duše. Skřivánková hledá v kompozici barev harmonii barev a forem, které jsou schopné vzbuzovat především vizuální asociace a emoce.
Malířská výstava IKAROS představuje skok do prázdna od obrovské výšky dolů k zemi, jako když se Ikaros vznášel a zároveň padal do moře ve slunečném dni. Podle řeckého mýtu Ikarův pád z nebe byl jak smrtelní tak osvětlující, byl symbolem lidské touhy po svobodě. Interpretace maleb Skřivánkové zůstává otevřená a pocity barevného vnímání se míchají s pocitem volného prostoru.
Text: Susanna Wagner Horvatovičová
