Během naší návštěvy v Klatovech jsme si nemohli nechat ujít prohlídku unikátní památky barokního lékárenství lékárnu u Bílého jednorožce, která návštěvníkům přibližuje apatykářské práce v prostředí 18. století.
Historie lékárny u Bílého jednorožce
Historie lékárny začala v roce 1639, kdy jezuité vyměnili svůj dům na náměstí za dům Anny Střelcové v ulici pod Černou věží. Manžel Anny Střelcové Tobiáš Stilling byl lékárníkem a svou živnost přemístil do nově získaného domu na náměstí. Této apatyce se začalo říkat „U bílého jednorožce“. Hlava bílého jednorožce je umístěna v tmavě zeleném štítě nad výkladní skříní lékárny.
Vstoupili jsme do prostor honosně vybavené oficíny, kde nás přivítal průvodce. Ten nám nejprve dopřál čas na samostudium z informačních cedulí umístěných v rozích místnosti, kde jsme se dozvěděli řadu základních informací týkající se latinského názvosloví léků, příběh úsilí o výrobu léku na všechno „theriak“ , pro které se v našich zemích vžil název „dryák“. Dále jsme se dočetli o uchovávání různých částí léčivých bylin a další zajímavosti například názvosloví apatyk a také jsme se dozvěděli, jaké předpoklady má mít lékárník. V souvislosti s názvem lékárny a dlouhým rohem, který jsme viděli nad sebou u stropu místnosti jsme se zastavili u jedné z tabulek, která popisovala bájného jednorožce:
„Jednorožec je zvíře složené z několika tvorů, strašlivě řeve, podobno jsou tělem koni, co do noh slonu, co do ocasu vepři, co do hlavy jelenu, avšak mající místo parohů roh jeden dlouhý“. Tak jednorožce popisuje český učenec a duchovní Bohuslav Balbín. Víra ve skutečnou existenci tohoto bájného tvora je doložena v mytologii všech národů kolem Středozemního moře, ale také v čínských bájích. Byl považován za symbol čistoty a jeho výskyt zasazoval do lesnatých oblastí celé Evropy. Údajně šlo o silné a ušlechtilé zvíře, nejvíce podobné koni, barvy bílé, kterému na hlavě vyrůstal jediný roh. Jednorožci se prý sporadicky vyskytovali ještě v 17. století u nás například v lesích jižní Moravy. Charakteristický roh činil prý jednorožce nezkrotným a neporazitelným. Polapen mohl být jen tím způsobem, že uviděl-li čistou pannu, přišel k ní, krotce složil hlavu v její klín a usnul. Tehdy mohl být o svůj roh připraven. Věřilo se, že pohár z tohoto rohu vyrobený, má dar odhalit otrávené pití. Rozemletý roh se zase podával jako univerzální protijed či zaručené afrodiziakum. Vedle toho se pokládal za lék na nespočet nemocí i proto se stával symbolem mnohých lékáren.“
Poté, co jsme si prostudovali zajímavé informace umístěné na několika stojáncích v prostoru lékárny, rozhlédli jsme se po místnosti samotné. Nad pracovním stolkem nás na první pohled zaujala plastika patrona lékárníků archanděla Michaela, který je zde zobrazen se zdviženým mečem v nekonečném boji s nemocí. Po stranách pracovního stolku jsou umístěny dvě sošky mouřenínů držících cínové nádoby určené pro theriak a mithridatium, nejdůležitější léky ve starověku i středověku, které údajně měly dávivý, projímavý i protijedový účinek.
Průvodce natáhl měděné tepané hodiny umístěné pod plastikou archanděla Gabriela a my jsme s údivem sledovali, že jsou stále funkční a jdou. Interiér lékárny tvoří nábytek zhotovený řezbářem Janem Geschwendtem. Za sloupem u vchodu je umístěn nápis „ANNO 1733“, jenž dokládá rok dokončení nábytku Janem Geschwendtem. Díky tomuto vybavení patří klatovská barokní lékárna k mimořádně cenným historickým památkám a to nejen pro tento nádherný nábytek, ale také díky množství dochovaných léků a lékárenských potřeb. V zásuvkách se totiž uchovaly sušené drogy (léčivé látky) , květy, listy, natě, kořeny, kůra stromů. Velmi nás překvapilo, že lékárna sloužila svému účelu až do roku 1966.
Oficína s lékárenským pultem
V centru oficíny stojí lékárenský pult, zvaný tára s mramorovou deskou. Protože se jedná o nábytek z období baroka, jeho pracovní deska je zaoblená, nikde na ní nenalezneme ostrý roh. U táry lékárník vážil a balil léky. Dodnes se v šuplíčcích tohoto lékárenského pultu nachází lopatky k nabírání bylinek, sáčky, závažíčka, lékařské recepty z nejrůznějších období, etikety zachovávající označení léčiv, které přetrvává dodnes a to: bílá etiketa se lepila na léčiva k vnitřnímu užití, červená na léčiva k vnitřnímu užití a zelené etikety se lepily na zvěroléčiva. Šuplíčky táry ukrývají například synteticky vyrobený lék aspirin, který známe dodnes.
Nábytek tvoří police a skříně zvané repozitoria. Jsou bohatě zdobena barokními sloupy. Za skleněnými dvířky repozitorií stojí nádobky na léky zvané stojatky. Průvodce nám vysvětlil, že v poličkách úplně naoře se nacházejí nejstarší dřevěné z konce 17. století, dále cínové, majolikové a nejmladší porcelánové, které již bylo možné vymývat a nejmladší skleněné z 19. století. Ty jsou navíc vybaveny zabroušenými zátkami, které zabraňují přístupu vzduchu. Průvodce hovořil o dalších místnostech a prostorách, které patřily k lékárně. Jednalo se o chladné sklepy určené pro skladování surovin, půda určená k sušení bylin, laboratoř. K lékárně patřily i obytné prostory a černá kuchyně. Poté co jsme si prohlédli oficínu, zastavili jsme se u dveří do přípravny léků, nad nimiž visí obraz Panny Marie Klatovské, kterou nemocní prosili o uzdravení.
Přípravna léků
Po prohlídce vstupní místnosti – oficíny, průvodce otevřel dveře do přípravny léků. Hned za dveřmi jsme si všimli třístupňové pece, na níž se sušily léčivé rostliny při různé teplotě. Průvodce přistoupil k pracovnímu stolu my jsme sledovali, jak začal točit kolem míchačky mastí a těst s porcelánovou mísou a palice uvnitř nádoby začala míchat směs. Nemohli jsme uvěřit, že toto zařízení bylo používáno ještě ve 20. století. Poté jsme sledovali, jak průvodce vyndal ze zásuvky pracovního stolu pilulkovnici a předvedl nám krok po kroku, jak se zde vyráběly pilulky. Je zajímavé, že ačkoliv výsledným produktem této činnosti byly kulaté pilulky, v dnešní době obvykle neříkáme, že si „vezmeme pilulku“ ale „vezmeme si prášek“. Pro výrobu prášku se přitom používal hmoždíř. Dva takové mohutné mosazné hmoždíře s nápisem „Stephanus Servatius Schmidt 1740“ jsme si mohli prohlédnout po stranách stolu.
Potom se průvodce zaměřil na pijavice lékařské – jedná se o naprosto jiný druh, než jsou pijavice žijící v rybnících a jezerech. Jak z jeho výkladu, tak z informací z tištěných materiálů jsme se dozvěděli o jejich používání, kdy po přiložení na pacienta vylučovali kromě řady léčivých látek i protisrážlivý enzym hirudin, tím zabraňovaly tvorbě krevních sraženin a také snižovaly krevní tlak a čistily rány. Důvod, proč na pracovním stole byla umístěna porcelánová nádoba na přenos těchto živočichů byl ten, že pijavice lékařské byly aplikovány na pacienty v lékárnách, předtím než Marie Terezie vydala zákaz na provádění zákroků v lékárnách. Průvodce nám také ukázal čipkovnici a strojky na pouštění krve žilou. K častým léčebným procedurám kdysi patřilo baňkování, výplachy střev neboli klystýry. Skleněné baňky i cínové stříkačky na aplikaci klystýru jsme mohli vidět v prosklených skříňkách.
Ve stojatkách jsou zachovány zbytky různých léků. Průvodce vysvětlil, že sušená kozlí krev se používala k čištění ran a zastavování krvácení. Dále zmínil červce nopálového zvaného coccionella. Jedná se o samičky brouka obsahující karmínové barvivo, které se používalo k přibarvování sirupů na kašel. Nevšedním exponátem byla tři metry dlouhá tasemnice naložená v lihu, která byla vypuzena z těla dvouleté holčičky ricínovým olejem.
Ve dvou místnostech barokní lékárny jsme strávili při prohlídce hodinu a přitom jakobychom se pohybovali v čase a dozvídali se, jak se léčilo před mnoha staletími.
Více informací naleznete na stránkách Vlastivědného muzea Dr. Hostaše v Klatovech ZDE