Při naší návštěvě města Olomouc jsme záhy zjistili, že jeden den na prohlídku všech jeho pamětihodností a zajímavých míst rozhodně nestačí. Krátká procházka centrem města nás však obohatila a přinesla příjemné zážitky.
Olomouc
Olomouc po staletí patřila mezi nejvýznamnější sídla českého království. Ve středověku byla třetím největším městem zemí Koruny česné – po Praze a Vratislavi. Pestrá minulost zde zanechala pestrou kolekci historických skvostů, která z Olomouce činí po Praze druhou největší památkovou rezervaci u nás. Světovou raritou je původně středověký orloj na průčelí radnice. 32 m vysoký sloup Nejsvětější Trojice je zapsán na seznamu památek UNESCO. V historickém jádru zaujme šestice nádherných barokních kašen. Václavskému návrší dominuje katedrála sv. Václava a přilehlé paláce na místě někdejšího Olomouckého hradu. Roku 1306 právě na tomto místě vymřel po meči slavný rod Přemyslovců.
Kromě bezpočtu církevních památek jsme objevili také připomínky vojenské historie bývalé olomoucké pevnosti. V městských sadech jsme objevili zbytky středověkého opevnění. V neposlední řadě je Olomouc významným univerzitním městem. Sídlí zde Univerzita Palackého v Olomouci, která je druhá nejstarší univerzita v České republice. V roce 2023 oslavila 450 výročí od svého založení. Její tradice sahá až do roku 1573, kdy původně jezuitská kolej získává všechna práva jako jiné evropské univerzity. Tato práva jí udělil císař Maxmilián II. Univerzita měla na počátku své historie dvě fakulty, jež se věnovaly výuce svobodných umění a teologických disciplín. Vysokoškolská výuka byla zahájena až tři roky po založení univerzity v roce 1576, kdy Angličan George Warr začal přednášet filozofii. Největšího rozkvětu se však univerzita dočkala po Třicetileté válce. Můžeme zmínit, že v letech 1840 až 1843 studoval na filozofické fakultě univerzity v Olomouci Gregor Mendel.
Katedrála sv. Václava
Naše kroky nejprve vedly k dominantě města ke katedrále sv. Václava. Prohlídku sídelního kostela Olomoucké arcidiecéze jsme prostě nemohli vynechat. Původně románská bazilika z 1 poloviny 12. století byla počátkem 13. století přestavena v románsko-gotickém slohu. Následovaly další gotické stavební úpravy během 13. a 14. století. Současnou podobu získal chrám koncem 19. století, kdy byl přestavěn v novogotickém stylu. Pod presbytářem ze 17. století se nachází dvoupatrová krypta. Na oltáři při jednom z pilířů je umístěn relikviář s ostatky sv. Jana Sarkandra, svatořečeného papežem Janem Pavlem II. v Olomouci v roce 1995. Hlavní věž je druhou nejvyšší kostelní věží v České republice. Zvon svatého Václava byl odlit v roce 1827 ve Vídni a jeho odlití inicioval tehdejší arcibiskup Rudolf Jan. Zvon se rozeznívá při výjimečných příležitostech.
Kostel Panny Marie Sněžné
Univerzitní kostel vysvěcený v roce 1716 stavěli olomoučtí jezuité na místě někdejšího minoritského klášterního kostela. Jeho rozvržení vychází z římského jezuitského kostela II Gesú, inspiračním zdrojem architekta Michaela Josefa Kleina z Nisy byl pražský malostranský kostel sv. Mikuláše. Po roce 1989 byl kostel předán Arcibiskupství olomouckému a od roku 2007 obdržel státu univerzitního kostela v majetku nově zřízené Akademické farnosti Olomouc. Pro svou velmi dobrou akustiku je oblíben mezi hudebníky. Během roku se zde pořádají koncertní vystoupení. V červnu letošního roku zde složil inaugurační slib nový rektor Univerzity Palackého Michael Kohajda.
Kostel sv. Michala
Římskokatolický kostel svatého Michala v Olomouci byl postaven ve 13. století a zbarokizován podle návrhu Giovanniho Pietra Tencally. Kostel je součástí areálu bývalého dominikánského kláštera. Byl první kupolovou stavbou severoitalského typu na Moravě a jeho tři kupole dotvářejí siluetu města. První zmínka o zvonech pochází z roku 1430. V průběhu 1. světové války musel kostel pro vojenské účely odevzdat všechny zvony, zůstal jen malý umíráček. Po válce byla vyhlášena sbírka na nové kostelní zvony. Během 2. světové války byly zvony Maria, Michal, Barbora a Florián znovu zrekvírovány. Kostel byl bez zvonů více než šedesát let. Na pořízení nových zvonů pro kostel sv. Michala měl velkou zásluhu hejtman olomouckého kraje Jan Březina, který v roce 2007 zakoupil jeden zvon a byl iniciátorem sbírky na pořízení dalších zvonů, která se setkala s velkým ohlasem veřejnosti. V září 2007 byl odlit zvon svatého Jana Sarkandra, následoval zvon sv Zdislavy. Během několika měsíců se podařilo shromáždit prostředky na další zvony. V roce 2008 byl odlit zvon Michael Archanděl, čtvrtý je zvon Panny Marie. Celý soubor pochází ze zvonařské dílny Tomášková- Dytrychová z Brodku u Přerova. Zvony jsou umístěny v gotické zvonici.
Kaple sv. Jana Sarkandra
Sarkandrova kaple je novobarokní stavba postavená na místě mučednické smrti kněze Jana Sarkandra. Do dnešní podoby byla upravena na počátku 20. století. Vypracováním projektu byl pověřen pražský architekt Eduard Sochor, jehož jméno máme spojeno se stavbami rekreačních prvorepublikových vil v okolí Prahy či rekonstrukcí romantického hradu Kokořín. Architekt Sochor navázal na původní stavbu. Z ní zůstala zachována podzemní apsida, nad kterou vznikla novostavba završená kupolí s lucernou. Odtud dopadá díky kruhovému otvoru v podlaze proud světla až do suterénu, představující dochovanou památku Sarkandrova mučednictví. Před kaplí jsme si všimli sochy sv. Jana Nepomuckého stojící u schodiště a uprostřed nádvoří originální a zajímavě řešené fontány Pramen živé vody sv. Jana Sarkandra.
Procházka historickým jádrem města
Protože naše časové možnosti pro důkladnou prohlídku města byly omezené, zastavili jsme se v Informačním centru, kde nás zaujala brožurka s názvem Olomouc v kostce. Stručně představuje nejvýznamnější památky, které při procházce můžete bez problémů vidět. Dozvěděli jsme se například, že sloup Nejsvětější Trojice stojící na Horním náměstí je od roku 2000 zapsán na Seznamu UNESCO. V době naší návštěvy jsme ho nemohli vidět v plné kráse, protože se z důvodu probíhající rekonstrukce ukrýval za lešením, ale v Informačním centru jsme si prohlédli jeho zmenšený model. Tento monument byl postaven v letech 1716- 1754. Jeho hlavním účelem byla oslava katolické církve a víry, vyvolaná pocitem vděčnosti za ukončení moru, který na Moravě udeřil v letech 1714 a 1716. Sloup se po svém dokončení stal zdrojem hrdosti, protože všichni, kdo se na jeho stavbě podíleli, včetně hlavního tvůrce Václava Rendera, byli občany Olomouce. Vysvěcení sloupu se v roce 1754 osobně zúčastnila císařovna Marie Terezie se svým manželem Františkem I. Lotrinským.
Radnice s orlojem
Dominantou Horního náměstí je také Radnice s Orlojem. Stavbu této budovy s kupeckým domem povolil Olomouci výsadou z roku 1378 moravský markrabě Jošt Lucemburský. Budova prošla zásadní přestavbou v polovině 15. století, kdy bylo vytvořeno druhé patro spolu s gotickou kaplí sv. Jeronýma, kterou zdobí kroužená klenba. V průběhu druhé poloviny 16. století byla stavba barokně upravena a doplněna renezančním portálem. Součástí radnice je 75 m vysoká šestipatrová věž se zabudovaným olomouckým orlojem. Je to druhý nejstarší orloj u nás s jedním z mála heliocentrických strojů tohoto druhu na světě. Jeho počátky spadají do 15. století, ale první zmínku o existenci orloje máme z roku 1519. Současná podoba orloje je z 50. let 20. století. Mozaiková výzdoba je tvořena medailony na bočních stranách výklenku přestavující práce charakteristické pro jednotlivé měsíce v roce. Ve vrcholu výklenku uplatnil autor návrhu Karel Svolinský folklorní motiv Jízdy králů.
Kašny na Horním náměstí
Na Horním náměstí se nachází několik kašen. Největší a umělecky nejnáročnější je Caesarova kašna. Autorem sousoší císaře Gaia Julia Caesara na vzpínajícím se koni a u nohou mu leží dvě mužské postavy s kartušemi – jedná se o personifikace řek Moravy a Dunaje je Jan Jiří Schauberger. Socha odkazuje na pověst o založení Olomouce tímto římským císařem. Socha Caesara je umístěna tak, že svou tvář odvrací směrem k Michalskému návrší, kde údajně stával tábor římských vojsk. Kašna byla dokončena v roce 1725.
Herkulovu kašnu z roku 1687 zdobí socha bájného antického hrdiny Herkula v nadživotní velikosti s kyjem v pravé ruce. V levé ruce drží šachovanou orlici – symbol města, kterou chrání před sedmihlavou hydrou. Herkulova kašna původně stála na místě, kde se dnech nachází sloup Nejsvětější Trojice. Přesunuta byla v roce 1716.
Ariónova kašna
Kašna vznikla v roce 2002 a doplnila soubor barokních kašen inspirovaných antickou mytologií. Jejím autorem je olomoucký rodák žijící ve Francii, sochař Ivan Theimer. Námětem sochařské výzdoby je antická pověst o řeckém básníkovi a pěvci Ariónovi, kterého zachránil z mořských vln delfín přivábený Ariónovým zpěvem.
Dolní náměstí
Kolem budovy Moravského divadla v Olomouci jsme prošli na Dolní náměstí, v jehož středu nás zaujal Mariánský morový sloup. Byl postaven po morové epidemii v Olomouci z iniciativy kameníka Václava Rendera. Spodní část s oválným otvorem uprostřed zdobí sochy osmi světců, světic a patronů proti moru.
Ani na Dolním náměstí nechybějí kašny. Neptunova kašna je nejstarší kašnou ve městě. Byla postavena v roce 1683 kameníkem Václavem Schüllerem. Uprostřed se nachází socha boha Neptuna s trojzubcem. Jupiterova kašna je naopak nejmladší z olomouckých barokních kašen a je na Dolním náměstí umístěna od roku 1735. Autorem sochy vládce bohů Jupitera je Filip Sattler. Tato socha zde nahradila původní sochu sv. Floriána.
Oběd v restauraci U červeného volka
Protože nám během procházky uličkami historického města vyhládlo, rozhodli jsme se pro oběd v restauraci U Červeného volka. O domě, v němž se restaurace nachází, jsou první zmínky již z roku 1514. tento název měl dům od roku 1630 do poloviny 20. století. Již v roce 1630 se zde nacházel zájezdní hostinec, a od roku 1997 restaurace nazývaná podle domového znamení – zavěšené plastiky hlavy červeného volka nad vchodem. Dům zaznamenal renesanční, barokní a klasicistní přestavby, Mázhaus je barokní. Kapacita restaurace je 81 míst a my jsme využili příjemného letního počasí k posezení na zahrádce vnitrobloku. Jídlo bylo chutné a obsluha ochotná a vstřícná.
Olomouc – město s univerzitní atmosférou
Protože Olomouc má také bohatou univerzitní historii a je sídlem druhé nejstarší univerzity v naší zemi, která v roce 2023 oslavila 450. výročí svého založení, vydali jsme se po obědě na prohlídku budov, ve kterých dnešní Univerzita Palackého sídlí.
Žerotínský palác je reprezentační městský palác vzniklý renesanční přestavbou starších panských domů. Od roku 1588 jedno ze sídel moravského šlechtického rodu Žerotínů. Od konce 17. století byl palác v majetku města. V roce 1967 přešel do majetku Univerzity Palackého, která areál využívá pro účely výuky Pedagogické fakulty. Cyrilometodějská fakulta Univerzity Palackého se nachází v prostorách bývalého jezuitského semináře sv. Františka Xaverského postaveného v roce 1675.
Jezuitský konvikt – od roku 2002 Umělecké centrum Univerzity Palackého v Olomouci – je barokní budova náležející k baroknímu komplexu areálu bývalé jezuitské koleje v sousedství chrámu Panny Marie Sněžné. Dějiny jezuitského konviktu jsou spojeny s působením Tovaryšstva Ježíšova, jehož první členové byli do Olomouce povoláni tamním biskupem Vilémem Prusinovským z Víckova v roce 1566 se záměrem zajištění výuky v biskupském semináři a s plánem založení jezuitské koleje. Její zřízení bylo schváleno brevem papeže Pia V. v roce 1566 a do funkce prvního rektora koleje byl jmenován Španěl Hurtado Pérez. V roce 1567 založil biskup Vojtěch Prusinovský z Víckova jezuitský konvikt, tzn. zařízení pro ubytování a stravování studentů šlechtického původu. Další rozvoj jezuitské koleje byl přerušen událostmi třicetileté války a k vybudování univerzitního komplexu došlo až v letech 1661–1668, kdy olomoucký architekt Petr Schüller postavil na místě dvanácti měšťanských domů trojkřídlou dvoupatrovou budovu tzv. Starého konviktu. Z parkánu Uměleckého centra Univerzity Palackého se nám naskýtal výhled do Bezručových sadů. Usedli jsme do plátěných lehátek umístěných na nádvoří a srovnali si v hlavě zážitky z prohlídky města. Potom jsme se zašli občerstvit do příjemného bistra Konvikt.
Bezručovy sady
Jsou nejdelší a nejmladší ze tří hlavních olomouckých parků. Táhne se po jihovýchodním obvodu historického jádra města pod městskými hradbami podél Mlýnského potoka a ústí do Dómské čtvrti. První promenádní cesta se stromovím zde byla vytvořena po roce 1835, parková úprava prostoru byla provedena v roce 1905, dnešní rozloha parku pochází ale až z roku 1949, kdy byly zrušeny seminární zahrady pod kostelem sv. Michala a připojeny k parku. Je to park romantického anglického typu. Nejdříve byl označován jako Michalský výpad – tento název si dodnes ponechala hranolová strážní věž z 18. století na olomouckých hradbách, která bývá také nazývána Michalské schody. Schodiště i dnes slouží jako přístup do města z Bezručových sadů. Po roce 1905 byl park nazván Schillerovými sady. V roce 1933 byl přezván na Tyršovy sady, od roku 1947 dodnes nese název Bezručovy sady. V Bezručových sadech nás zaujalo Jihoslovanské mauzoleum, podle návrhu architekta Huberta Austa bylo postaveno nákladem Československo-jihoslovanské ligy, aby v něm byly uloženy ostatky 1187 jugoslávských vojáků, kteří zemřeli v olomouckých vojenských nemocnicích během první světové války.
Neobyčejné bistro
Ještě než jsme se vydali na zastávku tramvaje k naší zpáteční cestě domů, zastavili jsme se ještě v opravdu Neobyčejném bistru na Třídě 1. máje. V nabídce je lákavé menu, které je kompletně bezlepkové a můžete si je vychutnat v příjemném prostředí.
Zdroj informací: Wikipedie, Informační centrum Olomouc a Univerzita Palackého v Olomouci
Foto: Cysnews