Jeden z velkých osudů kuponové privatizace končí tragickou havárií. V době nejsilnějšího lockdownu během luxusní dovolené daleko od civilizace na vrcholu ledovce umírá miliardář, jehož do zřícené helikoptéry přivedl astronomický úspěch prožitý v devadesátých letech. Jeho život končí v absolutním tichu a izolaci, do které se tak dlouho snažil skrývat před zraky veřejnosti. Jak to, že po desetiletích nevyžádané mediální pozornosti, po salvě dotazů, „jak vůbec bylo možné získat takové bohatství a jak se s ním žije,“ ho ve chvíli smrti nikdo neslyší…
Privatizace
Kuponová privatizace položila základy současnému rozložení socioekonomických a politických sil ve veřejné sféře, ovlivnila stovky tisíc životů a stala se jakýmsi základním kamenem novodobého mýtu o znovunabytí svobody. Mnohé osobní příběhy spojené s kuponovou privatizací v sobě obsahují motiv jakéhosi pohádkového „kdyby“ – „Jak bych dnes mohl žít, kdybych se tehdy rozhodl investovat jinak?“ – „Jak by vypadal můj život, kdyby mí rodiče tehdy šíleně zbohatli?“ – „Co kdyby po dědovi zbyly akcie, o kterých nikdo neví?“… Jako by se v pojetí malé a velké privatizace střetávaly malé a velké dějiny České republiky, ale i každého z jejích občanů.
Předpremiéra 29. ledna 2025
Světové premiéry 30. a 31. ledna 2025 na Nové scéně
Petr Erbes a Boris Jedinák: Privatizace
- Scénář a režie: Petr Erbes a Boris Jedinák
- Dramaturgie: Ilona Smejkalová
- Scéna a kostýmy: Lucia Škandíková
- Hudba: Tomáš Vtípil
- Světelný design: Karel Šimek
Pohybová spolupráce: Dora Sulženko Hoštová
Hrají:
Pavla Beretová, Šimon Krupa, Robert Mikluš, Igor Orozovič, Marie Poulová, David Prachař, Mark Kristián Hochman j. h., Tomáš Vtípil (hudebník)
Dramaturgyně Ilona Smejkalová o inscenaci
Snažíme se, aby tituly, které vybíráme, byly co nejvíce provázány jak s českou, či dejme tomu středoevropskou historií, tak i s tím, čím v současnosti aktuálně žijeme. I letošními inscenacemi na Nové scéně – projekty 100 songů a Privatizace – reagujeme jak na současnost, tak i na události poměrně nedávné. Ostatně, ve všech titulech aktuální sezony se jako leitmotiv objevuje vize rozvrácené a znovu konsolidované krajiny. Právě proto jsme v autorské inscenaci Petra Erbese a Borise Jedináka Privatizace chtěli zkoumat zásadní okamžik českých dějin, jenž položil základy současnému rozložení socio-ekonomických a politických sil ve veřejné sféře a také ovlivnil životy nás všech.
Příběhy spojené s kuponovou privatizací s sebou často přinášely sny a touhu po svobodě, naivitu, ale také bratrovražedný boj o moc a majetek. V živorodé „pohádce nového národního obrození“, v běhu investic jako by ani nezbýval čas myslet doopravdy na sebe. Vnímat se jako živou bytost. Vnímat své meze růstu. Vnímat svou konečnost. A proto – čím více jsme o tématu přemýšleli, tím více se naše idea stáčela k osudu konkrétního hrdiny, Petra Kellnera. Částečně dokumentární a částečně fikční inscenace, která je do určité míry vytvářena společně s herci, vychází především z rozhovorů, vzpomínek a svědectví lidí, kteří se v okolí Petra Kellnera vyskytovali, byli nějakým způsobem ovlivněni jeho aktivitami nebo se stali pozorovateli (a dá se říci i „hodnotiteli“) Kellnerovy kariéry a bytí. V textu inscenace se také objevují mnohé literární citace. Sem patří například Aristotelova Politika, Dantovo Peklo, Darvinovo O původu druhů nebo Štorchovi Lovci mamutů – což je motiv, který pochází z rozhovoru s jedním z respondentů, hrdinovu mateřskou firmu totiž popisoval jako lovce mamutů, již neustále hledají raněné zvíře. Vlastně je to docela dobrý popis raného kapitalismu – muži jedí jako první, ženu kupují za kožešinu, a když během lovu někdo umře, jde se dál, protože lov je vždy na prvním místě…
Zabýváme se i rodinnou, téměř modelovou situací na téma nástupnictví. Kolem osoby Petra Kellnera vzniklo už za jeho života jakési informační vakuum, které se po nečekané, tragické smrti ještě prohloubilo. Mnozí z oslovených respondentů rozhovor nakonec odmítli, nechtěli se s námi sejít, na e-maily ohledně schůzky ani neodpověděli. Anebo naopak rovnou napsali (aniž by si záměr inscenace nechali vysvětlit), že nechtějí „…být jakkoliv spojováni se zjednodušenými, byť uměleckými interpretacemi devadesátých let: a už vůbec nechtějí pomáhat na svět zjednodušujícím hodnocením Petra Kellnera“.
Ano, osoba Petra Kellnera budí zákonitě emoce, často i poněkud přepjaté. Logicky – tento „neviditelný člověk“ měl na českou politiku a společnost vliv jako málokdo. Motiv neviditelnosti i motiv opuštění a samoty na vrcholu moci nás proto na osudu ústředního hrdiny zaujaly především. Právě jeho životní příběh je totiž skutečným příběhem privatizace – a naše inscenace proto mnohem víc vypovídá o privatizaci jednoho konkrétního lidského osudu než o privatizaci jako takové.
Petr Erbes a Boris Jedinák, autoři textu a režiséři o inscenaci
Co bylo prvním impulsem ke vzniku inscenace Privatizace?
Boris: Kolem tématu jsme kroužili delší dobu, „privatizace“ nás vlastně provází už několik sezon. I v předchozích projektech jsme na ni tak trochu naráželi. Když jsme v roce 2019 dělali v rámci třicátého výročí listopadové revoluce koprodukční projekt Činohry ND, Vosto5 a 8lidí Sametová simulace, naše část projektu se odehrávala ve Federálním shromáždění, mapovala přerod socialistického státu ve stát demokratický. Už tehdy nás lákalo přemýšlet v rámci divadelního námětu o devadesátých letech a transformačních změnách, které je provázely. A pak jsme se tohoto období dotkli i při zkoušení inscenace Discoland v Divadle Na zábradlí, když jsme zkoumali historii jednoho z prvních diskotékových klubů v Praze, spojeného s osudem jeho majitele Ivana Jonáka. Ale nikdy jsme se neodhodlali věnovat se tématu privatizace naplno. I teď, při zkoušení inscenace, která se Privatizace dokonce jmenuje, jsme se nakonec rozhodli pro zúžení, jisté zacílení, které bylo nezbytné. Jde o širokou a divokou řeku, ve které je jednoduché se utopit.
Epocha devadesátek vás primárně láká, protože jste ji nezažili?
Petr: Jako malé dítě ve školce jsem ji zažil. A primárně mě začátek devadesátek zajímá i proto, že právě v téhle době se nastavily struktury moci, konkrétní rámce, ve kterých dnes žijeme. Podoba současné společnosti, a to, jak je nastavena demokracie v České republice, má silný vztah k procesu, jak devadesátky proběhly. Čím více se zabýváme tématem privatizace, tím více mi dochází, že má smysl hledat spojnice mezi končícími osmdesátkami a ranými devadesátkami;
zkoumat, jak transformace probíhala, z jakého podhoubí vycházela. Zajímá mě, v jakém stavu je česká společnost dnes a proč vypadá zrovna takto. Mám pocit, že existují postupy, z dnešního pohledu možná téměř neviditelné, které lze skrze devadesátá léta nahlédnout ostřeji. A to nejen ve vysoké politice, ale i v každodenním životě. Jenže právě devadesátá léta vnímají lidé zcela rozdílnou optikou. když jste si téma rešeršovali a dělali rozhovory s pamětníky, posunul se i váš názor? respektive – změnil se?
Boris: Jedna věc mě na období první poloviny devadesátých let fascinuje – v jaké míře jde o proces nastavený velmi úzkou skupinou odborníků a jakým způsobem se ho podařilo nakonec zrealizovat. Zároveň mám pocit, že jsme se docela rychle z rešerší, které se vázaly k privatizaci obecně a devadesátým létům, rozhodli zacílit na osobnost Petra Kellnera, na jeho kariéru byznysmena, na to, co pro nás jako nejbohatší Čech znamenal a dodnes znamená. Vlastně se mi v tento moment o tématu těžko přemýšlí bez souvislosti s Petrem Kellnerem.
A čím vás ve finále zaujal právě Petr Kellner? proč jste se rozhodli příběh privatizace vyprávět právě skrze jeho osobu?
Petr: V tom je obrovský paradox, který jsem si sám pro sebe pojmenoval – na začátku jsem zrod privatizace vnímal spíš jako okamžik, kdy se každý z občanů nějakým způsobem aktivizoval a začal se sám – jen ze své iniciativy – podílet na podnikání. Což je i typická klausovská teze, že teprve s trhem vzniká demokracie: lidé dostanou možnost zodpovídat se za své činy, což se projeví jak v ekonomické, tak ale i v širší společenské rovině. Jenže do procesu privatizace, který nabádá – pojďte být draví, pojďte být zodpovědní sami za sebe – najednou vstoupí privatizační fondy, které tvrdí něco jiného: „nebojte se, nemusíte být draví, my to uděláme a vyřešíme za vás. Nabídneme vám bezpečí, stabilitu.“ Tedy vše, co odporuje pocitu, že bych měl aktivně jednat a rozumět pochodům kolem sebe. A tady vlastně vzniká fenomén Petra Kellnera a jeho byznysu. Navíc kuponová privatizace by bez vzniku investičních fondů možná proběhla úplně jinak, protože zájem o ni nebyl ze začátku příliš velký. Možná bychom se Petrem Kellnerem ani nemuseli zabývat, kdyby v české nátuře nebylo zafixováno neriskovat, volit bezpečnou cestu a čekat, že to někdo udělá za nás. Vedle toho Petr Kellner je jednoznačným vítězem privatizace, což z něj udělalo jednoho z nejvlivnějších lidí v této zemi, tak to je samozřejmě také důvod.
Boris: Myslím, že se ke Kellnerovi nevztahujeme primárně skrze otázku peněz. Nejzajímavější situace, které na zkouškách vznikají, se netýkají ani tak finanční situace Petra Kellnera, jako spíš jeho sociálních potřeb a našich vlastních představ o životě miliardáře – jaké je to čelit tak velké mediální pozornosti, a přitom zůstávat neviditelným? Jaké úsilí ho stálo chránit svou rodinu?
Zajímá nás spíše jeho sociální a kulturní kapitál, ne ten finanční. Protože témata, která se dotýkají sociálního a kulturního kapitálu, dokážeme v tvůrčím i hereckém týmu mnohem lépe pochopit a prožít. Je to vlastně naše průnikové téma s Petrem Kellnerem, protože i herci sami, kteří vstupují do rolí jeho rodiny a jeho blízkých, jsou vidět ve veřejném prostoru i mimo své herecké úlohy, tedy tehdy, kdy často být vidět nechtějí.
Více informací naleznete ZDE
Zdroj: Národní divadlo
Foto: Martin Špelda