Dent Blanche (4356 m n. m.) je hora ve Walliských Alpách. Leží na území Švýcarska v kantonu Valais. Nachází se severně od Matterhornu a západně od Zermattu. Horu obklopují čtyři ledovce: Grand Cornier na severovýchodě, Schönbiel a Manzettes na jihozápadě a ledovec Dent Blanche na severozápadě. Na vrchol je možné vystoupit z chat: Cabane de la Dent Blanche (3507 m), Schönbielhütte (2694 m), Cabane du Mountet (2886 m) a Bivouac au Col de la Dent Blanche (3540 m).
Po několika plonkových letech, kdy na horách nasněžilo v době naší dovolené metr sněhu nebo byl některý z účastníků expedice nemocen, se zadařilo. Předpověď počasí i naše těla byla připravena vyrazit vstříc dalším čtyřtisícovkám. Letos byla jako hlavní cíl zvolena hora Dent Blanche (4356 m n. m), nádherný zub ve Walliských Alpách. Je to takový brácha Matterhornu, který je z vrcholu hory skoro na dosah ruky, i obtížnost je totožná s výjimkou toho, že na Dent Blanchi nebývají takové problémy s rychle se měnícím počasím a především to není taková atrakce, takže vám po hlavách nešlape dalších padesát lidí.
DEN PRVNÍ:
Haryho kára nas rychlosti 120km/h briskně přesunula na krásné spací místo v nějakém pasu na parkovišti za stánkem s upomínkovými předměty. Ráno jsme několikanásobně balili a vybalovali batohy, abychom se kolem jedné vyprdelili k výstupu.
Večer:
Stan pod Bishornem je již postaven a obydlen. Po západu slunce se nám udělalo nějak frišno a naše výstupem rozehřátá těla zažívají teplotní šok. Nechali jsme je jít pěšky 1600 výškových metrů s těžkými divočáky na zádech. Jediná ženská složka výpravy (já) prožívala za polovinou trasy momenty zmaru a nedostatku energie na zbylé stoupání, po pár cukřících ale plavně a lehce donesla sebe i batoh do cíle. Odměnou nám byla krásná panoramata, ledová voda v korýtku a neuvěřitelné smrduté kadibudky, patřící k přilehlé chatě, jež je do posledního místa obsazena „mamuťáky“, čili zahraničními postaršími turisty, perfektně vybavenými nejnovějšími modely technického oblečení značky Mammut. Pivo, vší silou vynesené vzhůru, padlo za vlast rychle a bez zbytečných vytáček. Luxusní gastronomické zážitky (těstoviny s tuňákem) připravily půdu pro kvalitní odpočinek a dvě roztomilé lasičky nás rozveselily na cestě do stanu svým poskakováním po stráni. Ps: bylo to dnes sakra do kopce, tuze dlouhý, ale nakonec moc pěkný…ať nežerem 🙂
DEN DRUHÝ:
Dneska jsme všichni vyloženě svěží. Budíček v 5.30, saky paky a 900m výstupu po ledovci na Bishorn (4135mnm). Dole jsme přeskakovali docela solidní trhliny a pak už to byl jen odporný výstup vzhůru. Předběhli jsme mnoho pomalejších výprav, které se vydávali na cestu dříve než my, my jsme totiž tradičně pohodáři, rádi si pospíme do pul šestý. Nutno říci, ze většina alpinistů byli něco mezi vyšším středním věkem a důchodem 🙂
S přibývající výškou bylo potřeba přidávat také pauzy. Ale pod vrcholem zase čekala odměna, parádní placek v závětří s panoramaty jako hrom. Vrcholek byl „seznámení s cepínem pro žáky základních škol“. Ale ten sestup…. děsný. Se sbalenými kanci na zádech těch 2500 m dolů: nepopsatelný kekel!!! Počet puchýřu ve skupině: mnoho. Taky nás asi někdo zmlátil a potom za trest ještě několikrát znova. A zítra máme v plánu vyrazit vstříc Dent Blanchi. Jsme banda pitomců a jestli někde nezahyneme na puchýře a bolavá kolena, spálené časti těla či otlačené kotníky, tak bude happy end.
Spíme v pěkném kempu s voňavým záchodem a bazénkem a jsme ko….
DEN TŘETÍ:
Zhodnotili jsme, že naše nohy nemohou dokázat něco tak bláhového, jako jít dnes zase šlapat nahoru. Pohled na čtyři zdatné svalnaté sportovce, jak neskutečně hekají na cestě k říčce, kam jdou zachladit nohy, musel být přinejmenším dost komický.
…. tak jsme celý den odpočívali v kempu, i když Hary a já jsme se byli proběhnout se zoufalou vírou, že nás po tom přestanou bolet nohy. Hráli jsme milion her, pili piva, stavili přehradu na řece a ledovali nohy a tak, proste zevlden. Hary mel narozeniny, ale nic nedostal.
DEN ČTVRTÝ:
Popíjíme zasloužené pivko na chatě pod Dent Blanchem. Asi za 130kč, ale moc dobrý 🙂 Vypráskali jsme opět osvědčených 1600 výškových, tentokráte ale v opravdu pěkném nebo snad krásném kochacím okolí. Nejdřív příjemnou prašnou cestou v pastvinách, potom po hladkých strmých kamenech a nakonec po ledovci se sklonem, který rve achilovky. Já celou cestu dobu pěkně ve spoďárách, které předstírají, že jsou krátké elasťáky. Cestou jsme si při odpočinku v půli cesty pěkně zaprděli synchro, asi následek fazolí k večeři a instantní stravě k snídani. Já zažívám úplně nové nepoznané pocity, jako jsou křeče do lýtka a musím uznat, že je to opravdu paráda.
DEN PÁTÝ:
Sedíme si u ledovcového jezírka s tisíci a jedním vodopádem a prohlížíme si vrcholek, který jsme po několikahodinovém výstupu v 8.00 dobyli. Odsud vypadá neuvěřitelné, ze jsme ráno byli nahoře a jsme tuze rádi, ze už se blíží vysněná chvíle – a to nakup v Coopu v horské vesničce…představy, co si všechno koupíme k jídlu a následně SEŽEREM nás bavily nemalou část cesty 🙂
18.45: po 14ti hodinovém výstupu a sestupu se snažíme zmobilizovat síly a naložit se do vozu i s momentálně nenáviděnými věcmi jako pohory, batohy, cepíny, hůlky,mačky a další a další.
Poslední kilometry byly vykoupeny krví! Ale…jsme v autě a jedeme vstříc večeři a spacáku.
Výstup: začal tím, že se nám Harry pokusil překazit plán „nejít poslední“. Nějak se mu nezdařilo obsloužit budík, ale ostatní alpinisté vytvářeli při vstávaní hluk neslučitelný se spánkem, čili to nakonec dopadlo ještě dobře. Snídaně byla na tuto výšku luxusní (paní majitelka asi ví, co je třeba) a díky takto nabytým silám se nám podařilo předběhnout pomalejší družstva ještě před těžším úsekem, kde je třeba jištění. Trasa byla následná: kameni, strmý ledovec, kameni, ledovec, kameni a drolivá skála plus pevnější skála až na vrchol. Ideální podmínky umožnily rychlý výstup a cesta vzhůru tak trvala pouze něco pres tři hodiny oproti očekávaným pěti. Zima, ta ale byla. Přes všechno pocení z nás ledový vítr udělal klepající se nanuky, zvláště při čekání na vrcholu na družstvo B (ve složení Hary a Uhlajz) Zdržela je nervózní posádka guida a starší ženské, kteří se před ně chtěli dostat hlava nehlava. I při sestupu se v jednu chvíli tlačili Daňousovi na helmu, ačkoliv poté od nás utrpěli zdrcující náskok jedné hodiny. Družstvo B se při sestupu zdrželo hodiny dvě. Svedli to na Uhlajzův potracený kyblík, ale vzhledem k tomu, jak se později táhli dolu do údolí…prostě nemohli. 🙂 Dent Blanch i přístup k němu je opravdu nádhera, ale sakra dlouhá. Díky bohu za ta jezírka v půli cesty, vodopády a výhledy. Až zapomeneme na fyzické neduhy, jež nám způsobila náročná cesta, budeme jen chválit a doporučovat.
DEN ŠESTÝ:
Vysloveně náročný den v kempu. Vyvalovaní na slunci, pinec, luxusní snídaně z Coopu uspokojující nekolikadenní gastro-choutky, karty, hluboké debaty a další nepříjemné povinnosti 🙂
22.23: družstvo B vyluzuje nelidsky smrad. Nutno podotknout, že naprosto shodný.
22.24 Daňous taky. No fuj.
22:48 Družstvo B obdrželo přiléhavé přezdívky Propan a Butan. A Landa pěje: „vzduch je cítit mršinou“.
Jdeme spát 23.8. ve 23:23:23
DEN SEDMÝ:
Při pátečním zataženém dopoledni jsme si tak šoupli krátkou ferratu v Evoléne, jejíž existenci jsme díky wifi v kempu odhalili primo nad obchoďákem, čili asi 10 minut od stanu. Takový pěkný převislý žebřík. A teď, po dobrém obědě, uháníme vstříc domovině. Oravoár, hory.
autor : Zuzana Bergrová + foto, úvod wikipedia
