Na Masarykovo náměstí Jilemnici se po dvou letech opět vrátil sněhový Krakonoš. Josef Dufek se svým týmem na soše pracoval od pondělního rána do čtvrtečního dopoledne. Díky příznivé sněhové nadílce vyrostl letošní vládce hor pod rukama sochařů do výšky pětimetrů.
Krakonoš v Jilemnici
Naposledy zdobila sněhová socha náměstí pod radnicí v roce 2019. Socha, u které se tvůrci nechali inspirovat podobou ze 40. let, měla úctyhodných 8 metrů. V roce 2020 nemohli místní nadšenci sněhuláka postavit kvůli nedostatku sněhu. Díky příznivé sněhové nadílce z minulého týdne navezla technika na náměstí během víkendu sníh v rámci údržby parkovacích ploch a asfaltového hřiště. Letošní Krakonoš je oproti svému předchůdci menší -měří pět metrů.
Sochař Josef Dufek a jeho tři pomocníci začali se stavbou v pondělí odpoledne. „Čerstvý prachový sníh šel zezačátku hůř zpracovat, nedařilo se ho pořádně „uplácat“, říká ke stavbě Josef Dufek. Problém vyřešili jilemničtí dobrovolní hasiči, kteří sníh pokropili vodou z cisterny. Sochu vládce Krkonoš místní umělci dokončili ve čtvrtek21. 1.dopoledne.
Letošní Krakonoš s výškou pěti metrů patří k těm menším. Důvodem je kratší hydraulická ruka stroje, který vršil navezený sníh do výšky. Co se týče vzhledu, má tentokrát socha tradičnější podobu. Je sice bez klobouku a fajfky, ale nechybí mu plášť, velké boty, obvyklá sukovice v ruce a miniatura sněhové vesničky s kostelem u nohou. Letošní novinkou jsou sněhové smrky, které obklopují krkonošské chaloupky po Krakonošově levici. Stavění velkých sněhuláků na náměstí má v Jilemnici dlouholetou tradici. Ve sbírkovém fondu jilemnického muzea se nachází fotografie sněhového Krakonoše s připsaným letopočtem 1909. Podle Jana Luštince, emeritního ředitele muzea, však letopočet není stoprocentně prokazatelný. I tak se ovšem se určitostí jedná o více než stoletou tradici, na které se podílely desítky nadšenců, a která se stala symbolem celého města. Sochař Josef Dufek převzal štafetu autorství Krakonoše na náměstí v roce 2 000. Letošní socha je už 25. v pořadí.
Zdroj: http://www.mestojilemnice.cz
Výlet do Jilemnice nejen za Krakonošem
Naše redakce se vydala do Jilemnice, za sněhovou sochou Krakonoše. Protože se během posledních dní výrazně oteplilo, vyjížděli jsme trochu s obavami, jestli Krakonoš na náměstí ještě bude stát. Když jsme v sobotu kolem poledne za deštivého počasí dorazili na místo, potěšilo nás, že se sněhový vládce hor těšil pozornosti kolemjdoucích a zároveň jsme měli možnost sledovat probíhající úpravy a doplňování sněhu, aby socha i vydrželi za za tohoto pro ni ne příliš příznivého počasí.
Navzdory dešti jsme se prošli po přívětivém náměstí. Přímo za Krakonošem nás upoutala budova radnice, před níž jsme viděli sousoší Svaté trojice.Zde v podloubí u vchodu do radnice jsme viděli další sochu Krakonoše,tentokrát vyřezaného ze dřeva. To potvrzuje, že Jilemnice je bránou do Krkonoš.
Radnice je známá hlavně díky svým čtvrťovým odbíjecím hodinám, odbíjející každou čtvrthodinu tak, že z počtu úderů a jejich tónů lze rozeznat počet čtvrtí i celých hodin. V celou hodinu počet hodin opakuje velký cymbál. Čtvrťové odbíjecí hodiny a hodinky byly v oblibě zejména počátkem 19. století, u luxusních kapesních hodinek té doby bývaly doplněny zařízením, které poslední bití na stisknutí tlačítka kdykoli zopakovalo (repetýrky). Jako velmi luxusní hodinky se vyrábějí dodnes. 3 cymbály radničních hodin oznamují denně čas celkem 1020 údery, což za rok představuje 372 300 úderů. Díky tomu se jim přezdívá „nejpracovitější hodiny v Evropě.
Zdroj: Wikipedie
Na náměstí se nachází také Informační centrum sídlící v zajímavé budově na rohu ulic Spořitelní a Kavánovy. Další pamětihodností města je barokní kostel svatého Vavřince,který stojí nedaleko Masarykova náměstí na náměstí 3. května.
Kostel stejného zasvěcení stával v místech dnešního Kostelního náměstí pravděpodobně již ve 14. století. Kostel používala dolní část Jilemnice, horní Jilemnice používala někdejší kapli svaté Alžběty u zámku a zejména dnes již neexistující dřevěný kostel Povýšení svatého Kříže. Počátkem 18. století už ale kapacitně nepostačoval, proto bylo rozhodnuto o výstavbě nového chrámu. Základní kámen dnešního kostela zasvěceného svatému Vavřinci byl položen 10. srpna 1729. Projektantem rozměrného barokního chrámu byl Jan Jiří Aichbauer mladší, nevlastní bratr K. I. Dientzenhofera. Hrubá stavba byla dokončena v roce 1735, kompletní výzdoba pak o rok později.
Nejstarším zvonem v kostele je umíráček z roku 1839, který je znovu zavěšen v sanktusové věžičce nad presbytářem od listopadu 2012. Z původních zvonů v hlavní věži se nedochoval žádný, padly za oběť třem požárům. Současné zvony (sv. Vavřinec, 900 kg; Panny Marie, 490 kg; sv. Václav, 340 kg) odlila zvonařská firma Dytrychů z Brodku u Přerova v roce 1975. Zvonovou hranici, na které jsou zvony zavěšeny, dokončili tesařský mistr Josef Rosenberg se čtyřmi tovaryši 3. května 1839, ve 20. století se podařilo instalovat i motorový pohon. Kostelní zvony tak každý den po dobu pěti minut vyzvánějí poledne.
Zdroj: Wikipedie
Protože se zajímáme o nostalgické jízdy s parními lokomotivami, další naše cesta vedla na vlakové nádraží, kam v létě v rámci Krkonošských parních víkendů přijížděl na trase Vrchlabí – Rokytnice nad Jizerou historický vlak tažený parní lokomotivou 310.0134 zvanou Babička.
Od vlakového nádraží jsme se vrátili na Masarykovo náměstí . Protože bylo chladno, hledali jsme na náměstí možnost koupit si teplé jídlo u okénkového prodeje. Výborná a silná polévka s sebou z restaurace Botta Caffe nás opravdu zahřála. Posilněni jsme se vydali ulicí Jana Harracha dovedla do uličky se zajímavým názvem, díky kterému jsme si tuto uličkou lemovanou krásnými roubenkami prostě museli projít. Její název totiž zní Zvědavá ulička.
Název uličky vychází z faktu, že domy na západní straně jsou za sebou postaveny tak, aby každý další byl posunut o jednu okenní osu blíž do ulice a díky tomu mohli obyvatelé každé roubenky pozorovat dění na hlavní třídě. Tato ulička vznikla obestavěním původní úvozové cesty do Mříčné. Ulička reprezentuje vynikající soubor lidové architektury, postavený většinou po velikém požáru města r. 1788. Název uličky vychází z faktu, že přízemní roubené chalupy na západní straně jsou postaveny nakoso k ulici tak, aby krajní okna východního průčelí umožňovala pohled k náměstí. Kvůli tomuto „nakukování“ získala ulička své jméno. Dodnes se většina chalup dochovala v památkově hodnotném stavu, pozoruhodné je jejich postupné sesedání a bohatě zdobené lomenice. Ve většině z nich se běžně bydlí nebo slouží k soukromé rekreaci, pouze u východního ústí se nachází Šaldův statek, ve kterém dnes najdeme stylovou restauraci, která nabízí i tradiční krkonošskou kuchyni. Zvědavá ulička leží asi 200 m od náměstí a asi stejně tak daleko od Zámku Jilemnice.
Domy ve Zvědavé uličce jsou roubeny z mohutných trámů a spáry mezi nimi, které se nazývají lišty, jsou vyplněny mazaninou z jílu, plev a pazdeří. Trámy se původně konzervovaly volskou krví, lišty se bílily. Každý dům má ozdobně pobíjené lomenice – nejvíce zdobené v Krkonoších a Podkrkonoší. Mnohá stavení byla v minulosti doplněna přístavky a u některých se změnila střešní krytina, která byla ještě na počátku 20. století výhradně šindelová. I přesto se dodnes většina chalup dochovala v památkově hodnotném stavu. V minulosti ve Zvědavé uličce žili především drobní řemeslníci – tkalci, pekaři, fiakrista, cvočkář, kartáčník a mnoho dalších. Dnes jsou všechny chalupy běžně obydlené a proto nepřístupné.U východního vstupu do uličky najdeme lidovou sochu svatého Jana Nepomuckého (týž světec se vyskytuje i na jedné z dalších chalup), roste zde i erbovní strom města jilm horský.
Město Jilemnice je návštěvníkům přívětivé v letním i v zimním období. Určitě se sem znovu vypravíme, a tentokrát bude jedním z našich cílů návštěva zámku, ve kterém sídlí Krkonošské muzeum.
Foto: JBCysnews
