V reakci na první světovou válku vytvořil T. S. Eliot jednu z nejvlivnějších básnických skladeb 20. století. Krajina na rozhraní města, moře a pouště, která je spletena z historického vědomí lidstva a tvoří ji hlasy evropské literatury. Pustá země zaznívá v inscenaci v novém a oceňovaném překladu Petra Onufera, který vznikl v roce 2022 při příležitosti 100 let od prvního vydání této básnické sbírky. A v téhle otevřené, opuštěné krajině po rozpadu státu se ocitá i don Quijote. Bludný rytíř, který v sobě nese rytířské hodnoty, a především nepřestává věřit v sílu lásky.
Naše dojmy z představení Don Quichote. Pustá země
Hlavním naším zážitkem bylo neustálé překvapení již od vstupu do hlediště. Po můstku kolem orchestřiště jsme vstoupili do prostor, kam běžně divák při představení nezavítá – přímo na jeviště. Zde na točně bylo umístěno otáčející se hlediště. Zde jsme s posadili na sedadlo podle vlastního výběru, protože místa nebyla číslovaná. Chvíli jsme se kolem sebe rozhlíželi, protože jsme měli možnost vidět hlediště tak, jak jej během představení vidí herci. Ti se během hry objevují v hledišti, v lóžích, oslovují diváky i z galerie. Neustále překvapovalo, kterým směrem máme zaměřit svou pozornost.
Scénografie je jedním z nejvýraznějších prvků inscenace.
Z točny na jevišti jsme mohli sledovat čtyři prostory:
- Dřevěnou lávku nad orchestřištěm, plošinu s konstrukcí ve tvaru pyramidy se zavěšeným „zkamenělým srdcem“.
- Na balkoně je umístěn nápis STARNBERGERSEE ve stylu art deco.
- Prostor na jevišti připomínající katakomby s tunely a lampami ve tvaru srdce.
- Lobby hotelu s prosvětleným barovým pultem s řadou bílých keramických nádob připomínajících urny.
Herecké výkony
Po úvodních slovech, kdy diváky oslovil představitel věrného sluhy a zbrojnoše Dona Quichota Sancho Panza, se hlediště pootočí a diváci mají výhled na první z míst, kde se děj odehrává v prostoru připomínajícím katakomby. Další z aktérů sestupuje po točitém schodišti, takže kromě hereckých, a dokonce i tanečních výkonů naši pozornost upoutaly samozřejmě také prostory jeviště. Po chvíli se dějiště inscenace přesunuje na dřevěný můstek spojující jeviště s hledištěm vedoucí přes orchestřiště. Potom se opět herci objevují v dalším místě na jevišti. Kromě dialogů, zdařilé improvizace i tanečních výkonů hlavních protagonistů jsme ocenili také velmi dobře koncipovanou scénu i osvětlení. Herci komunikují přímo s diváky a ztrácí se hranice mezi jevištěm a hledištěm. Scény označují názvy jednotlivých kapitol Eliotova básnického díla, což vytváří dojem četby knihy.
Světelný design je klíčový pro vytváření atmosféry jednotlivých obrazů.
Světlo se dynamicky mění podle pohybu točny. Zejména na nás zapůsobila scéna odehrávající se na konstrukci v hledišti se zavěšeným kamenným srdcem, pod kterým zdánlivě „hořel oheň.“ K celkovému dojmu z představení nepochybně přispěly i kostýmy. Don Quichote se objevuje v obnošeném oděvu, Sancho Panza má ve srovnání s Donem Quichotem civilnější oděv. Ostatní postavy se jsou oblečeny do civilních kostýmů evokující módní trendy počátku 20. století.
Přestože inscenace nemá konkrétní děj, působí na diváky nadčasově hledáním základních hodnot. Samotné zpracování a přesdědčivé výkony herců vytvářejí z představení opravdu unikátní zážitek.
Účinkující:
Denisa Barešová, Pavla Beretová, Marie Poulová, Marek Daniel, Vladimír Javorský, Ondřej Pavelka, Petr Vančura, Lucie Trmíková a tanečník Adam Rameš
Foto z představení : P. Hejný
Více informací naleznete ZDE
Pustá země
Pustá země (1922, The Waste Land) je nejznámější básnická skladba anglického básníka, esejisty a dramatika amerického původu Thomase S. Eliota, nositele Nobelovy ceny za literaturu za rok 1948.
Dílo je složitou výpovědí o době mezi válkami a je autorovou reakcí na první světovou válku. Eliot se v něm snaží vyjádřit bezmocnost člověka proti smrti. Tématem básně je lidský úděl a jejím hrdinou je nepojmenovaný Kdožkolvěk (v originále Everyman), který zápasí o spásu vlastní duše. Osobní se mísí s obecným, světské s duchovním, rýmy s volným veršem, který převažuje. Na básni se podílel různými radami a připomínkami i Elliotův přítel Ezra Pound. Dílo se skládá z pěti částí:
- The Burial of the Dead (Pohřbívání mrtvých),
- A Game of Chess (Partie šachů),
- The Fire Sermon (Kázání ohně),
- Death By Water (Smrt utopením),
- What the Thunder Said (Co říkal hrom).
První tři části tvoří světský prostor básně, daný především obrazem moderního velkoměsta. Čtvrtá část líčí plavbu, ztroskotání a magickou proměnu utonulého hrdiny. Závěrečná část je obrazem duchovní pouti vyprahlou a zničenou zemí, děsivou krajinou moderní civilizace ke zřícenině Nebezpečné kaple (Chapel Perilous), kde podle tradice podstupoval rytíř poslední a nejtěžší zkoušku před dosažením svatého grálu. Na konci básně zazní hrom slibující déšť, ale vláha nepřijde. Kaple, v níž měl být svatý grál, je prázdná a příslib regenerace se nenaplní.
Zdroj: Wikipedie