Jakub Jan Ryba (1765 – 1815) nastoupil do Rožmitálu pod Třemšínem na počátku roku 1788 jako třiadvacetiletý mladý učitel. Ale jeho cíle byly velké. „Zde je tedy místo mého poslání,“ zapsal si tehdy do deníku. „Přemýšlel jsem o svých sklonech a možnostech. Abych se uklidnil, pomyslel jsem si, že i v malém městě lze dokázat něco prospěšného.“
A Rožmitál malý byl. Město mělo v osmdesátých letech 18. století přes tisíc sto obyvatel, šedesát čtyři domů ve vnitřním městě, sto třicet osm chalup a chatrčí na předměstí.
Dalších čtyřicet osm popisných čísel náleželo Starému Rožmitálu, který byl vzdálen asi kilometr cesty. Ale hlavní bylo, že v kostele Povýšení svatého Kříže byly zachovalé a dobře znějící varhany! První Rybova léta v rožmitálské škole byla plná starostí, nejen o školu, ale i o rodinu. To všechno nebylo vůbec jednoduché. Největší Rybovou útěchou byla v těch časech hudba. Již v roce 1794 napsal a v Rožmitále provedl jakousi 0operetu Veselé živobytí aneb Vandrovní muzikanti. Je v ní mnoho autobiografického, ovšem se zjevným satirickým podtextem. To již bylo v době, kdy se pro své hudební a pedagogické působení dostával do střetu se svým okolím, které jeho snahy nechápalo. Vyostřovaly se zejména vztahy s místním farářem.
A právě v této kritické době (1796), v čase samých zklamání, napsal své nejznámější dílo – Českou vánoční mši (Hej, mistře). Toto velice originální dílo je ve své podstatě vánoční hrou. Text nemá, stejně tak jako hudba, s latinským liturgickým textem mnoho společného. Graduale je česká polka, Offertorium je zastaveníčkem českých venkovských muzikantů u Ježíškových jesliček, ale poslední tři části překračují pastorální rámec a dosahují vroucí prosbou za mír hluboké, a v české hudbě té doby nebývalé, oduševnělosti. Je to muzika, která dodnes přináší radost a mír všem lidem dobré vůle.
Barokní kostel sv. Jana Nepomuckého – Rožmitál pod Třemšínem
Zajímavé je, že to nebyla jeho jediná mše. Ryba jich jenom v rozmezí let 1788 až 95 napsal přes třicet! Známé jsou jen dvě… – a tak je to i s celým rozsáhlým Rybovým dílem. Ve stínu vánoční mše leží jeho Hudební slovník a řada dalších teoretických prací, v nichž položil základy k české hudební terminologii, díla chrámové hudby, množství hudby komorní a písně. Ostatně Ryba byl bezpochyby první, který zhudebnil verše českých básníků. Také jeho literární talent se projevil v celé řadě jím zhudebněných vlastních libret, vánoční mši nevyjímaje.
Bývalý student filozofie, znalec antických a osvícenských mistrů, který ovládal několik jazyků, tedy nebyl obyčejným venkovským kantorem…
Ke konci života se Ryba intenzivně věnoval vskutku monumentálnímu dílu. Jeho Curcus sacro-harmonicus měl být rozsáhlým cyklem skladeb, určených k provozování po celý čas církevního roku. Jen první svazek měl sedm set stran rukopisu, což byla pouhá desetina zamýšleného díla. To již psal v depresi plynoucí z přemíry starostí, uprostřed vyčerpávající tvůrčí práce, uštván svým příliš konvenčním prostředím a marným bojem s nepochopením – a také velice nemocen!
Současná diagnóza by zněla: endogenní deprese, což je onemocnění zasahující hluboko pod povrch osobnosti a z něho vyplývající činy jsou záhadou nejen pro laiky. A Ryba zůstal se svou nemocí zcela sám, nikdo netušil, ani jeho nejbližší, že potřebuje pomoc…
Ve svých výpiscích ze Senekovy knihy O útěše si zatrhl větu:“ Jediným bezpečným přístavem je smrt.“ Autor líbezných pastorel, jimiž dodnes dojímá o Vánocích, prožil svůj poslední čas v temnotách, z nichž neviděl východiska. A žádní andělé se z nebes nesnesli a nezvěstovali radostnou novinu, že zase bude líp…
tato část textu převzata z: druidova.mysteria.cz
V závěru svého života byl Jakub nemocen, častěji se stranil lidí, chodil na procházky po okolních lukách a lesích, většinou sám. Nic však nenasvědčovalo tomu, že by chtěl ukončit svůj život. V sobotu 8. dubna 1815 vstal časně ráno, políbil ženu jako obvykle, vzal si s sebou knížku a odešel. Zúčastnil se jitřní mše v kostele Povýšení sv. Kříže jako obvykle a nikdo na něm nepozoroval nic neobvyklého. Domů se však již nevrátil. 10. dubna jej našli v lese nad Voltuší mezi hustým, téměř neproniknutelným houštím. Podřezal si břitvou tepny na krku a obou zápěstích. Hrob byl Jakubu Janu Rybovi jako sebevrahu vykázán na „starém krchově“, někdejším morovém hřbitově, severozápadně od Starého Rožmitála. V r. 1855, z podnětu jeho syna Josefa Arnošta Ryby, universitního profesora a očního lékaře, se farář Jan Fähnrich postaral o přenesení ostatků na nový starorožmitálský hřbitov. – citace : municipal.cz
Místo kde zemřel J.J.Ryba
