Heda, hrdá dcera generála Gablera, miluje jízdu na koni, hru na klavír a střelbu z pistole. Nedostupná krasavice s ocelovýma očima se k překvapení všech náhle provdá za ctižádostivého historika a brzy snad i profesora Jørgena Tesmana; manželé se nyní vracejí z dlouhé svatební cesty a stěhují se do honosné vily, přesně podle Hedina přání.
Heda Gablerová
Objevují se však přízraky minulosti. Do města přijíždí Tea Elvstedová, jejich společná známá, a především Eilert Løvborg, atraktivnější a talentovanější konkurent Tesmana a Hedina dávná láska. Løvborg svůj brilantní intelekt kdysi démonicky zničil alkoholem a drogami a kvůli své pochybné pověsti nebyl pro Hedu dostatečně perspektivní – finančně ani společensky. Nyní se však díky obětavé Tee svých závislostí zbavil a dokonce vydává novou publikaci. Tesmanova profesura se zdá být v ohrožení, Hedě se její představa o budoucím životě rozpadá pod rukama a probouzí se v ní temnota, zlost a tvrdost, se kterou je připravena zúčtovat se světem kolem sebe.
Ibsenovu hru, která vzbudila v době svého vydání v roce 1890 silné emoce a dodnes patří k stálicím světového repertoáru, uvedeme v režii Viktora Bodóa. Tento maďarský režisér, známý také působením na významných německojazyčných scénách, má svůj nezaměnitelný scénický rukopis, v němž suverénně pracuje s groteskními prvky a popkulturními odkazy, a bývá díky tomu označován za „Quentina Tarantina současného divadla“.
Premiéry 5. a 6. března 2026 ve Stavovském divadle
Henrik Ibsen: Heda Gablerová
- Překlad: František Fröhlich
- Režie: Viktor Bodó
- Dramaturgie, úprava: Jana Slouková
- Scéna: Juli Balázs
- Kostýmy: Fruzsina Nagy
- Hudba: Klaus von Heydenaber
- Zvukový design: Gábor Keresztes
- Světelný design: Tamás Bányai
- Video: András Juhász
- Asistentka výpravy:Iirina Vorobeva
Osoby a obsazení:
- Heda Tesmanová: Pavla Beretová
- Jørgen Tesman: Filip Kaňkovský
- Tea Elvstedová: Denisa Barešová
- Eilert Løvborg: Igor Oorozovič
- Brack: Marek Daniel
- Juliana Tesmanová: Veronika Janků j. h.
- Služebná Berta: Alžběta Dolečková j. h.
Viktor Bodó
Vystudoval herectví a posléze divadelní režii na Divadelní a filmové univerzitě v Budapešti. Od absolutoria v roce 2003 se věnuje divadelní a filmové režii a scenáristice, jako herec vystupuje už pouze ve filmu. V roce 2008 založil vlastní soubor Szputnyik Shipping Company. K jeho největším úspěchům patří dramatizace Kafkova Procesu, nastudovaná v produkci Divadla Józsefa Katony pod názvem Semeloumnezmizelsem. Díky této inscenaci začal dostávat pracovní nabídky i z mimo‑maďarských divadel, v současnosti režíruje zejména na německojazyčných scénách (Graz, Vídeň, Berlín, Kolín, Hamburk, Curych). Bývá označován — zřejmě pro jeho citáty nabitý, akcí a vtipem kombinovaný rukopis — za „Quentina Tarantina současného divadla“.
Režisér Viktor Bodó o inscenaci
V čem vnímáte specifika Ibsenovy tvorby?
Heda je moje první režijní setkání s Henrikem Ibsenem, a čím víc se jeho dílem zabývám, tím větší vnímám podobnost s Čechovem. Vidím podobné motivy a líbí se mi, jak si téměř všechny postavy protiřečí. Protiklady a rozpory, to vše tvoří komplikovanost vztahů a vůbec celé hry. I když máme pocit, že je na začátku všechno jisté, postupně se nám všechno převrátí do nejistoty. Je zajímavé po tom pátrat. Klíčová je také minulost, sledovat, co bylo před tím, než jsme naše hrdiny poznali. Ibsenovi lidé jsou osamělí, navzdory tomu, že se snaží být spolu. Chtějí mít na sebe vliv. Fascinuje mě, jak groteskně autor ukazuje všechny lidské nedokonalosti. Dokonce ani sebevraždy zde nejsou povedené. Postavy čekají v životě na něco velikánského a přitom to, co přichází, je titěrné, je to o ničem, přesně tak, jak nám to život přináší. V tom nacházím u Ibsena dokonce hrdiny jako z Dostojevského románů, všechny tyhle realistické, hluboké, krásně napsané charaktery.
Jaká bude vaše inscenace?
Pro moji režijní koncepci bylo zásadní herecké obsazení, u takových her je klíčové, aby to byli skutečně vynikající herci. Od obsazení se zde odvíjí opravdu moc a jsem z pražských herců nadšený. Speciálním ústředním motivem a v podstatě další postavou hry je potom dům. Luxusní vila, kterou jsme si lokalizovali do Holmenkollenu na okraji Osla. Symbolizuje zdánlivý sen, Hedinu náhodně vyslovenou a poté popíranou touhu. Na jevišti máme zcela čistý, minimalistický prostor, vilu podle jemného vkusu, plnou nejnovější technologie, jenomže nic v ní pořádně nefunguje.
Mnoho kritiků v Ibsenově době si nevědělo s postavou Hedy Gablerové rady, považovali ji za „monstrum“. Kdo je Heda pro vás?
Mám takový pocit, že v Ibsenově životě se určitě vyskytla žena, která nedospěla a zůstala do určité míry dítětem. To se pak propisuje do jeho klíčových hrdinek, které jsou si v jistých rysech podobné, například Heda a Nora. Všechny Hediny vztahy jsou zdeformované, nic kolem ní nefunguje. Jako „monstrum“ se nám může jevit i tím, že se nám exponuje jako silně dekorativní žena, femme fatale. Mnoho hereček touží po této roli právě kvůli takové poloze, ale musí dokázat zahrát i její druhý pól – depresi, strach, melancholii. Okolo Hedy cítím nějakou dekadentní touhu po smrti, po velkolepých věcech, ale v kontrastu s tím dělá hrdinka zbabělá maloměšťácká rozhodnutí. Mezi ní a jejími rodiči se musela stát nějaká veliká chyba. Nevíme nic o její matce a o generálském otci víme jen velmi málo. Já se domnívám, že od něj ona sama také velmi málo dostala. A právě proto má kolem sebe tolik mužů, pořád se totiž bojí, že to, co má, ztratí. A ještě k tomu si hraje s pistolí. Možná pro ni představuje formu zážitku, možná ji potřebuje kvůli adrenalinu a vnitřnímu napětí. Především chce ale mít všechno a všechny pod kontrolou.
Jaká témata dramatu jsou pro vás nejsilnější?
Nezačnu tématem, ale jedním hrdinou. Absolutně rozumím Eilertu Løvborgovi, a to v celém oblouku jeho postavy, protože sám jsem pětadvacet let pil a dobře znám i drogy. Pokoušel jsem se několikrát přestat, sám, bez odborníka, a párkrát jsem měl při tom po svém boku nějakou ženu, kamarádku, která měla pocit, že mi pomáhá, nebo mi i do určité míry pomáhala. Ale byl to křehký stav, závislost je ohromně nebezpečná, vždy jsem zase znovu spadnul, a to hluboko. Teď už jsem šest let čistý a mám kolem sebe kruh lidí a odborníků, kteří mi v tom pomáhají. Løvborg je v tzv. suchém střízlivém stavu, má vlastní způsob, jak zůstat čistý, ale to se povede asi jenom jednomu z tisíce. A v tu chvíli vidíme vliv a moc Hedy i její zbabělost. Zničí ho velmi rychle. Určitě mezi nimi byla nějaká vášnivá láska, ale z její strany má velikou destruktivní sílu. Už od chvíle, co se Heda a Eilert potkali, se oba vydávají vstříc smrti. A z hlediska tématu je jisté jedno – Heda Gablerová je hra o nefunkčních vztazích. A o manipulaci, dokonalé i neumělé.
Rozhovor vedla Jana Slouková a kompletní vyjde v březnovém čísle časopisu Foyer.
Dramaturgyně Jana Slouková o inscenaci
Své proslulé drama Heda Gablerová napsal Henrik Ibsen už v roce 1890. Jeho nadčasový příběh měl ve své době paradoxně nejméně pozitivní ohlas ze všech autorových her, publikum i kritici totiž nejistě váhali nad záhadným charakterem hlavní hrdinky – hrdé, kruté, znuděné, manipulativní, ale i uvězněné a po životě a vyšší kráse toužící Hedy. Ne náhodou nazval autor své drama Heda Gablerová, tedy jménem, které nosila hrdinka za svobodna. Právě v kontrastu mezi Hedou Gablerovou a Hedou Tesmanovou, minulostí a přítomností, mezi obrazem krásné dcery generála Gablera a manželky snaživého, zoufale nudného kulturního historika Tesmana, vzniká veliké drama, které mistr světové literatury Ibsen servíruje s neokázalostí sobě vlastní, v přesné konstrukci silného příběhu, metafor a významů, to vše pod pláštěm každodenní dusivé plíživosti i v napětí severského thrilleru.
Jaké to je, prodat se pod cenou?
Žít v malých nesnesitelných podmínkách, pomluvách a malichernostech a chtít z toho všeho uniknout? Má člověk přiznat chybný krok, nebo žít svůj druhý, tajný život? A jde vůbec přinést do života poezii, ale umět to jen destruktivní cestou? Potřebovat svobodu, ale zároveň mít strach vykročit? Ibsenovi hrdinové jsou fascinující, komplikovaní, plní protikladů a právě proto tak živoucí a blízcí. Autora samotného proslavil výrok „Mým úkolem jsou otázky. Odpovědi nemám.“ Otázka Hedy Gablerové je dráždivá, ukazuje nám totiž temnotu, která člověka tíží i uklidňuje, stejně jako světlo, po kterém toužíme i před kterým prcháme.
Ve Stavovském divadle nás čeká teprve druhé uvedení Hedy Gablerové pod hlavičkou Národního divadla. To první, které bylo zároveň českou premiérou, vzniklo už v roce 1911 v režii a překladu Jaroslava Kvapila. Hedu hrála tehdy Leopolda Dostalová a kritika hovořila nadšeně o „uměleckém svátku, osvěžení a dokonale sladěném celku“.
Velkým svátkem je nyní nejen uvedení samotného Ibsenova skvělého dramatu, ale především jméno hostujícího režiséra. Maďarský oceňovaný tvůrce Viktor Bodó je svou tvorbou spjatý s nezávislým budapešťským divadlem Szputnyik i s klasickou oficiální scénou Vígszínház, kromě maďarských úspěchů a hostování na velkých evropských festivalech má za sebou také intenzivní oceňovanou práci v německojazyčném divadelním prostoru a čeští diváci mohli několikrát vidět jeho inscenace také při hostování na českých festivalech. Jeho tvorba je často spojována s energickou, žánrově fluidní poetikou, přesným hereckým vedením, situačním humorem a montáží stylů.
Jan Burian, generální ředitel národního divadla o inscenaci
Znám skvělou práci Viktora Bodó mimo jiné z inscenací, které uvedl na plzeňském divadelním festivalu. Herecký růst Pavly Beretové sleduji už od jejích studií na DAMU a těší mě, v jak skvělé kondici se dnes nachází celý činoherní soubor. Na premiéru se proto opravdu velmi těším.
Více informací naleznete ZDE
- Zdroj: Národní divadlo
- Foto: Patrik Borecký