Jeden z nejvýznamnějších představitelů současné britské i světové prózy Salman Rushdie se narodil 19. června 1947 v indické Bombaji muslimským rodičům. Vyrůstal v bilingvním anglo-urdském prostředí indických muslimů, po rozděleni Indie se rodina přestěhovala do Pákistánu. Rushdie odjel studovat do Velké Británie a po absolutoriu na Cambridgeské univerzitě v oboru historie se v Británii v polovině 60. let natrvalo usadil. Po vydání románové prvotiny Grimus (1975) mu výrazný úspěch přinesla kniha Děti půlnoci (1980). Už v tomto románu, který je rodinnou ságou na pozadí historie Indie 20. století, se projevil jako formální experimentátor a mistr jazyka.
Roman Hanba (1983) pojednává o Pákistánu. Knihu autor nazval „moderní pohádkou“ a mistrně v ní propojil svět svých orientálních kořenů s moderními západními prozaickými postupy. Následující složitě komponované dílo Satanské verše (1988) mu vyneslo hněv íránského duchovního vůdce Ajatollaha Chomejniho, který vyzval své souvěrce k zavražděni autora.
Rushdieho Hanba má spletitý děj: V honosném sídle spojeném se světem pouze nákladním výtahem se třem zhanobeným sestrám narodí syn Omar Chajjam Šakil. Když se konečně odpoutá od jejich vlivu, vydá se z domu na pouť jakéhosi dychtivého voyeura všech metamorfóz hanby, před níž ho jeho tři matky chtěly ochránit. Venkovní svět je Pákistán a pro lidi v něm je hanba synonymem smrti. Román je pak složitou a fiktivní rodinnou ságou dvou národních hrdinů, Razy Hajdara a Iskandara Harappy, postav, které obě mají skutečný předobraz v pákistánských dějinách. Většinu historických postav přitom autor groteskně degraduje a paroduje. Démonická zuřivost Sofie Zenobie, jedné z hlavních postav, symbolizuje projevy totalitních režimů: hanba a násilí jsou rubem a lícem téže mince. Kniha je zároveň jakousi moderní orientální pohádkou, ornamentální fantasmagorií, politickým pamfletem i osobní výpovědí poangličtělého Inda, jemuž odstup exilu umožňuje vypořádat se s vlastními kořeny. Střídají se styly i vypravěčské polohy, dějiny se stávají pohádkou a pohádka dějinami, skutečnost je obalována legendou, která jí prorůstá. Složitě komponované dílo nabité příběhy a nečekanými zvraty představuje jeden z vrcholů světové prózy 20. století.
Citace z telefonického rozhovoru, který se Salmanem Rushdiem vedl v únoru 2019, v době přípravy rozhlasové nahrávky, dramaturg Petr Gojda.
Váš román Hanba je sága několika rodin v „neúplně Pákistánu“. Ale já se vás nechci ptat na příběhy obsažené v té knize, jako spíš na příběh knihy samotné. Z čeho se zrodila?
Z románů, které jsem napsal, se tenhle asi nejvíc inspiroval ve společnosti. A to proto, že mi přišlo, že ve skutečnem životním příběhu civilního předsedy pákistánské vlády Zulfikára Alí Bhutta a jeho armádního velitele Zii-ul-Haqy bylo něco skoro shakespearovského – v tom, že něčí chráněnec se stane jeho vlastním katem. A tak jsem to převedl do fikce – skrze postavy Iskandara Harapu a Razu Haydara. Jsou smyšlené, ale v jejich základu je tenhle skutečně tragický příběh chráněnce, ze kterého se stane kat. A zároveň jsem to chtěl vyprávět až komicky, protože si myslím, že ty postavy nejsou tragédie hodné. Je to, jako by tragédií měli sehrát klauni. Od toho jsem začal.
V románu nastiňujete, že jedním z jeho zdrojů je samotné téma hanby. Hanba je tu zdrojem násilí. Platí to vždycky?
Přišlo mi a stále mi přijde, že v západní – zjednodušeně řečeno křesťanské – kultuře jsou etickými póly hřích a vykoupení. Ve světě, o kterém jsem psal, se etika rozprostírá mezi
čest na jedné straně a hanbu na straně druhé. To je osa, na které ta společnost stojí. A jedna z věcí, které jsem se snažil v knize říct, je, že hanba je jedním z nejsilnějších pramenů násilí. Když zahanbujete lidi, ponižujete je, jedinou možnou odpovědi je násilí.
Čte Ladislav Frej
Režie Aleš Vrzák
