O víkendu 30. – září – 1. října se uskutečnil v několika městech České republiky projekt Den architektury s podtitulem Voda, lidé, města.
Bylo opravdu z čeho vybírat, neboť projekt zahrnoval filmové projekce, komentované vycházky, přednášky, workshopy, výstavy, prohlídky jinak nepřístupných míst pod názvem „hurá dovnitř!“
Program byl zahájen již ve středu 20.9. v kině Světozor, kde byl v rámci festivalu Warm up promítnut film REM. Jednalo se o českou premiéru oceňovaného dokumentu o jednom z nejvýznamnějších architektů současnosti Remu Koolhaasovi. Dokumentární film, který měl premiéru v září loňského roku na filmovém festivalu v Benátkách, natočil jeho syn Tomas.
V pátek 29.9. mohli návštěvníci v Centru architektury a městského plánování CAMP shlédnout projekci série deseti krátkých experimentálních filmů režisérky Haruny Honcoop s názvem Built to last s podtitulem Na věčné časy – Relikty architektury socialistické éry. Tato série mapuje poválečnou architekturu socialistické éry v jedenácti zemích východní Evropy (Moskva, Berlín, Bratislava, Budapešť, Bukurešť, města v Polsku, České republice, Srbsku, Kosovu a Albánii, a v Bulharsku). Kromě představení filmového štábu následovala po projekci diskuse na téma Architektura éry socialismu v post-komunistických zemích východní Evropy.
Další zajímavý film 25 Bis z roku 2014 režisérů I. Bêka & L. Lemoine bylo možné shlédnout v sobotu 30.9. v kině 35 Francouzského institutu v Praze. Tento snímek zprostředkoval divákům pohled na všední život v domě od Augusta Perreta v Paříži. Francouzský architekt Auguste Perret, průkopník železobetonové architektury, nestavěl pouze průmyslové a veřejné stavby, ale také bytové domy. Tím nejznámějším v Paříži je dům čp. 25, který se nachází na ulici Franklin. Perret ho postavil na počátku své kariéry v roce 1903. Betonová struktura domu tu není skrytá, jak bylo tehdy zvykem, ale je přímo součástí vnějšího designu domu. Správce domu ve filmu představuje interiér domu v rámci svých každodenních povinností a z rozhovorů s několika jeho obyvateli se diváci měli možnost dozvědět, kdy a za jakých okolností, se do domu přistěhovali, jaký měl jejich byt historii a jak na dům působí. Před projekcí tohoto filmu byl promítnut film z roku 2017 Transformace – Výpary – Melanosis, který představil osobně jeho režisér Michal Kindernay.
Z mnoha míst, která měli návštěvníci během víkendového programu akce v Praze navštívit, můžeme zmínit komentovanou prohlídku Centrální hasičské stanice v Sokolské ulici poblíž náměstí I. P. Pavlova. Tato stanice byla postavena v roce 1926. V budovách se kromě garáží, skladů a technického zázemí rovněž nacházely kanceláře, šest bytů či ložnice pro svobodné mužstvo. V období okupace v letech 1940–1942 byla přistavěna dvoupodlažní budova tzv. kachlíkárna a až po dlouhém období bez dalších stavebních úprav byla po roce 1989 postavena naproti ní moderní budova s garážemi a prostory pro mužstvo. Na stanici se nachází i lezecké družstvo, které vyjíždí k zásahům souvisejícím s prací ve výškách a nad volnou hloubkou.
Bylo možné využít také jedinečnou možnost komentované prohlídky Holešovické hasičské stanice v Argentinské ulici v Praze 7. Tato stanice byla postavena v roce 1942 spolu s dalšími sedmi dřevěnými hasičskými stanicemi provizorního typu k ochraně důležitých částí Prahy, zejména průmyslových odvětví. Rozhodnuto bylo i na základě předpokladu hrozících náletů spojeneckými letadly v průběhu 2. světové války. Celodřevěná montovaná stavba s plánovanou životností 10 let je složena z prefabrikovaných dílů, které v tehdejší době umožňovaly určitou variabilitu pro různé účely staveb. Stanice Holešovice je poslední dochovanou dočasnou hasičskou stanicí z této doby. V současné době se zde nachází vodní skupina se speciální technikou pro práci na vodě a zamrzlých hladinách. Holešovická hasičská stanice má na starosti území městských částí Praha 7, 8 a část Prahy 9. V hasebním obvodu se nachází rozlehlá sídliště uvedených městských částí, ale i výrobní zařízení, kancelářské komplexy, nemocnice, školy a školky, nádraží, úřady, stadiony, historické budovy, výstaviště, tržnice, komplex tří kancelářských budov Lighthouse, nebo rozsáhlý nemocniční komplex Bulovka. Z hlediska ochrany obyvatelstva je v hasebním obvodu protipovodňová ochrana Prahy na Vltavě a Rokytce. Unikátem hasebního obvodu je Zoologická zahrada hl. m. Prahy.
#Denarchitektury – http://www.cysnews.cz/kultura/den-architektury-vikendu-30-9-1-10-zve-210-akci-67-mistech-cele-ceske-republice/
Zveřejnil(a) Cysnews.cz dne Sobota 30. září 2017
Skvost funkcionalistické architektury Veletržní palác, který byl postaven v letech 1926 – 1928 podle návrhu Josefa Fuchse a Oldřicha Tyla, bylo rovněž možné navštívit v rámci akce „hurá dovnitř!“. Veletržní palác byl jednou z prvních funkcionalistických staveb u nás i v Evropě. Původně sloužil obchodním účelům, v roce 1974 ale vyhořel a po náročném vyjednávání byl rekonstruován pro potřeby Národní galerie v Praze. Dnes je místem, kde se divákovi představuje soubor českého i zahraničního moderního a současného umění.
Po prohlídce prostor bylo nevšedním zážitkem vystoupení souboru Tantehorse: Vivisekce. Zobrazení ženského těla a jemu společností přisouzené atributy jako pasivita, krása, odevzdanost a sexualita jsou nahlíženy v kontextu experimentu na živém organismu. Dvě performerky bez tváře, bez individuality, sdílející podobné stigma. Jediné, co je živé, je jejich skrývané tělo hojnosti, záhy však vyrváno a pozřeno. Tato performance měla premiéru v listopadu 2016 v Center for Performance Research, Brooklin. Tantehorse je český divadelní soubor, jehož činnost je založena na fyzické artikulaci vycházející z tance, pantomimy a rozličných divadelních technik. Soubor Tantehorse byl založen dvěma mezinárodně uznávanými umělci: Miřenkou Čechovou a Radimem Vizváry. Oba režiséři, choreografové, umělci a pedagogové jsou známí jako nezávislí a přední odborníci na fyzické divadlo, pantomimu a pohybové divadlo, a to jak v Evropě, tak ve Spojených Státech. Z počátku skupina navazovala na silnou tradici české moderní pantomimy. Brzy však soubor ovlivnila práce Jana Švankmajera. Od roku 2010 se soubor posouvá směrem k využití multimédií, výtvarného a tanečního divadla a performance. Jedním z nejdůležitějších témat tvorby Tantehorse je IDENTITA a její vyjádření prostřednictvím fyzické paměti s přímým apelem na diváka. Jejich vysoce originální a vizuálně výrazné inscenace dosáhly výjimečného mezinárodní uznání jako “The best of Contemporary dance 2012” dle deníku The Washington Post nebo “The Herald Angel Award” (The Fringe festival Edinburgh 2013).
V rámci nedělního programu bylo možné se zúčastnit komentované prohlídky v prostorách Podolské vodárny v interiéru filtrační stanice, kde se dnes nachází Muzeum Pražského vodárenství, a na závěr vystoupat na vodárenskou věž, odkud se naskýtal nevšední pohled na okolí. Novoklasicistní budova z druhé poloviny 20. let 20. století byla postavena podle projektu Antonína Engela. Kromě základní budovy určené pro filtraci vltavské vody byl vystavěn i zvláštní jímací objekt nacházející se na Veslařském ostrově. Součástí celého technologického celku je také budova strojovny s čerpadly, administrativní budova určená pro zaměstnance a vlastní objekt filtrační stanice. Jižní budova uprostřed má 45 metrů vysokou vodárenskou věž, jejíž průčelí zdobí pískovcové sochy, které představují alegorii řeky Vltavy a deseti jejích významných přítoků v řadě pod ní. Jednalo se o největší stavbu ze železobetonu v tehdejším Československu. Úpravna vody Podolí je dodnes důležitým rezervním zdrojem pitné vody pro případ omezení dodávek vody z ostatních úpraven vody. Prostory pro expozici Muzea pražského vodárenství vzniky v roce 1992, kdy začala generální rekonstrukce staré filtrace vodárny v Podolí. V březnu 1996 byla celá výstavba interiéru dokončena. Vznikl zde dvoupodlažní výstavní prostor s depozitáři a s přednáškovým sálem. Interiér filtrační stanice je od výstavních prostor oddělen skleněnou stěnou a návštěvníkům se tak naskýtá neuvěřitelný výhled do Engelovy „vodní katedrály“ s unikátními klenbami. Celá expozice zachovává chronologické členění historického vývoje pražského vodárenství od prvních soukromých vodovodů z 12. století, přes vltavské vodárny renesančního období po současné zásobování hlavního města vodou. Velmi vzácné jsou sbírky druhů vodovodního potrubí a dalších historických přístrojů. Samostatně je prezentována sbírka vodoměrů. Zřizovatelem Muzea pražského vodárenství v Praze 4 – Podolí je společnost Pražské vodovody a kanalizace, a.s. Prohlídky pro skupiny je nutno předem objednat na e-mailové adrese: muzeum@pvk.cz a jsou zdarma
.
V rámci akce „Hurá dovnitř!“ avšak z důvodu omezené kapacity na základě předchozí rezervace bylo možné využít jedinečné příležitosti nahlédnout do interiérů kubistických vil na Rašínové nábřeží v blízkosti Železničního mostu. Podél řeky Vltavy se nacházejí tři architektonické skvosty: Mrázkova vila Na Libušince č. 26 od Emila Králíčka z roku 1913 ve stylu klasicizující secese s několika kubistickými detaily. Kubistický rodinný dům Kovařovicova vila architekta Josefa Chochola z roku 1913 a Sequencova vila od Otakara Novotného z roku 1912 postavená v modernistickém stylu pro učitele Františka Sequense. V budově nyní sídlí Komunitní tým společnosti Fokus Praha, který nabízí služby dospělým lidem se zkušeností s duševním onemocněním. V rámci prohlídek bylo možné vidět část vnitřních prostor, terasy a zahrady zpřístupněných vil. Kovařovicova vila byla postavena v letech 1912 – 1913. Dům vyrostl na místě zbořené schwarzenberské cihelny. Autorem projektu je architekt Josef Chochol, který využil půdorysně zvláštní, nepravidelnou parcelu a dům zasadil do kubisticky projektované zahrady o rozměru 300 metrů čtverečních, kterou uzavřel oplocením s lomenými plochami a kovovým mřížovým plotem. Ze zahrady je možné vstoupit pěti schodišti na půlkruhovou terasu. V letech 1960–1995 byla ve vile umístěna mateřská škola. V současnosti slouží soukromým účelům a pro veřejnost není přístupná.
Překvapivě velkému zájmu se také v neděli těšila komentovaná vycházka Branický industriál s pedagožkou Stanislavou Mickovou, jejíž účastníci se měli možnost podívat k čerpací stanici pro vodárnu města Vršovic, kterou v Braníku navrhl Jan Kotěra, k Branickému pivovaru i k areálu bývalých branických ledáren.
