Příběh o dospívání a prvních milostných zkušenostech, složitých rodinných vztazích a ztrátě iluzí.
Čte Tereza Hofová
Neapol s jejími protiklady, dialektem, vášnivostí a prudkými emocemi. Ženy, jejich vnitřní svět, složité dospívání, touha vymanit se z rodinných stereotypů a postavit se na vlastní nohy. To jsou témata, ke kterým se Elena Ferrante, autorka proslulé Geniální přítelkyně, neustále vrací. I její nejnovější román Prolhaný život dospělých, který v českém překladu Sarah Baroni vychází v nakladatelství Prostor, se odehrává v Neapoli a je vyprávěn z pohledu ženy, přesněji dospívající dívky, která se na cestě k dospělosti musí vyrovnat s rozpadem rodiny a ztrátou iluzí o vlastních rodičích a dospělých vůbec.
„Dva roky předtím, než odešel z domu, řekl můj otec mé matce, že jsem velmi ošklivá.“ Těmito slovy začíná příběh třináctileté Giovanny, která náhodou vyslechne pro ni bolestný rozhovor mezi rodiči, a od té chvíle se jí život obrátí naruby. Bedlivě zkoumá svoji tvář i tělo a její jedinou touhou je poznat tetu Vittorii, otcovu zatracovanou a nenáviděnou sestru, ztělesnění všeho zla, které se údajně podobá.
Z intelektuálního prostředí (oba rodiče vyučují na gymnáziu, mluví spisovnou italštinou, chovají se zdrženlivě, mají vybrané způsoby) se Giovanna dostává mezi prosté lidi bez vzdělání, kteří pro silnější výraz nejdou daleko, mluví dialektem, výrazně gestikulují a nebojí se dávat své city najevo, ať už jde o lásku, zlobu či nenávist. Poznává příbuzné, s nimiž otec přerušil veškeré kontakty, a snaží se přijít na to, proč chtěl za každou cenu zpřetrhat všechny vazby, nadobro vymazat své kořeny.
Elena Ferrante se ve svých románech nevyhýbá ani otázkám sexuality, mnohdy popisuje milostné scény, které jsou na hony vzdálené tradičním představám o lásce a vášni, bývají totiž nezřídka provázeny pocitem trapnosti a nepatřičnosti. Něco takového prožívá i hlavní hrdinka románu Prolhaný život dospělých, když se seznamuje s fyzickými projevy touhy a poprvé se oddává muži, kterého ve skutečnosti vůbec nechce.
Hlavní hrdinka Giovanna postupně zjišťuje, že nic není černobílé, že svět dospělých je mnohem složitější, zrádnější a také prolhanější, než si kdy dokázala představit, a proto se rozhodne jít vlastní cestou, možná plnou chyb a omylů, ale vlastní, nikým nediktovanou. Cestou bez falše a předstírání.
V Itálii se Prolhaný život dospělých setkal se značným čtenářským úspěchem, dosud se ho prodalo přes čtvrt milionu výtisků a kniha byla přeložena do 35 jazyků. Zároveň se podle ní bude natáčet televizní série pro Netflix.
Pořad v premiéře odvysílal Český rozhlas Dvojka.
Rozhovor s Terezou Hofou vyšel v Týdeníku Rozhlas č.49, v pondělí 23. listopadu.
…Pro rozhlas a na audioknihu jste načetla novinku Eleny Ferrante Prolhaný život dospělých. Čtete tuto autorku i v soukromí, nebo to bylo vaše první setkání?
Elenu Ferrante jsem znala, nejradši mám od ní Temnou dceru. Tam jsou moje témata – co s ženou udělá mateřství, vztah mezi matkou a dcerou. Taky to, že ne každá žena se v životě vidí hlavně jako matka. Brala jsem nabídku načíst nový román Ferrante jako velký kompliment, protože Temnou dceru přede mnou načetla naprosto skvěle Helena Dvořáková, laťka byla hodně vysoko nastavená.
Něco jiného je číst si doma a něco jiného interpretovat knihu před mikrofonem. Překvapilo vás při čtení ve studiu něco?
Uvědomila jsem si, že pro rozhlasovou četbu je jazyk Eleny Ferrante velmi náročný. Hodně pracuje s vloženými větami, s rozvíjením témat, větvením vět, s různými mikrotématy. Bylo to docela náročné na domácí přípravu. Ferrante je ale typ autorky, jaké mám hodně ráda. Její jazyk je velmi sdělný, zároveň se nedá říct, že by byl nekomplikovaný. Otevírá témata, která jsou výsostně intelektuální a hluboká, ale nepovyšuje se, nemá potřebu dokazovat svou vzdělaností nebo jazykovou nadřazenost. Tím samozřejmě nechci říct, že autor, který píše komplikovaněji, se povyšuje, tak to nemyslím, ale Ferrante chce, aby jí čtenář rozuměl. Sdělnost je pro ni důležité téma. Proto taky v románech hodně řeší jazyk, dialekt, která jasně určuje společenské rozdíly. Je velmi sociální, řekla bych i levicově smýšlející. Ale ve smyslu moderního levicového pojetí, ne že by to byla nějaká bolševička.
Celý rozhovor si můžete přečíst v Týdeníku Rozhlas č.49.
