Kdo je pan Schmitt?

Po skvěle udělaném představení Dánské dívky uvedli na Fidlovačce v rychlém sledu další premiéru. Tentokrát je to absurdní komedie „Kdo je pan Schmitt“ francouzského dramatika a herce Sebastiena Thieryho. V roce 2005 napsal svou první hru, dnes se jeho hry hrají s úspěchem po celém světě. Ke psaní her se odhodlal v době, kdy byl nezaměstnaným hercem, hlavní motivací bylo napsat hru, v níž by si mohl zahrát.

Thiéry k základní orientaci svých her řekl:

„Mám jedno věčné téma, které se v mých hrách vrací-téma maloměšťáka, jak mu rozumíme ve Francii. Je to člověk, který má peníze a dosáhl v životě úspěchu, kvůli kterému už nevnímá sám sebe, ani jestli někdy udělal něco špatného. Člověk, který sám sobě nic nevytýká, se najednou ocitá v situacích, kdy mu něco vytčeno je. Společnost mu začne vytýkat tolik věcí, že končí v absurdní situaci, kdy si začne sám klást absurdní otázky: Co jsem to za člověka?“

Absurdní divadlo

Absurdní divadlo vzniklo v padesátých letech minulého století. Českou podobu absurdního divadla rozvíjelo Divadlo Na zábradlí v šedesátých letech. Uvádělo hry jako Jarryho Krále Ubu, Kafkův Proces, Ioneskovy hry Plešatá zpěvačka a Lekce, Beckettovo Čekání na Godota, hry Mrožka i Havla. Ve hře se kombinují absurdní prvky se situační a konverzační komedií. Mísí se principy absurdního divadla s feydeauovským humorem. Autor ale nezůstává na povrchu a odkrývá ještě jednu vrstvu příběhů, manipulaci s osobností a lidskou důstojností. zajímavou. Dialogy jsou mistrovsky napsané. Pan a paní Béliérovi se totiž ocitají v situaci, kdy je překvapují i ty nejobyčejnější detaily jejich života. Večeří doma a najednou zvoní telefon, který vůbec nemají. Překvapivě najdou zapojený aparát, zvednou sluchátko a hlas na druhé straně chce mluvit s jistým panem Schmittem. Nic není na svém místě. Tam, kde visel portrét tchýně, je nyní obraz psa. Dveře se nedají otevřít, klíče od bytu nepasují do zámku. Na čísle policie se hlásí taxislužba. Knihy nejsou jejich. Když bezdětný bělošský manželský pár zjistí, že není v rodné Francii, ale v Lucembursku a že má navíc dospělého syna tmavé pleti, začíná znepokojivé hledání vlastní identity. Každý, kdo je v jejich před očima se měnícím světě navštíví, jim klade tu nejjednodušší a zároveň nejsložitější otázku: Kdo jste? Kdo jsem já, kdo jsou ostatní a kdo je zde větší blázen.

Herci

Pana Béliera čili Schmitta hraje Jaromír Nosek. Zhostil se náročné role výborně, všechny polohy role byly velmi přesvědčivé. Nerozhodnost a bezradnost střídal s erupcí energie. Vykresluje Schmitta s pokorou, poslechne manželku a hře na někoho jiného se přizpůsobuje. Vedle toho prosazuje svůj rozum a snaží se být spořádaným manželem.
Jeho manželku hrála rovněž bravurně Jitka Ježková, nezůstala pozadu za Jaromírem Noskem a velmi dobře mu nahrávala. Je na jedné straně oddaná a milující manželka, na druhé straně musí postupně přečkat psychologickou terapii svého manžela. Některé jejich dialogy byly opravdovým hereckým koncertem. Lékaře, psychiatra vytvořil Vasil Fridrich, jeho role manipulátora byla přesvědčivá. Hloupý policista Filipa Cíle je zdrojem komických situací i manipulací. Ke konci hry se na jeviště dostane i domnělý syn tmavý Karl, zpodobnil ho Lukáš Štěpánek.

Jaromír Nosek,Jitka Ježková a Filip Cíl

Inscenační kolektiv

Lukáš Pečenka, k inscenaci řekl: „Hra splňuje původní zadání inscenovat komedii. Ale zároveň má jakousi nadstavbu a silnější myšlenku než jen pobavit. Chce diváka donutit se taky trochu zamyslet. Nechci diváka nutit k filozofickým úvahám. Někoho to trkne, někoho ne. A to si myslím, že je správné. I divák má mít svobodu. Nechci ho udolat otázkou Kdo jsem a kam směřuji? Na tu on si dříve nebo později odpoví sám. A jestli se takové uvažování kolem něj díky této inscenaci otře, tak to bude hezké.“ Scéna Jozefa Hugo Čočka je minimalistická, jednoduché kulisy představují byt Schmittových. Uprostřed je stůl a židle, to je vše, na takovéto scéně vyniknou herecké výkony. Kostýmy evokující dobu před padesáti lety navrhla Jana Chamlarová. Dramaturgie se ujala zkušená Kateřina Jonášová. Překlad obstarala Kateřina Neveu. Další zdařilá inscenace na Fidlovačce připomněla i tradice českého absurdního divadla.

Jaromír a Věra Hamplovi Foto: archiv divadla Na Fidlovačce