Vydali jsme se do Karlovarského kraje do města Bochov. V jeho okolí se nachází hrad Hartenštejn, který byl cílem naší cesty. Z kamenné vyhlídkové věže je nádherný výhled na Doupovské hory. Cestou ke hradu jsme se zastavili u pomníku obětem 1. světové války, který byl postaven v roce 1924. Na hrad Hartenštejn se nám naskytl výhled ještě v závěru našeho výletu z Hladového vrchu.
Cesta na hrad Hartenštejn
Dojeli jsme do města Bochov a vydali se z náměstí Míru po červené turistické značce. Cestou nás zaujala budova hasičské zbrojnice, před kterou stojí socha patrona hasičů svatého Floriana. Na budově nás zaujal letopočet založení 1872 připomínají rok, kdy byl sbor dobrovolných hasičů města založen. Pokračovali jsme dále kolem Panského rybníka do ulice Lipová. Zde se nachází malé parkoviště. Odtud jsme stoupali polní cestou a před sebou jsme viděli věž hradu Hartenstein. Asi v polovině cesty jsme odbočili vlevo po cestě lemované alejí.
Pomník obětem 1. světové války
Cesta alejí nás dovedla k pomníku obětem 1. světové války. Pomník byl vystavěný v roce 1924 jako připomínka 108 občanů Bochova, kteří padli v 1. světové válce. Je tvořen pískovcovými kvádry poskládanými do tvaru obelisku a stojí na návrší zvaném Velký Bühl. Kolem obelisku jsou umístěny žulové desky, na kterých jsou zaznamenána jména padlých v jednotlivých letech války. Před obeliskem stojí kříž.
Hrad Hartenštejn
Vrátili jsme se zpět na červenou turistickou značku a došli až k rozcestníku pod hradem. Odtud nás okružní cesta dovedla až k hradu. Nejprve nás upoutala kamenná 15 metrů vysoká věž hradu. Je možné na věž vystoupit, ale je třeba si předem zapůjčit klíče v informačním centru obce Bochov (nebo v restauraci Radniční sklípek) oproti vratné záloze.
Hrad o čtvercovém půdorysu pochází z konce 15. století. Nechali jej postavit páni z Plavna, kteří jej využívali jako vojenský opěrný bod. Pozoruhodný byl velmi promyšlený hradní obranný systém s bateriovými věžemi vybavenými střílnami, které střežily spirálovitou přístupovou cestu. Časem se majitelé často střídali. Roku 1573 je hrad v písemných pramenech uveden jako pustý. Později byl mírně opraven, ale nakonec zpustl úplně. Během 20. století byl rekonstruován.
Hrad je volně přístupný a při prohlídce jsme se dozvěděli o jeho historii a co se na jednotlivých místech nacházelo z informačních tabulí – jižní věž, jižní torzo hradby, hradní studna, hradní opevnění tzv. bollwerk a polygonální bašta, mezi arsenalem (malou obdélnou stavbou v jižním nároží hradu) a jižní věží byla nelezena chlebová pec. Ve své době byl hrad vrcholem českého válečnictví se svými polookrouhlými bateriovými věžemi a polygonální baštou a je stále nedoceněnou památkou evropského významu.
Hartenštejn
Hartenštejn (německy původně Neuhartenstein, později Hartenstein) je zřícenina pozdně gotického hradu poblíž Bochova. Zřícenina stojí v nadmořské výšce 730 metrů. Nejvýraznějším pozůstatkem hradu jsou tři polookrouhlé bateriové věže s klíčovými střílnami a polygonální bašta.
Hrad založil Jindřich z Plavna jako vojenský opěrný bod někdy před rokem 1473, ze kterého pochází první písemná zmínka. Kromě pánů z Plavna vystřídal několik majitelů, kterými byli Bohuslav ze Švamberka (v zástavě od roku 1473), Anna Cedvicová (v zástavě od roku 1496), Jan Maštovský z Kolovrat (po roce 1519) nebo Jindřich Mikuláš Hasištejnský z Lobkovic (po roce 1554). V roce 1573 je hrad poprvé označován jako pustý, ale byl alespoň částečně obnoven Adamem starším Štensdorfem ze Štensdorfu. Úplně opuštěn byl po roce 1609, kdy panství koupil Linhart Colona z Felsu a byl připojen k Andělské Hoře. Čtverhranné staveniště hradu zaujalo vrchol osamělého vrchu. Z obvodové hradby vystupovaly ve středech tří stran polookrouhlé bateriové věže. Západní stranu chránila velká polygonální bašta, ze které v místech vstupní brány vystupovala menší polookrouhlá bašta. V jihozápadním nárože stál malý palác. Většina dalších budov, které stály po obvodu jádra, zanikla. Na severovýchodní straně nádvoří byla studna. Při sanaci ve 30. letech 20. století bylo zjištěno, že dosahovala hloubky 34 metrů.
Zdroj: Wikipedie
Restaurace Radniční sklípek v Bochově
Vrátili jsme se do centra města kolem kostela sv. Michaela archanděla na náměstí Míru a zastavili se na oběd v restauraci Radniční sklípek. Nachází se v budově radnice. Gotická radnice byla postavena na konci 14. století, v 18. století byla barokně přestavěna a empírově upravena v 19. století. V současné době prochází celá budova rekonstrukcí včetně restaurace, proto jsou její prostory zredukovány do společenské místnosti. Zde nás zaujaly obrazy na stěnách na kterých byl zachycen nedaleký hrad Hartenštejn. Oběd nás zasytil a jídlo bylo velmi dobře připraveno, takže jsme si pochutnali. Ve městě, jehož historie je spojena s výrobou porcelánu, nás zaujal ještě jeden detail a tím byl znak a název restaurace na porcelánovém jídelním nádobí.
Náměstí Míru a cesta ke Hungerbergu
Obešli jsme se náměstí Míru, kde jsme se zastavili u věžovité studny postavené v polovině 18. století. Tato studna byla hlavním zdrojem pitné vody. Voda byla čerpána ze studny pumpou, u které se nacházely také dva žlaby. Studna je zapsána v seznamu kulturních památek. Vedle studny stojí žulová kašna z v 18. století. Uprostřed kašny je sloupek se dvěma chrliči ve tvaru lví hlavy. Pokračovali jsme ulicí Karlovarskou a Dlážděnou do ulice Na Kopečku. Odtud nás cestička dovedla k vyhlídkovému místu na Hladovém vrchu. Výhled do kraje byl nádherný a viděli jsme na protějším kopci hrad Hartenštejn.
Hladový kopec (Hungerberg)
Hrad byl založen Pány z Rýzmburka v první polovině 14. století k ochraně městečka Bochova a jako středisko panství. Pro spory pozdějších majitelů s králem byl v roce 1469 dobyt a vypálen vojskem Jiřího z Poděbrad. Dochoval se výrazný příkop a val. Z místa je dnes rozhled do okolní krajiny a na nedaleký hrad Hartenštejn. Jméno vrchu (Hladový) souvisí s pověstí o hladomorně, která prý na hradě bývala.
Bochov
První písemná zmínka o Bochovu pochází z roku 1349, ale jako město byl uveden až v roce 1366. V polovině čtrnáctého století Bochov patřil pánům z Rýzmburka, kteří mu roku 1375 udělili stejná práva, jak mělo město Cheb. Rýzmburkové město roku 1406 prodali a od roku 1412 jsou jako jeho majitelé doloženi Plavenští z Plavna.Podle sevřeného oválného půdorysu městského jádra na mapě stabilního katastru je pravděpodobné, že byl Bochov opevněn, ale případné ohrazení by mohl doložit jen archeologický výzkum. Stopy opevnění se nedochovaly. Podobně jako v dalších městech a obcích na Karlovarsku se také v Bochově vyráběl porcelán. V roce 1902 zde založil továrnu J. Pollack, jenž se soustředil na výrobu malých panenek či hlaviček pro panenky jiných výrobců. Roku 1908 podnik koupil J. Plass a přivedl si společníka Rössnera, kteří továrnu přestavěli a zaměřili se na výrobu čajových a kávových servisů, malovaných hrnků a malých holeb. Druhá světová válka přinesla konec továrny v roce 1944. Další porcelánkou v Bochově byl podnik J. Zimmera.
Zdroj: Wikipedie
Foto: Cysnews.
Více informací naleznete na stránkách města ZDE
Legenda o ovčákovi a Bílé paní
Některé hrady jsou spojeny s legendami a pověstmi. Proto nás cestou ke hradu zaujal Úryvek z knihy Zdeňka Šmída:Strašidla a krásné panny vyprávějící příběh o ovčákovi a Bílé paní Ten jsme si přečetli na informační tabuli „Cesta z města“ (www.cestazmesta.cz; www.mesto-bochov.cz; www.zsbochov.cz):
„Pasák Heinz neuměl nic jiného než pást ovce. S úsvitem vyháněl stádo pod svahy Hartenštejna. Jednou se před ním objevila Bílá paní: „Abys věděl, ty jeden ovčáku, já jsem zakletá princezna. Když mne vysvobodíš, stanu se tvou ženou. Vysvobodíš mne?“
Bože, zasnil se Heinz, já a princezna. Po dvou hodinách dospěl k názoru, že je vlastně velice hezký a chytrý, že ho mělo už dávno napadnout ucházet se o nějakou princeznu a že tady tedy darmo ztrácí čas. Zahnal ovce do vsi, a když se smrklo, vyrazil zpátky na Hartenštejn.
O půlnoci usedl na kámen a čekal, co se bude dít. Začínal se nudit. Po půl noci se před ním ozvalo: cho-cho-cho. Z mlází se vykolébala žába beliká jako býk. Z nozder se jí valily jiskry a odporně mlaskala. To je jistě má přespanilá princezna, pomyslil si Heinz. Cho-cho-cho, řekla znovu žába a začala se nafukovat. už byla větší než dva býci a za chvíli byla větší než sám Hartenštejn. Občas praštil žádu klackem a zavřel oči. Když je otevřel, stála před ním princezna a řekla doslova toto: „Jsi statečný chlapec, Heinzi. Ještě dvě noci vydrž a budu tvoje.“ Na rozloučenou ho políbila. Heinz se připotácel domů, vypustil ovce na Hartenštejn a tam usnul. Po půlnoci se k němu snesl bílý drak. Blýskal rudýma očima a hrůzně syčel. Začal se spápat na Heinze, ale ten ho občas praštil klackem po hlavě. Při každé ráně zavřel oči a když je otevřel, stála před ním princezna. „Ještě jednu noc vydrž a budu tvoje“. Večer čekal na obvyklém místě. Padla půlnoc. Tu k němu přistoupila scvrklá babizna a skuhravě se rozesmála. Heinz ji praštil klackem, stařeně to však nevadilo. „Abys věděl, já jsem tvá princezna a takhle budu vypadat po dvaceti a ještě jednou po dvaceti letech“. Jak to Heinz uslyšel, rozklepala se mu kolena a dal se na útěk. Nezabránil však tomu, aby neslyšel princeznin nářek: „Ach, běda.“ plakal sladký hlas. „Teď musím dalších sto let čekat na své vysvobození.“.
Heinz z toho nářku umíral lítostí. Ráno se umyl u studny, zapískal na psa a hnal ovce k Hartenštejnu. Tam usedl na balvan, těšil se ze sluníčka, a radoval se, jak chytře vyzrál na pekelné síly. Nakonec se oženil s krasavicí ze vsi. A každých sto roků bloudí hradbami Hartenštejna zakletá Bílá paní a čeká na své vysvobození.