Státní opera uvedla operu Parsifal téměř po devadesáti letech. Wagnerův Parsifal označovaný jako „slavnostní hra zasvěcení“ čerpá z eposu o rytířích Svatého grálu, ale přetváří jej v mystickou vizi ovlivněnou Schopenhaurovou filozofií a budhismem. Svou první inscenaci této opery uvádí renomovaný režisér Andreas Homoki v Praze, rodišti Franze Kafky, který v jeho režijní inspiraci hraje důležitou roli. Společně s dirigentem Markusem Poschnerem vytvořili inscenaci, která je zajímavá nejn vizuálním pojetím, ale také odklonem od tradiční interpretace. Operu Parsifal operní domy častou uvádějí na Velký pátek, protože v tento den se odehrává třetí dějství.
Naše zážitky z představení
Scéna a kostýmy
Jakmile se zvedne opona, ohromila nás na scéně ohromná stavba válcovitého tvaru se spoustou dveří. Z jedněch nejprve vychází čtveřice panošů – strážců lesa kteří společně s Gurnemanzem a rytíři svatého grálu očekávají příchod krále Amfortase. Ten představuje trpícího vladaře, který se nemůže zotavit ze svého zranění. Otvírají se nejvyšší dveře a diváci nahlédnou do strohého nemocničního pokoje odkud vyvezou zraněného vladaře. Kolem stavby se hemží rytíři svatého grálu, kteří však nejsou oblečeni ve zbroji nebo šlechtickém oblečení, připomínají spíše úředníky v bílých košilích a klotových rukávech. Sledovali jsme účinkující pohybující se kolem stavby kruhového tvaru a měli jsme dojem, že člověk pohybující se v kruhu se vrací na stejné místo a neuteče ani sám před sebou ani před ostatními.
Po chvíli se stavba otevírá a my hledíme do impozantního prostoru vysoké knihovny uspořádané do kruhu, kde jsou knihy uloženy i v nejvyšších policích. Tato knihovna symbolizuje archiv lidského vědění. Sem přivádí Gurnemanz Parsifala, aby přihlížel hostině grálu.Světelný design dění na scéně velmi dobře podtrhuje
Ve druhém jednání, kdy se děj přesouvá do hradu kouzelníka a „černého rytíře“ Klingsora se tato mystická knihovna promění – ve středu místnosti nás překvapil osvětlený pestrobarevný kolotoč a na scéně se pobíhá spousta čarovných dívek, které mají za úkol svést Parsifala. Jako bychom přešli z místnosti posvátného grálu do rušného nevěstince. V závěrečné scéně ve třetím dějství se před námi otevírá prázdná knihovna bez knih, jejichž vytrhané listy poletují po podlaze. Působila na nás dojmem prázdnoty, která postihla místo, kde vládl slábnoucí raněný král. Po celou dobu se představení zaměřuje na téma soucitu, lidské slabosti a hledání smyslu života. Důkazem je scéna, kdy Parsifala neoslní hostina grálu, ale po celou dobu obřadu sleduje trpícího Amfortase. Je to také drama o lidské odpovědnosti, kterou na sebe na závěr vzal Parsifal. .
Pěvecké výkony
Obsazení považujeme za silnou stránku této inscenace. Pěvecké a herecké výkony všech hlavních protagonistů byly úžasné. Matthew Newlin v titulní roli byl pěvecky i herecky velmi přesvědčivý. Ester Pavlů v roli Kundry oslnila silným emocionálním výkonem. Výkon Jiřího Hájka v roli Amfortase byl uvěřitelný a přesvědčivý, a viděli jsme v něm trpícího člověka.
Osoby a obsazení:
- Parsifal: Matthew Newlin
- Kundry: Ester Pavlů
- Gernemanz: Timo Riihonen
- Amortas: Jiří Hájek
- Klingsor: Martin Bárta
- Titurel: Ivo Hrachovec
- První rytíř: Josef Moravec
- Druhý rytíř: Miloš Horák
- Čtyři panoši: Magdalena Hebousse, Yuki Smetáčková Kinjo, Marek Žihla, Vít Šandora
- Čarovné dívky: Barbora Perná, Valeria Pronina, Magdaléna Hebousse, Yukiko Smetáčková Kinjo, Stanislava Jirků, Marie Svobodová
- Hlas shůry: Jana Sýkorová
Inscenace opery Richarda Wagnera nás hluboce oslovila jak svým tématem, tak provedením. Publikum ocenilo účinkující potleskem vestoje.
Opera Parsifal
Autor analyzuje odvěký úpadek lidské společnosti a odklon od přirozené jednoty s přírodou ke kořistnictví a vyslovuje se pro regeneraci lidstva skrze popření kořistnické vůle soucitem, chápajícím a zmírňujícím utrpení všeho živého. Wagner na svém posledním jevištním díle pracoval v letech 1877-1882. Inspiroval se středověkým eposem Wolframa von Eschenbach Parzival a postavou rytíře učícího se soucitu. Wagner prolnul motivy z Wolframova eposu s motivy východní budhistické provenience. Z hlediska dramatického a hudebního je označovaný jako „slavnostní hra zasvěcení“ .
Výhradní právo divadla v Bayeruthu na uvedení Parsifala trvalo dalších třicet let po autorově smrti, do konce roku 1913. Národní divadlo uvedlo Parsifala v prvním možném termínu stejně jako pražské Nové německé divadlo (dnes Státní opera). První inscenace Národního divadla se hrála déle než rok, poté však Parsifal z této scény na dalších devadesát sedm let zmizel. Nové německé divadlo věnovalo poslední opeře jednoho se svých nejprominentnějších autorů větší péči. Po prvním uvedení v roce 1914 se objevil Parsifal na scéně o pět let později a potom ještě jednou v roce 1937. Po druhé světové válce se sem však již Parsifal nevrátil. Na scénu Státní opery se tedy vrací rovněž po velmi dlouhé pauze – téměř po devadesáti letech.
Zdroj: Národní Divadlo Ondřej Hučín
Více informací naleznete ZDE
Foto z představení: Serghei Gherciu