Sklo jako umění ve vile Portheimka

Na bohatou historii sklářství trvající několik tisíc let navázal v druhé polovině 20. století nový umělecký obor, tzv. ateliérové sklo. Ze skleněného materiálu začala vznikat díla srovnatelná se současným malířstvím a sochařstvím. Ohniskem rozvoje se stalo bývalé Československo a jména osobností jako Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová, Miluše a René Roubíčkovi, Václav Cigler, Vladimír Kopecký, Jiří Harcuba, František Vízner a další začal s úctou vyslovovat celý sklářský svět.

Ve vile Portheimka jsou díla proslulých sklářských umělců nainstalována tak, aby podtrhla její barokní atmosféru. Jednotlivé místnosti navozují náladu několika prostor sloužících v oné době k reprezentaci, povzbuzení duše, zábavě a potěše oka. Nesou označení Kaple, Hodovní síň, Mramorový sál, Krajina, Kabinet a Divadlo. Barokizující tendence, které po staletí procházejí dějinami umění, se výrazně projevují i v moderním uměleckém skle, proto je propojení Portheimky a tohoto materiálu zcela adekvátní a přirozené.

Do výstavních prostor stálé expozice v druhém patře se stoupá barokním schodištěm, kterým návštěvníky provází tenká zářící neonová elipsa Pavla Korbičky zhotovená na míru pro tento účel.

Kaple

Expozice pokračuje první místností – Kaplí, jíž vévodí prosvícený monumentální objekt meditativního charakteru Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové doprovázený skleněnými obrazy Dany Zámečníkové a portrétními plaketami Jiřího Harcuby. Kaple návštěvníkovi nabízí po příchodu do expozice z ulic rušného města zklidnění a zamyšlení. K tomu napomáhá pod stropem vypnutá černá zrcadlová plocha, symbol nedozírnosti a věčnosti.

Hodovní síň

Hodovní síň je reminiscencí na opulentní slavnosti, kterými se navzájem těšila, překvapovala i šokovala tehdejší aristokracie. Místnost je zatemněna a stěny pokrývá tmavý zřasený samet. Na rozměrném kruhovém stole uprostřed sálu leží v přebohaté kompozici velké množství děl Miluše Roubíčkové v podobě různého ovoce a dalšího jídla vytvořeného z hutního barevného skla. Tomu vévodí košatý hutní lustr Reného Roubíčka připravený pro tuto příležitost. Na pomíjivost života a světských radovánek naléhavě upozorňují zlatá lebka od Jaroslava Koléška a věnec ze střepů černého skla autorky Kláry Horáčkové. Vojenskou symboliku, jež byla běžnou součástí výzdoby barokních světských paláců, zase připomíná militární zrcadlo od Milana Housera. Celek dotváří odlitek skutečného barokního anděla z křišťálového skla Aleny Matějky. Intimitu, která také k baroku náležela, zprostředkovává kukátko umožňující nahlédnout do skryté scénky ze skleněných figurek Jitky Havlíčkové.

Mramorový sál

Honosný Mramorový sál, jako hlavní a také nejzachovalejší část interiérů Portheimky, zdobí obří pro tento účel nově sestavený tereziánský ověskový lustr zavěšený pod nádhernou původní stropní malbou Václava Vavřince Reinera. S tím kontrastuje moderní plocha černého zrcadla s objektem Václava Ciglera. Další objekt téhož autora, čočka, dává návštěvníkovi možnost pozorovat dění v parku optickými iluzemi, které vytváří. Výklenky ve stěnách zaplňují čtyři barokně košaté vázy Bořka Šípka a dvě pro tento účel vyrobené foukané busty od Martina Janeckého. Sál a jeho náplň vzbuzují dojem slavnostní okázalosti, nutné k reprezentaci a vzbuzení údivu. Prostor je připraven, aby umožňoval úpravu na společenské využití, například na komorní koncertní sál. Ostatně, kdysi tu vystupoval i mladý Antonín Dvořák.

Krajina

V Krajině si dámy a kavalíři dávali dostaveníčka, provozovali společenské hry, procházeli se, konali vyjížďky nebo za zvuku polnic vyráželi na lov. Krátili si tak zábavou volné chvíle. Centrálním objektem je zde expresivní dílo Vladimíra Kopeckého, které krajinu připomíná. Na fragmenty původních nástěnných maleb v podobě průhledů do krajiny a festonů navazují mlžné krajinné obrazy Lady Semecké a velkoformátová prosvícená fotografie extravagantní performance Mirror Man výtvarníka Stanislava Müllera. Lov jako oblíbená kratochvíle je připomenut rozměrným obrazem jelena se zlatým parožím od Jany Voldřichové malovaným na skle. Celý bohatý výjev sleduje abstrahovaná figura autorky Gizely Šabókové.

Kabinet

Práce českých klasiků ateliérového skla doprovází v části nazvané Kabinet výběr zhruba třicítky děl zahraničních umělců, často zvučných jmen (Dale Chihuly, H. K. Littleton, Erwin Eisch, Kyohei Fujita, Isabel De Obaldia, Mare Saare, Jeff Zimmer, bratři De La Torre a jiní). Další vystavená díla pocházejí z ateliérů českých umělců. Kabinet až na výjimky obsahuje předměty ze sbírek Uměleckoprůmyslového musea v Praze, partnera projektu Musea skla – Portheimka. Kabinet tvoří vysoké zasklené policové stěny naplněné až téměř po strop „vzácnostmi, drahocennostmi a kuriozitami“ z celého světa. Je jakousi pokladnicí vědomostí, předchůdkyní dnešních muzeí. Inspirací k vytvoření Kabinetu se stala zachovaná dřevěná římsa nad jedněmi ze dveří. Dojem luxusu navozuje zlatý nátěr mobiliáře.

Další místnost je stylizovanou podobou divadla, místa ušlechtilé kulturní činnosti tak typické pro baroko. Na scéně vystupuje společně s létajícími múzami Jiřího Šuhájka obří skleněný pes Ivany Šrámkové. Do místnosti dopadá světlo prostřednictvím geometricky iluzivních panelů z křišťálového skla od Zdeňka Lhotského.

Závěrem expozice je druhá část schodiště s působivou plastikou Vladimira Kleina a s dvěma objekty, kterými jejich autor Petr Stanický přivádí dovnitř světelné paprsky z rušné městské třídy plné života. Návštěvník se tak z exkurze do barokní nádhery za světovým uměleckým sklem pomyslně vrací do každodenní reality.

Museum Portheimka – Expozice současného uměleckého skla má otevřeno po celý rok od úterý do neděle 10.00–18.00 hodin a lze je navštívit individuálně, nebo si návštěvník může objednat komentovanou prohlídku, popřípadě se zúčastnit některého z doprovodných programů.

Vstupné : k datu 12.10.2018

Stránky musea